Pavel Uherek

Více zákonů pro větší svobodu?

Nedávno se v tisku objevila zpráva, dle níž policie šetří, zda nebylo možné zabránit rozsahu škod při povodních v roce 2013 tím, že měl být lépe odhadnut průtok vody. Ve zprávě bylo také zmíněno, že správci přehrad svá rozhodnutí týkající se regulace vodních toků za povodní ospravedlňují odkazem na tehdejší předpovědi meteorologů, kteří údajně před velkou vodou nevarovali včas. Podobné zprávy nejsou ničím novým.

V roce 2011 se před soudem ocitli italští seismologové, kteří správně neodhadli sílu přicházejícího zemětřesení a byli viněni z trestného činu obecného ohrožení. Obdobně se hledá osoba odpovědná za letošní únorové záplavy v jižní části Británie. Důsledkem čeho je snaha označit viníky následků přírodních katastrof? Je skutečně potřeba někoho spravedlivě potrestat za lidská utrpení a škody na majetku? Jaké jsou obecnější důvody, že honba za viníky něčeho, co by se kdysi označilo jako „vis maior“, je součástí dnešní reality?

Sociologové Zygmunt Bauman, Anthony Giddens nebo třeba Ulrich Beck upozorňují, že moderní společnost se vyvíjela ve dvou etapách. Ulrich Beck lakonicky hovoří o první a druhé modernitě; druhou z nich někdy nazývá rizikovou společností. Zygmunt Bauman dané fáze označuje za modernitu tuhou a tekutou. Jmenovaní se shodují, že první etapa modernity začala industriálně-kapitalistickou a politickou revolucí. Jejím projevem bylo vytržení člověka z početně a prostorově malé společenské jednotky, kterou zpravidla tvořila obec a rodina. Přesto však řada prvků z předchozí tradiční společnosti ještě v etapě první modernity přetrvala – v první fázi bylo stále samozřejmým rozdělení společnosti na sociální třídy a vymezení rolí dle pohlaví a rodu. První modernita se v devatenáctém století zároveň vyznačovala rozvojem průmyslu, ale také stále ještě trvalými či stabilními vztahy, a to v pracovní sféře mezi vlastníky a pracujícími nebo ve veřejné sféře mezi vládnoucími a ovládanými, tak i ve sféře soukromé mezi muži a ženami či rodiči a dětmi. Ve druhé modernitě se však tradiční identita lidí daná společenským stavem nebo třídou zpochybňuje. Nastupuje společnost informací a služeb, a tím dochází ke zbourání dosavadních dlouhodobých a trvalých vazeb nejen na trhu práce, ale i v osobním životě jednotlivců.

Podle Ulricha Becka je znakem druhé modernity především individualizace, která je důsledkem právě „rozpouštění“ velkých sociálních skupin (tříd), jimž odpovídalo i postavení člověka v ekonomickém životě s jeho kolektivní a kulturní identifikací. Beck zdůrazňuje, že v éře druhé modernity je typická ambivalentnost a nejistota, a to jak v oblasti základních životních hodnot, tak v oblasti pracovní, ale i zcela privátní a intimní. Druhá modernita je tedy v Beckově koncepci typická proměnlivým uspořádáním, jehož výsledkem jsou individuální strategie a rozhodování bez ohledu na kolektivy typické pro modernitu první. Logicky se proto i individuální hodnoty, životní styl a postoje mění, nejsou již dány pevně určenými sociálními kategoriemi. První modernita totiž počítala s dlouhodobostí, druhá modernita je ale charakteristická krátkodobými vztahy, osobními nebo pracovními, které jsou určovány momentální kvalifikací, sociálním postavením nebo ekonomickou situací.

Na Beckovu analýzu navazuje Anthony Giddens, který při popisu procesu individualizace zdůrazňuje především rozšiřování principu svobodné volby: v důsledku téměř neomezeného výběru je podrobena konfrontaci a kritice každá hodnota. Zatímco pro Becka je důsledkem druhé modernity nezamýšlený dopad konkrétních rozhodnutí, pro Giddense je jím především morální různorodost a nezávislost vědomého rozhodování jednotlivce na tradičních zvycích a vzorcích. Giddens tak za důležitý rys reflexivní modernity považuje jiný legitimační zdroj pravidel. Zatímco v tradiční společnosti byla pravidla odvíjena od nezpochybnitelné a dlouhodobými zvyky ukotvené autority v podobě Boha, feudálního pána, církevního hodnostáře nebo otce s patriarchálně nadřazeným postavením, pak v rámci reflexivní modernity podobné instituce zcela chybějí, popřípadě je jejich vliv podstatně oslaben nebo zpochybňován. Dřívější univerzální zvyky a způsoby chování ztrácejí věrohodný zdroj. V současné moderní společnosti se dle Giddense rozhodování jednotlivce odehrává v univerzálně daném prostoru bez ohledu na místní zvláštnosti a princip svobodné individuální volby platí i v oblastech, které dříve byly regulovány právě prostřednictvím nikým nezpochybňované a přirozené autority. Ubývá-li situací, kde jsou role rozděleny dle tradičních a nekritizovaných pravidel, zvyšuje se zároveň možnost jednotlivce provádět neustále se opakující výběr dle své úvahy, přičemž jedinými pomůckami při tomto rozhodování jsou pouze proměnlivé lokální nebo globální zdroje informací. Jednání tedy není motivováno dosavadními univerzálními tradicemi, ale naopak vzájemnou konkurencí konkrétních životních možností, jež se vzájemně ovlivňují. Dříve univerzální vysvětlení se nahrazuje aktuálními vědeckými informacemi či racionálními úvahami, které vyvěrají z momentálně dostupných údajů. Alberto Melluci v této souvislosti hovoří o „politizaci“ dříve zcela soukromých vztahů: s novými prvky rovnosti je zpochybňován dosavadní (patriarchální) rámec fungování společnosti, v souvislosti s čímž však nastávají nové konflikty a problémy.

Giddensův pohled potvrzuje i americký politolog Francis Fukuyama, dle něhož jsou neformální pravidla a společenskou/náboženskou morálkou stanovené hodnoty, vyvěrající z tradice, nahrazeny racionálními zákony, které mají stanovenou formální podobu a z nichž se odvíjí i sociální status jednotlivce, často postavený na smluvním základě. Na základě svého individuálního rozhodnutí může jednotlivec ze vztahu vystoupit a jediným univerzálním pravidlem je tak pravidlo nikdy nekončící hranice smluvní svobody. V dané souvislosti Fukuyama hovoří o morálním individualismu, který je spolu s možností volby v celé řadě oblastí lidského života spojen i s výraznou sekularizací. Ve všech těchto vztazích panují rovná práva a povinnosti, a nejsou tak řízeny patriarchálními vazbami, založenými na podřízenosti tradiční autoritě. Životní hodnoty nebo univerzální účel, k němuž má existence člověka směřovat, tedy již dle Fukuyamy neurčují jejich dřívější nositelé, zpravidla kněží nebo filozofové, jejichž názory nebyly zpochybňovány. Tyto autority jsou dnes nahrazeny médii nebo vědci, kteří však musejí čelit řadě konkurujících názorů a zdaleka nemají tak charismatickou, trvalou a tradiční autoritu, jakou disponovali jejich předchůdci.

Polský sociolog Zygmunt Bauman pak považuje za znak současné tekuté modernity především postupný zánik trvalých a jistotou naplněných vazeb mezi ovládajícími a ovládanými, nejčastěji pak mezi vlastníky a pracujícími nebo mezi politickými vůdci a jejich následovníky. Obecnou strategií tekuté modernity je vyvázání se z odpovědnosti a vzdání se povinností, které přinášel vzájemný vztah mezi dvěma pevnými póly. Bauman také zdůrazňuje význam transportních a komunikačních prostředků, které lidem umožňují vyšší mobilitu, a tím i rozšiřují možnost jednání na dálku. V podobné situaci má dle Baumana specifický význam i lidská svoboda. Racionální a formálně nastavená pravidla logicky vyznávají dvě primární zásady – svobodu a rovnost. Za rovných a svobodných podmínek je každý člen společnosti schopen sbírat informace, zkušenosti, popřípadě zážitky a dojmy v rozsahu, v jakém to v tradiční společnosti bylo umožněno jen úzké skupině vládnoucích aristokratických nebo ekonomických elit. Neexistence univerzálního vzorce chování nebo autority tedy nabízí pocit svobody, volnosti stejně jako epizodičnosti životních zkušeností a naopak stálou naději na lepší budoucnost. Svoboda v pojetí tekuté modernity je svobodou jednat dle vlastního přání, možností vytvářet vlastní život se všemi souvisejícími riziky a někdy i bez možnosti případná chybná rozhodnutí napravit. Běžnou a každodenní součástí života se tak stává přerušování dosavadních pout, nesouvislost a překvapení. S odvoláním na Herberta Marcuse označuje Bauman podobný stav jako osvobození od společnosti: jednotlivec nedosahuje svého štěstí prostřednictvím sociálních vztahů, ale výlučně skrze sebe samotného. Každý člen současné společnosti se tak stává autorem své vlastní životní politiky, kterou neustále podrobuje kritice a není s ní nikdy spokojen. Otázka společenské aktivity jednotlivce je ponechána téměř výhradně na jeho vůli a proces reprodukce lidí i využívání osobní svobody je ve většině případů mimo vliv kolektivních institucí. Tekutá modernita tedy není charakterizována jasně rozpoznatelnými kontrolními orgány, o nichž ve svých dílech hovořili Orwell nebo Huxley, tj. orgány, které diktují vyžadovaný, monotónní a předvídatelný řád. Naopak dnes podobná kontrolní moc chybí a jednotlivec má možnost vybírat si téměř jakýkoliv způsob žití bez rozlišení toho, co je z pohledu společnosti dobré a co špatné.

Jak výše uvedené souvisí s hledáním viníka za velký rozsah přírodních pohrom? Bylo naznačeno, že jedním z typických znaků současné společnosti je ztráta tradice a nezpochybnitelných vzorců chování. Naopak téměř vše se řídí racionálním, morálně neutrálním a právně garantovaným principem soukromé (individuální) volby. Jednotlivec si tak může svobodně volit nejen životního partnera, ale také zaměstnání, náboženskou víru, sexuální orientaci, jméno a příjmení, či dokonce pohlaví. Podobný stav má několik důsledků. Jednak (a tak trochu paradoxně) s rozšiřováním principu volby roste objemnost práva. Posloucháme-li zprávy v médiích, můžeme si všimnout jedné věci – jakýkoliv nedostatek, problém nebo lidská tragédie jsou údajně způsobeny špatnou legislativou. Výbuch kotle v činžovním domě, tragická smrt diváků na automobilových závodech či zmíněné povodně – to vše se prý dá řešit lepšími zákony. I já sám se ve svém zaměstnání často setkávám s dotazem A je na to nějaká směrnice? Na jedné straně tedy chceme být svobodní a kritizujeme přehršel pravidel, v nichž se údajně nikdo nevyzná, na straně druhé se odpovědnosti, která svobodu nutně provází, chceme alibisticky zbavit. Je přece snadnější, myslí-li právo za nás a my případná selhání můžeme svést na někým jiným vytvořený předpis. A stejně tak je pro lidské ego snadné věřit ve vlastní dokonalost a ze všech nezdarů vinit nesrozumitelný právní řád. Jeho existence je přitom neustálou a nepříjemnou připomínkou odmítaného faktu, že člověk dokonalou bytostí prostě není.

Bývalý prezident Václav Klaus v jednom ze svých posledních rozhovorů ve funkci hlavy státu uvedl, že během svého mandátu podepsal zhruba tisíc zákonů, což je i dle jeho názoru dokladem zbytnělého byrokratismu a rostoucích regulací, svobodu jednotlivce omezujících. Mezi Václavem Klausem podepsanými zákony je však například zákon o zdravotních službách vydaný v roce 2011. Proti dosavadnímu předpisu z roku 1966 je mnohem obsažnější, ale v jaké oblasti zejména? Jsou jí práva pacienta. Pacient má dle zákona o zdravotních službách právo na alternativní lékařský názor, má právo si stěžovat, má právo na přítomnost asistenčního psa, na přítomnost osob blízkých, na tlumočníka a mnoho dalších legálně garantovaných nároků. Jak tato práva v nemocnicích prakticky zajistit, již ale zákon neříká. Vše si tedy žádá řadu dalších vnitřních psaných pravidel: kdo tlumočníka zajistí, kdo nakrmí psa, které alternativní názory pacientu sdělit, kolik příbuzných může být na pokoji a především kdo to všechno v konečném důsledku zaplatí. V přemíře individuálních práv pak často chceme svobodně volit mezi životem a smrtí, mezi zdravím a nemocí, o čemž svědčí narůstající počet stížností a soudních sporů vedených proti lékařům a nemocnicím, v nichž občas poskytovatelé zdravotní péče čelí v podstatě dotazům typu jak to, že někdo umřel, kdo za to může? Dalším výmluvným dokladem snahy o dosažení co nejširší možnosti volby je v současnosti hojně diskutovaná problematika domácích porodů. Dříve patriarchální a zcela privátní vztah lékař-pacient tedy je (viz výše Melluciho názor) do jisté míry politizován a vystaven sporům vyplývajících z téměř neomezeného práva na svobodnou volbu. A obecně pak platí, že zákony mnohdy nejsou zbytnělé, aby svobodu omezovaly a jednotlivce regulovaly, ale naopak aby mu co nejvíce zaručily individuální přání. Podobně nový občanský zákoník, ideově zdůrazňující víru v rozumné jednání svobodného jednotlivce, třeba úpravu dědického práva z dosavadních přibližně dvaceti paragrafů rozložil do 250 ustanovení. A to opět s odůvodněním co nejvíce rozšířit možnost nakládání s majetkem pro případ smrti. Podobně je to i s tolik kritizovaným právem Evropské unie. Celá řada předpisů z Bruselu i rozsudků „unijního“ Evropského soudního dvora je publikována nikoliv proto, aby vše regulovala, ale aby zajistila ony čtyři základní principy, na nichž evropská integrace stojí, tj. volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí.

Docházíme tak k situaci, kdy společnost, jež na piedestal staví soukromá přání a privátní volby ve smyslu, který zmiňuje právní teoretik v oblasti lidských práv Costas Douzinas (čím více mám práv, tím více se stávám lidským), plodí v důsledku řadu předpisů, které tuto svobodu volby mají zajistit. Původní základní lidská práva jsou tak neustále rozšiřována – máme právo na zdravé životní prostředí, rodinu, práci, dovolenou, nebo dokonce právo na smrt. A jak dokládají kauzy zmíněné v úvodu, je možné, že v rámci racionálních úvah směřujeme i k právu na dobré počasí. Příklad, kdy je někdo stíhán za velký rozsah povodní, tak dokládá známé pravidlo, dle něhož každá politická ideologie, je-li aplikována příliš formálně a bez hranic daných zdravým rozumem, vede k opačným důsledkům, než původně ve svých ambiciózních papírových plánech zamýšlela.

Komunisté chtěli, aby všichni měli všechno, ve výsledku nikdo neměl nic. Nacisté slibovali silné a stabilní Německo, výsledkem byl chaos a zmar. Feminismus slibuje emancipaci žen, nakonec je to však muž, který je od povinnosti starat se o matku a dítě osvobozen. Stejně tak liberální důraz na individuální volbu může vést k situacím, kdy lidská svoboda či práva jedněch mohou být v důsledku neomezeného výběru druhých nepřiměřeně omezena či rozmělněna, a to jak nabobtnalým právním řádem, tak snahou racionálně uplatňovat individuální odpovědnost v situacích, kdy to není přiměřené. I co do množství garantovaných práv tak možná platí to, co politolog Petr Fiala říká o demokratickém hlasování – je-li ho přespříliš, demokracie se zachová jako přehřátá voda, tedy jednoduše se vypaří.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví; absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

Více zákonů pro větší svobodu?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu