The Beastess

Poptávání

Nekrolog za beskydskou rodačku

Na jednom z největších tzv. seriózních českých zpravodajských severů (iDnes) se před pár týdny objevil článek, v němž se sadistická žena chlubí svými soukromými preferencemi a celkem názorně popisuje praktiky, jimiž oblažuje své masochistické protějšky (Je sado-maso prospěšné? Příznivci BDSM mají lepší psychické zdraví, OnaDnes, 23. 4. 2014). Tedy, vlastně ne až tak soukromými, jelikož z článku se zároveň dovídáme, že o ní byl natočen dokonce i „dokumentární“ – či snad popularizační? – film, jehož účelem zjevně je poučit veřejnost o tom, že pověsit někoho na hák za propíchnutou kůži na zádech je „normální“ a měli bychom to přinejmenším tolerovat, ne-li přímo propagovat jako cestu k duševnímu zdraví.

Ano – k duševnímu zdraví. Zmíněný článek totiž operuje jakýmsi holandským „výzkumem“, z něhož vyplývá, že duševní zdraví je přesně to, čemu se vyznavači sadomasochistických praktik těší. Použitou metodou výzkumu je sebehodnotící dotazník (Dotazník: „Těšíte se duševnímu zdraví?“ – Sadista: „Ano, velmi.“) – počet respondentů je okolo jednoho tisíce. Což je zřejmě dost na to, aby sadisté prosadili své vidění světa jako „normální“ – psychiatři (podotýkám kromě mě) BDSM koneckonců už dávno nepovažují za „úchylku“ – tak jaképak copak: začněte si zvykat.

Obraz duševně zdravého (živého) mladíka houpajícího se na háku ve vhodně zvolené ukázce z filmu mi shodou okolností připomněl jinou zprávu z téhož serveru: tu o chlapci, jemuž se povedlo uniknout z korejského koncentráku. Ve své knize vzpomíná, jak ho (mimo jiné) za propíchnutou kůži na břiše rožnili (zaživa) nad ohněm. Na fotkách vypadal celkově velmi zdravě: doufám, že se příslušníci BDSM komunity inspirují. V jakékoli diskusi se zastánci sadomasochismu coby nově objeveného prostředku duševní hygieny bych si však toto přirovnání nikdy netroufla použít, neboť vím, čím by mě vzápětí uzemnili: oni přece hovoří o tom, co se děje mezi dvěma dospělými souhlasícími jedinci. Žádné zneužívání dětí nebo jiné ohavnosti. Proč odsuzovat sadistu za to, že týrá a ponižuje druhého člověka – když přece, jako všude jinde, platí „kde není poptávka, není nabídka“.

Implikuje se zde, že kdyby „otrok“ nepoptával pojídání výkalů svého pána, ten by zcela jistě ve svých sadistických praktikách zcela ustal, protože by neměl komu (promiňte mi) kálet na hlavu. Vymizí-li poptávka po krutostech, vymizí zajisté i veškeré agresivní impulzy sadistů, pomyšlení na rozsekanou kůži je přestane těšit a světem se rozprostře nekonečná něha.

Nenajde-li sadista svého dospělého, souhlasícího masochistu, stane se z něj rázem anděl (chtěla jsem původně napsat dospělého, duševně zdravého a souhlasícího masochistu, ale, jak jsme si právě ukázali, duševní zdraví je v tomto kontextu poněkud ošemetná veličina). Už nikdy do nikoho kopat nebude. Bude se do konce života probírat děkovnými dopisy masochistů z dob, než vymřeli, a bude ho blažit pomyšlení, jak velké poptávce po bolesti vyšel velkoryse vstříc. Vlastně je to dobrák od kosti, ať to otočíme jakkoli.

Jako psychiatr nevím, co si mám myslet o lidské duši. Neznám odpovědi na otázky, co je to dobro, morálka nebo smysl života. Při pohledu na člověka opékaného zaživa nad ohněm se mi však dělá nepopsatelně fyzicky špatně. Tak špatně, že de facto nejsem příliš schopna činu, který by směřoval k jeho záchraně. Kdyby mi v takové chvíli nějaký otitulovaný dement položil výzkumnou otázku „Jak se teď cítíte?“, odpověděla bych zřejmě „Cítím, že nechci být na tomto světě a že nemám sílu vůbec na nic“.

Uvažuji, jestli se tak nějak podobně necítila v poslední době i Iveta Bartošová. Nebo možná ještě hůř – on je přeci jen rozdíl, když ponižují a týrají přímo vás, než když na to jenom koukáte. Možná se ale mýlím. Nikdy jsem ji osobně nepotkala, nebyla na jejím koncertě (ba ani si nekoupila její desku). Jiní k ní jistě měli mnohem blíže. Byli u toho, když se s kýmsi válela v posteli, i u toho, když se ožrala namol a neudržela moč. Museli tedy o ní něco vědět. A prý jí to dělalo dobře, ukazovat tohle všechno na kameru – prý si je k tomu sama zvala a nechala si za to platit. A když už teda né přímo ona, tak její manžel nebo kdo – rozumíme si.

Jeden její kamarád (taky o něm teď někdy běžel v ČR dokument), který jí citově i finančně hodně pomáhal („zaměstnával jsem ji – psala si u nás deníček...“*), zřejmě opravdu věděl, co jí dělá dobře, když před pár měsíci odhodlaně prohlásil dnes již legendární větu „budeme na ní parazitovat, až ji zabijeme“*: jen jí chtěl trochu pomoct, to se ví, když tomu všemu tolik „šla naproti“* (myšleno bulváru – a vlastní smrti). Možná i jeho, jako onu nyní slavnou sadistku zmíněnou v úvodu, na tom hlavně bavila ta „práce s tělem otroka“ – jak ona domina vysvětluje, jde o to, že „tělo otroka“ vydrží čím dál větší počet ran bičem, posléze i když je při tom prošpikováno jehlami).

Jasně, Iveta Bartošová s tím vším souhlasila a mohla si za to sama. Co na tom, že devět z deseti nejapně přihlížejících a komentujících psychiatrů se shodlo na tom, že je psychicky nemocná či minimálně velmi silně narušená, a tudíž její „souhlas“ nemá tu správnou validitu... Duševní zdraví se dnes přece bere jinak. Podle dotazníku nebo podle toho, co oběť týrání řekne v televizi (třeba „Cítím se skvěle a chystám novou desku“).

A i kdyby byla úplně nepříčetná, oni roztomilí přátelé si její postupnou likvidaci nakonec zdůvodní poptávkou jiného druhu – třeba takto: „Máte pravdu, ta hranice (psychické nemoci) by tam měla být. Problém je, že informace o Bartošové jsou tak hodně žádané, že to jinak nejde. Poptávka po ní je neskutečná, články o ní si otvírají i lidé, kteří bulvár nečtou. Pak jdou hranice stranou a budeme na ní parazitovat až do konce a ještě půl roku po něm. Je to tvrdé a morálně špatné, ale tak to je“.*

Ó, ano – tak to potom ano. Takovouto poptávku je třeba uspokojit v každém případě – jinak to nejde. Selžou-li výmluvy na to, že o svou tragickou dehonestaci (potažmo vraždu) v přímém přenosu žebronila Iveta sama, máme zde nevyhnutelnou nutnost uspokojit společenskou objednávku. Je třeba si uvědomit, že „Obsah komerčních médií vytvářejí čtenáři, nikoliv jejich tvůrci. ... Jen poskytujeme servis a budeme ho poskytovat tak dlouho, dokud ho budou (čtenáři) vyžadovat. Takže ještě několik měsíců“.* Tomu se nedá nic vytknout. Hlas lidu, hlas boží. Požehnaný neviditelnou rukou trhu, která nedělá nic jiného, než že krmí své věrné ovečky tím, po čem nejvíc pasou: tunami putridního hnusu.

Je to tak koneckonců ve všem, nejen ve světě mediálních iluzí. Poptávka určuje nabídku odporných petrolejových margarínů (i zde platí „vše pro zdraví“), masových odřezků plných vody, idiotských operačních systémů, technologií se zabudovanými vadami i pančované slivovice. Kdyby to jen ti zákazníci přestali kupovat, hned by se místo semletých kůží prodávala kvalitní šunka, Windows XP by dostaly nové záplaty a pračky by měly životnost jak za císaře pána... Slepí by prozřeli a jisté kreatury by se v pekle smažily na nejčerstvějším másle.

Nicméně předpokládejme, že ve svobodné a demokratické tržní ekonomice to skutečně funguje tak, že se prodává pouze to, po čem je poptávka. Mysleme si na chvíli, že většina obyvatelstva jsou opravdu primitivní krvelačné hyeny s nenasytným agresivně sexuálním pudem, které nezajímá nic jiného než rochnit se v pohledu na to, jak si děvčata v reality show mění vložky a celebrity skáčou pod vlak. I kdyby to tak skutečně bylo („v každém z nás to trochu je“, poučila by nás sadistka z úvodních odstavců), tedy i kdyby – je to důvod tyto snad atavistické tendence přiživovat a uměle hnojit jako obludnou masožravou rostlinu, která nás jednoho dne všechny zlikviduje? Je zneužívání slabosti, hlouposti či primitivních pudů (ať už ze sadistických pohnutek, nebo čistě pro peníze) v pořádku, když oběť „souhlasí“?

Bohužel, z diskusí jak pod článkem o sadomasochismu, tak pod reportážemi o životě a smrti Ivety Bartošové vyplývá, že asi ano. Většina diskutérů se domnívá, že to, co se děje „se souhlasem“ a po čem je „poptávka“, je normální, žádoucí a zdravé – a měli bychom tomu být otevření. Slovem „bohužel“ to však zřejmě komentuji už jen já sama...

Jak jsem řekla, ani jako psychiatr už lidem moc nerozumím. Naposledy (a zřejmě jedinkrát) jsem při úmrtí „celebrity“ brečela, když odešel můj dívčí idol Frank Zappa – a pak až teď, z lítosti nad utrpením rozumem a charakterem nenadané průměrné zpěvačky několika zapomenutých tupých hitů, kterou „showbusiness“ zneužíval od nějakých jejích šestnácti let.

V té souvislosti je mi celkem jedno, jestli to byl showbusiness „normalizační“ nebo „demokratický“ (ačkoli spát ve dvaceti se Štaidlem by se eklovalo i mně, a to jsem nebyla ani z poloviny tak hezká jako ona). Nezajímá mě příliš, zda měl na její smrti větší podíl bulvár, psychopatický manžel, neschopní psychiatři, ona sama nebo nevímco. Je mi též jasné, že takových „dobrovolných obětí“ jsou v samotném showbusinessu dnes a denně po světě stovky nebo i tisíce (o milionech zneužitých v jiných sférách nemluvě). Možná mě její příběh tolik zasáhl jen proto, že jsme se narodily pod stejnými horami...

A možná proto, že se přece jen tolik nemýlím v tom, co asi poslední dobou cítila – bolest člověka, kterého zaživa opékají nad ohněm jako prase.

* Citace jsou (v mírně zkrácené podobě) převzaty z článků Manipulátorka Bílá, dohody s hvězdami. Novotný odkryl praktiky bulváru (iDnes, 23. 7. 2013) a Za smrt Bartošové může její okolí, bulvár ne, říká Pavel Novotný (iDnes, 29. 4. 2014); jejich autor (Pavel Novotný) však není pro celou věc podstatný (ve smyslu „hlavního viníka“ apod.) – jeho výroky mi pouze posloužily coby ilustrace širšího fenoménu. Jak by asi sám řekl, čistě proto, že si jimi „naběhl“.

The Beastess (1969) je česká psychiatryně a psychoterapeutka. Žije ve Velké Británii.

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

The Beastess

Poptávání

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu