Alena Vorlíčková

Božský kraj, jeho pohádky a světová válka

Bůh rozděloval lidem zemi. Vše už rozdal, když vtom spatřil, že stranou zůstalo ještě pár lidí. Zapomněl na
ně, protože se nepřekřikovali a neupozorňovali na sebe. Zalíbili se mu díky své trpělivosti a skromnosti. Věnoval jim proto ze svého ten nejkrásnější kraj, který se po něm nazývá Bohinj.

Alpinista dr. Julius Kugy ve své knize Julské Alpy popsal Bohinj jako dlouhou otevřenou kotlinu, jíž protékají světle zelené vílí vody ve skalách zrozené Savice. Jako místo, kde se šťavnaté louky s idylickým kouzlem tiše zdraví s příjemnými vesnicemi. Kde kolem dokola, zčásti schované v temných smrkových lesích, ční hory malebných obrysů. A nad tím vším jako majestátní trůn Triglav.

Bohatství kulturního dědictví čarovného světa v okolí ledovcového jezera dokládají pohádky a pověsti, jež se po staletí přenášely z pokolení na pokolení hlavně ústním podáním. Bohinjské příběhy jsou jiné než většina evropských pohádek. Nenajdeme v nich nablýskané zámky se zakletými princeznami a princi ani zlé kouzelníky. Hlavními hrdiny jsou bytosti spjaté s alpskou přírodou – nesmrtelný Zlatoroh, ledový muž, vodník Jezernik, Čatež (napůl člověk a napůl kozel), skřítek s rudou čepicí Polesnjak, drak Govic nebo víly, kterým se zde říká bílé ženy.

Donedávna tu byl uzavřený svět sám pro sebe, kde život plynul v neměnném rytmu, který udává příroda. V krátkých zápisech se dozvídáme o velmi specifických představách zdejších lidí o světě. Hlavním pohádkovým prostorem je nádherná alpská příroda, krajina hor, řek a jezera. Příběhy tvoří život sedláků a pastýřů, jejich smysl pro humor, představy o vzniku okolních přírodních úkazů. Čas, ve kterém se pohádky odehrávají, je buď mytologicky neurčitý, nebo může být i celkem přesně vymezený, např. za první světové války, kdy i tímto zastrčeným koutem prošly světové dějiny.

Zlatovčice

V časech, kdy v Evropě zuřila první světová válka, posedával na břehu jezera mladý voják. Byl nešťastný a osamělý, unavený z krutých bojů a nenávisti mezi lidmi. Jednoho dne zahlédl dívky oblečené do roztrhaných šatů s obličeji zářícími nepřirozeným světlem. Jejich krása ho okouzlila natolik, že si přál vědět, kdo jsou a kde žijí. Dívky mu slíbily prozradit své tajemství, pokud každé z nich přinese jeden zlaťák.

Voják jejich přání splnil. Vzal několik zlaťáků z válečné kořisti a dal je dívkám. Každé jednu minci. Ony mu pak prozradily svůj osud: „Jsme dívky siroty, nikoho a nic na světě nemáme. Pro naše staré roztrhané oblečení námi všichni pohrdali. Chudoba nás dohnala na pokraj zoufalství. Vysvobození jsme našly až ve vodách tohoto jezera. Zde žijeme jako ryby, jsme tak nenápadné, že si nás nikdo nevšimne. Nikdo nás nehledá, nikdo nás nelituje, nikomu se po nás nestýská. Za zlaté mince, které jsi nám dal, si pořídíme nové krásné šaty.“

Od té doby už nejsou ryby na dně jezera tak ubohé, žalostné, neviditelné. Získaly nové šaty a jejich bříška se lesknou barvou starého zlata. Lidé si jich všimli a kvůli jejich barvě je pojmenovali zlatovčice. Vojákovo zlato však dívky nevysvobodilo. Řekly mu: „Přinesl jsi nám staré zlato, abychom byly bohatší. To zlato ale nepatří tobě, bylo ukradeno a za to budeš potrestán! Půjdeš s námi do našeho království. Někdo musí porazit zlo svým utrpením.“ Nato vojáka vzaly a odnesly na dno jezera.

Voják dlouho přemýšlel o tom, co se stalo. Vzpomínal na svůj domov, přemýšlel o nenávisti mezi lidmi, o zoufalé osamělosti a bolesti, kterou války za sebou nechávají. Slíbil sám sobě, že zůstane prostým vojákem a nebude toužit po bohatství. Zlato ať zůstane rybám, on, člověk, bude hledat lásku.

Když to vyslovil, ryby ho odnesly zpátky na břeh. Vrátil se domů, kde ještě dnes vypráví příběhy o krásné přírodě v okolí jezera a bytostech, které v ní žijí. Své potomky učí svět a lidi kolem sebe milovat. Jen tak se totiž může stát člověk šťastným.

Julius Kugy (1858–1944) společně s místními vůdci vytyčil v Julských Alpách na 50 nových cest na většinou dosud nezlezené vrcholy, ale hlavně se věnoval mapování a poznávání horského prostředí. Výsledky, zejména botanické objevy a přehledy, soustavně publikoval a podílel se i na zřízení alpinária a botanické zahrady u slovinského Bovce.

První světová válka začala pro obyvatele Bohinje v roce 1915, kdy do války vstoupila Itálie a v Julských Alpách otevřela krvavou Sočskou frontu (kde bojovalo také mnoho Čechů). Na Bohinji byl založeno shromaždiště vojáků a materiálu pro frontu v Krnském masívu, ke kterému vedla úzkokolejná železnice z Bohinjské Bistrice.

Alena Vorlíčková (1966) je překladatelka slovinských lidových pohádek (Průvodce pohádkovým Slovinskem), autorka projektu Pohádky pro společné čtení (Zlatý střevíček, Červená krabička, Noc v lese, Dívka z pomeranče, Zlatý cop), v nakladatelství slovinské literatury Emona servis vyšla sbírka slovinských lidových pohádek Kouzelná zahrada

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Vorlíčková

Božský kraj, jeho pohádky a světová válka

Zlatovčice

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu