Dagmar Vaněčková

Rakousko: Vítězství je... čí?

Nejpočetněji byla ve volbách do Evropského parlamentu zastoupena strana nevoličů. Alespoň v Rakousku a ve většině členských zemí Evropské unie. Do volební místnosti v mém volebním okrsku nesměřovaly davy ani v náznacích. Za krásného letního počasí se v hlavním městě konal Frauenlauf. Kolik občanek se zúčastnilo? Kdo ví a kdo se zajímal...

Mediální pozornost patřila volebním výsledkům. Od sedmnácté hodiny byly známy dosti přesné odhady v procentech i počtech. Podle očekávání největší přírůstky zaznamenala ve Vídni opozice: FPÖ, Freiheitliche Partei Österreich, a strana zelených, kteří mají navrch už v devíti obvodech. V nejmenší spolkové zemi Vorarlberku dokonce s převahou zvítězili, a tím narušili dlouholeté prvenství lidovců. Rovněž ve štýrské metropoli Grazu uspěli zelení nejlépe; tam i „modří“, strana Svobodných, překonali dřívější nadvládu socialistů a nebezpečně takřka ohrozili výsledek lidovců. Počty europoslanců zdvojnásobila jak strana zelených, tak i Svobodní, obojí ze dvou na čtyři. Na samém okraji téměř všeobecného nezájmu je zvolení jediné reprezentantky nové strany NEOS.

Skutečností ovšem zůstává markantní nezájem nebo nejspíše kritický odstup většiny nejen rakouských voličů o vrcholné orgány EU, ať už je to Evropský parlament s jeho nákladným stěhováním z místa na místo, Rada Evropy nebo Komise, na konci května obohacená nekonečnými dohady: má v jejím čele stanout konzervativní kandidát (což by odpovídalo výsledkům voleb), anebo sociální demokrat, což by zřejmě uspokojilo nároky Němců na vedoucí roli? Jejich jména se vzápětí ocitají v obecném zapomnění, zatímco odpůrci Unie zleva i zprava se dále těší občanské pozornosti...

Obraťme raději list k příjemnější stránce v politice Rakouska; tou je nesporně působení jeho ministra zahraničí Sebastiana Kurze. Nejen zdaleka nejmladší mezi resortními kolegy v Unii, v Evropě a možná na světě. Pohledný štíhlý muž, nenápadně elegantní, usměvavý, avšak ne v každé situaci a za každou cenu, jak bývá dobově zvykem. V úvodníku vídeňského deníku Die Presse mne zaujala o něm věta: „Chce a umí naslouchat.“ Což nebývá samozřejmost u politiků jeho postavení.

Ve svých sedmadvaceti letech představuje velkou naději lidové strany a rakouské politiky, zejména působením v tak náročném resortu, jaký zahraniční vztahy představují. Narozen ve Vídni, maturoval s vyznamenáním, absolvoval Právnickou fakultu Vídeňské univerzity. Teprve v roce 2003 začal politickou dráhu mezi lidoveckou mládeží, stal se jejím předsedou ve Vídni a posléze v Rakousku. Byl za lidovou stranu členem zemského vídeňského sněmu.

Nevím, za jakých okolností a kým byl v roce 2011 rozpoznán jeho talent k významné funkci státního sekretáře pro integraci ve spolkové vládě. Vedl si v choulostivé agendě přílivu uprchlíků, imigrantů, azylantů s příkladnou rozvahou a tolerancí. V prosinci loňského roku složil slib ministra zahraničí poté, kdy dr. Michael Spindelegger, předseda lidové strany, zůstal vicepremiérem a převzal ministerstvo financí.

Raketový kariérní vzestup má za sebou Sebastian Kurz. Je asi příliš krátká doba na hodnocení jeho činnosti. Pozornost už ovšem vzbudil: například cestou do Íránu v úsilí o lepší vztahy se státem dosud v Unii i velmocenské politice spíše podezřívavě pozorovaným než navštěvovaným. V dubnu pobýval v Izraeli, zemi, která patří do povinného repertoáru cest špičkových rakouských politiků. Snaží se o vyvážená stanoviska v citlivých bodech, jako je ukrajinská krize, i s ohledem na tradičně dobré kontakty s Ruskem. Je to rozený politik v duchu nejlepších tradic rakouské neutrality, s citem pro úlohu malého středoevropského státu a s vědomím širších geopolitických zájmů?

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka, žije ve Vídni a v Třeboni.

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Rakousko: Vítězství je... čí?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu