Jan Novotný

Pozdrav z Athén

V době, kdy je můj život daleko za půlí své pouti, dopřál mi poutnické cesty do svatých míst Evropy. Psal jsem tu, jak jsem navštívil ženevský CERN, který jsem přirovnal k Mekce současné vědy – cesty do Říma a do Florencie mě zase zavedly k vrcholům výtvarného umění a architektury. A nyní jsem v Mekce poezie a filozofie. Rodiče – klasičtí filologové – mi místo pohádek vyprávěli řecké báje, které jsem později četl v podání řeckých a římských básníků a dramatiků. Ke kořenům filozofie mě přiváděly Sokratovy promluvy, jak je zaznamenal Platon.

První dojem z Athén je ovlivněn tím, že do nich vstupuji v nedělním poledni, kdy jsou ve srovnání s Římem neobyčejně tiché. Až později zjišťuji, že i v nich se obvykle po hlavních třídách řítí auto za autem. Mezi nimi, a hlavně všude na úpatí Akropole, je však změť tichých uliček, bohatě stíněných stromovím. Některé z nich se večer a dlouho do noci mění v otevřené restaurace – mezi židlemi pro hosty vede jen úzký průchod, na němž je chodec neustále lákán, nejenom zrakem, ale i „agenty“, k posezení. Procházka takovými uličkami působí dojmem pohody, jakou by čtenář našich novin v Řecku neočekával. Marně se snažím objevit obrazy bídy – jedinými bezdomovci jsou tu povalující se a patrně nikomu nepatřící psi, ale i ti vypadají spokojeně a blahobytně.

Na problémy Řecka narážím až jednou k večeru, kdy kolem mě prochází mohutný protestní průvod, zčásti v krojích a dávných uniformách. Na transparentu jsou tři přeškrtnuté hlavy, jedna je mi neznámá, druhá patří Kemalovi, známému jako Attatürk, třetí Leninovi. Číslice 1913–1923 a 350 000 ukazují, že jsou činěni odpovědnými za smrt Řeků v daném období. Historie je zřejmě stále živá.

Pár výrazných postřehů: ke každému jídlu, třeba i k bagetám v bufetu, se podává a dolévá džbán chladné vody. To bychom si měli vybojovat i u nás. Kromě psů se hojně vyskytují i kočky, zdá se, že oba druhy tvorů mají svá teritoria, a nedostávají se tak do konfliktu. Potěší setkávání s želvami, které volně žijí v parcích a v zahradách, dokonce i na někdejší agoře mezi vykopávkami.

Nejcelistvější dojem z města získá ten, kdo se odhodlá vystoupit na Lykavittos, mohutnou horu obklopenou ze všech stran zástavbou a korunovanou bílým kostelíkem. Prý tam jede i lanovka, ale byl jsem rád, když jsem její stanici nenašel a nebyl vystaven pokušení. Na rozdíl od osových měst protékaných řekami, jako jsou Řím a Florencie, jsou Athény město se dvěma ohnisky – jedním je Lykavittos a druhým Akropole s Parthenónem. Zbytky dávné slávy se zřetelně zachovaly na Akropoli a v jejím okolí, jinde jsou jen občas odkryty vykopávkami. I staré Athény však měly impozantní rozlohu – rozhodl-li se Aristotelův žák po debatě v Lykeionu navštívit Xenokratovu přednášku v Platonově Akademii, potřeboval na to asi hodinovou procházku. Dnes z obou škol zbylo jen jméno a základy. Dlouho jsme podle mapy hledali místo označené jako Sokratovo vězení a nakonec jsme se museli spolehnout na rady místních – k ponurým kobkám vydlabaným do skály nevedou žádné ukazatele a není u nich žádná informační cedule. Zapochyboval jsem ale o tom, zda Sokrates svou slavnou filozofickou závěť vyslovil právě tady. Spíše si představuji, že Athéňané žádná vězení ani neznali – obviněný byl popraven, osvobozen nebo poslán do vyhnanství – dobu od rozsudku do smrti strávil Sokrates spíše někde na agoře v příjemnějších prostorách.

Na cestách často pozoruji, jak se mi vžité představy po styku s realitou rozplývají a mizí. Akropole a agora však do mých představ podivuhodně zapadly, učinily je jenom živějšími a přesnějšími. Po návratu si s novým potěšením přečtu Obranu Sokratovu, Euthyfrona a Faidona.

Jan Novotný

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Pozdrav z Athén

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu