Nekrolog za beskydskou rodačku
Na jednom z největších tzv. seriózních českých zpravodajských severů (iDnes) se před pár týdny objevil článek, v něm se sadistická ena chlubí svými soukromými preferencemi a celkem názorně popisuje praktiky, jimi oblauje své masochistické protějšky (Je sado-maso prospěšné? Příznivci BDSM mají lepší psychické zdraví, OnaDnes, 23. 4. 2014). Tedy, vlastně ne a tak soukromými, jeliko z článku se zároveň dovídáme, e o ní byl natočen dokonce i dokumentární – či snad popularizační? – film, jeho účelem zjevně je poučit veřejnost o tom, e pověsit někoho na hák za propíchnutou kůi na zádech je normální a měli bychom to přinejmenším tolerovat, ne-li přímo propagovat jako cestu k duševnímu zdraví.
Ano – k duševnímu zdraví. Zmíněný článek toti operuje jakýmsi holandským výzkumem, z něho vyplývá, e duševní zdraví je přesně to, čemu se vyznavači sadomasochistických praktik těší. Pouitou metodou výzkumu je sebehodnotící dotazník (Dotazník: Těšíte se duševnímu zdraví? – Sadista: Ano, velmi.) – počet respondentů je okolo jednoho tisíce. Co je zřejmě dost na to, aby sadisté prosadili své vidění světa jako normální – psychiatři (podotýkám kromě mě) BDSM koneckonců u dávno nepovaují za úchylku – tak jaképak copak: začněte si zvykat.
Obraz duševně zdravého (ivého) mladíka houpajícího se na háku ve vhodně zvolené ukázce z filmu mi shodou okolností připomněl jinou zprávu z tého serveru: tu o chlapci, jemu se povedlo uniknout z korejského koncentráku. Ve své knize vzpomíná, jak ho (mimo jiné) za propíchnutou kůi na břiše ronili (zaiva) nad ohněm. Na fotkách vypadal celkově velmi zdravě: doufám, e se příslušníci BDSM komunity inspirují. V jakékoli diskusi se zastánci sadomasochismu coby nově objeveného prostředku duševní hygieny bych si však toto přirovnání nikdy netroufla pouít, neboť vím, čím by mě vzápětí uzemnili: oni přece hovoří o tom, co se děje mezi dvěma dospělými souhlasícími jedinci. ádné zneuívání dětí nebo jiné ohavnosti. Proč odsuzovat sadistu za to, e týrá a poniuje druhého člověka – kdy přece, jako všude jinde, platí kde není poptávka, není nabídka.
Implikuje se zde, e kdyby otrok nepoptával pojídání výkalů svého pána, ten by zcela jistě ve svých sadistických praktikách zcela ustal, protoe by neměl komu (promiňte mi) kálet na hlavu. Vymizí-li poptávka po krutostech, vymizí zajisté i veškeré agresivní impulzy sadistů, pomyšlení na rozsekanou kůi je přestane těšit a světem se rozprostře nekonečná něha.
Nenajde-li sadista svého dospělého, souhlasícího masochistu, stane se z něj rázem anděl (chtěla jsem původně napsat dospělého, duševně zdravého a souhlasícího masochistu, ale, jak jsme si právě ukázali, duševní zdraví je v tomto kontextu poněkud ošemetná veličina). U nikdy do nikoho kopat nebude. Bude se do konce ivota probírat děkovnými dopisy masochistů z dob, ne vymřeli, a bude ho blait pomyšlení, jak velké poptávce po bolesti vyšel velkoryse vstříc. Vlastně je to dobrák od kosti, ať to otočíme jakkoli.
Jako psychiatr nevím, co si mám myslet o lidské duši. Neznám odpovědi na otázky, co je to dobro, morálka nebo smysl ivota. Při pohledu na člověka opékaného zaiva nad ohněm se mi však dělá nepopsatelně fyzicky špatně. Tak špatně, e de facto nejsem příliš schopna činu, který by směřoval k jeho záchraně. Kdyby mi v takové chvíli nějaký otitulovaný dement poloil výzkumnou otázku Jak se teď cítíte?, odpověděla bych zřejmě Cítím, e nechci být na tomto světě a e nemám sílu vůbec na nic.
Uvauji, jestli se tak nějak podobně necítila v poslední době i Iveta Bartošová. Nebo moná ještě hůř – on je přeci jen rozdíl, kdy poniují a týrají přímo vás, ne kdy na to jenom koukáte. Moná se ale mýlím. Nikdy jsem ji osobně nepotkala, nebyla na jejím koncertě (ba ani si nekoupila její desku). Jiní k ní jistě měli mnohem blíe. Byli u toho, kdy se s kýmsi válela v posteli, i u toho, kdy se orala namol a neudrela moč. Museli tedy o ní něco vědět. A prý jí to dělalo dobře, ukazovat tohle všechno na kameru – prý si je k tomu sama zvala a nechala si za to platit. A kdy u teda né přímo ona, tak její manel nebo kdo – rozumíme si.
Jeden její kamarád (taky o něm teď někdy běel v ČR dokument), který jí citově i finančně hodně pomáhal (zaměstnával jsem ji – psala si u nás deníček...*), zřejmě opravdu věděl, co jí dělá dobře, kdy před pár měsíci odhodlaně prohlásil dnes ji legendární větu budeme na ní parazitovat, a ji zabijeme*: jen jí chtěl trochu pomoct, to se ví, kdy tomu všemu tolik šla naproti* (myšleno bulváru – a vlastní smrti). Moná i jeho, jako onu nyní slavnou sadistku zmíněnou v úvodu, na tom hlavně bavila ta práce s tělem otroka – jak ona domina vysvětluje, jde o to, e tělo otroka vydrí čím dál větší počet ran bičem, posléze i kdy je při tom prošpikováno jehlami).
Jasně, Iveta Bartošová s tím vším souhlasila a mohla si za to sama. Co na tom, e devět z deseti nejapně přihlíejících a komentujících psychiatrů se shodlo na tom, e je psychicky nemocná či minimálně velmi silně narušená, a tudí její souhlas nemá tu správnou validitu... Duševní zdraví se dnes přece bere jinak. Podle dotazníku nebo podle toho, co oběť týrání řekne v televizi (třeba Cítím se skvěle a chystám novou desku).
A i kdyby byla úplně nepříčetná, oni roztomilí přátelé si její postupnou likvidaci nakonec zdůvodní poptávkou jiného druhu – třeba takto: Máte pravdu, ta hranice (psychické nemoci) by tam měla být. Problém je, e informace o Bartošové jsou tak hodně ádané, e to jinak nejde. Poptávka po ní je neskutečná, články o ní si otvírají i lidé, kteří bulvár nečtou. Pak jdou hranice stranou a budeme na ní parazitovat a do konce a ještě půl roku po něm. Je to tvrdé a morálně špatné, ale tak to je.*
Ó, ano – tak to potom ano. Takovouto poptávku je třeba uspokojit v kadém případě – jinak to nejde. Selou-li výmluvy na to, e o svou tragickou dehonestaci (potamo vradu) v přímém přenosu ebronila Iveta sama, máme zde nevyhnutelnou nutnost uspokojit společenskou objednávku. Je třeba si uvědomit, e Obsah komerčních médií vytvářejí čtenáři, nikoliv jejich tvůrci. ... Jen poskytujeme servis a budeme ho poskytovat tak dlouho, dokud ho budou (čtenáři) vyadovat. Take ještě několik měsíců.* Tomu se nedá nic vytknout. Hlas lidu, hlas boí. Poehnaný neviditelnou rukou trhu, která nedělá nic jiného, ne e krmí své věrné ovečky tím, po čem nejvíc pasou: tunami putridního hnusu.
Je to tak koneckonců ve všem, nejen ve světě mediálních iluzí. Poptávka určuje nabídku odporných petrolejových margarínů (i zde platí vše pro zdraví), masových odřezků plných vody, idiotských operačních systémů, technologií se zabudovanými vadami i pančované slivovice. Kdyby to jen ti zákazníci přestali kupovat, hned by se místo semletých kůí prodávala kvalitní šunka, Windows XP by dostaly nové záplaty a pračky by měly ivotnost jak za císaře pána... Slepí by prozřeli a jisté kreatury by se v pekle smaily na nejčerstvějším másle.
Nicméně předpokládejme, e ve svobodné a demokratické trní ekonomice to skutečně funguje tak, e se prodává pouze to, po čem je poptávka. Mysleme si na chvíli, e většina obyvatelstva jsou opravdu primitivní krvelačné hyeny s nenasytným agresivně sexuálním pudem, které nezajímá nic jiného ne rochnit se v pohledu na to, jak si děvčata v reality show mění vloky a celebrity skáčou pod vlak. I kdyby to tak skutečně bylo (v kadém z nás to trochu je, poučila by nás sadistka z úvodních odstavců), tedy i kdyby – je to důvod tyto snad atavistické tendence přiivovat a uměle hnojit jako obludnou masoravou rostlinu, která nás jednoho dne všechny zlikviduje? Je zneuívání slabosti, hlouposti či primitivních pudů (ať u ze sadistických pohnutek, nebo čistě pro peníze) v pořádku, kdy oběť souhlasí?
Bohuel, z diskusí jak pod článkem o sadomasochismu, tak pod reportáemi o ivotě a smrti Ivety Bartošové vyplývá, e asi ano. Většina diskutérů se domnívá, e to, co se děje se souhlasem a po čem je poptávka, je normální, ádoucí a zdravé – a měli bychom tomu být otevření. Slovem bohuel to však zřejmě komentuji u jen já sama...
Jak jsem řekla, ani jako psychiatr u lidem moc nerozumím. Naposledy (a zřejmě jedinkrát) jsem při úmrtí celebrity brečela, kdy odešel můj dívčí idol Frank Zappa – a pak a teď, z lítosti nad utrpením rozumem a charakterem nenadané průměrné zpěvačky několika zapomenutých tupých hitů, kterou showbusiness zneuíval od nějakých jejích šestnácti let.
V té souvislosti je mi celkem jedno, jestli to byl showbusiness normalizační nebo demokratický (ačkoli spát ve dvaceti se Štaidlem by se eklovalo i mně, a to jsem nebyla ani z poloviny tak hezká jako ona). Nezajímá mě příliš, zda měl na její smrti větší podíl bulvár, psychopatický manel, neschopní psychiatři, ona sama nebo nevímco. Je mi té jasné, e takových dobrovolných obětí jsou v samotném showbusinessu dnes a denně po světě stovky nebo i tisíce (o milionech zneuitých v jiných sférách nemluvě). Moná mě její příběh tolik zasáhl jen proto, e jsme se narodily pod stejnými horami...
A moná proto, e se přece jen tolik nemýlím v tom, co asi poslední dobou cítila – bolest člověka, kterého zaiva opékají nad ohněm jako prase.
* Citace jsou (v mírně zkrácené podobě) převzaty z článků Manipulátorka Bílá, dohody s hvězdami. Novotný odkryl praktiky bulváru (iDnes, 23. 7. 2013) a Za smrt Bartošové můe její okolí, bulvár ne, říká Pavel Novotný (iDnes, 29. 4. 2014); jejich autor (Pavel Novotný) však není pro celou věc podstatný (ve smyslu hlavního viníka apod.) – jeho výroky mi pouze poslouily coby ilustrace širšího fenoménu. Jak by asi sám řekl, čistě proto, e si jimi naběhl.
The Beastess (1969) je česká psychiatryně a psychoterapeutka. ije ve Velké Británii.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.