Zdeněk Víšek

Plzeňské oslavy a osvobození Československa

Oslavy osvobození Plzně americkou armádou představují v českém (a vlastně i ve středoevropském) kontextu dosti osobitý fenomén, jenž se svou organizací, veřejným ohlasem i rozsahem mediálního „pokrytí“ výrazně odlišuje od oficiálních připomenutí, kterých jsme v České republice i v sousedních státech (Polsko, Slovensko) ve výroční květnové dny svědky.

Po roce 1989 se stalo v České republice takřka již zažitou tradicí, že pozornost sdělovacích prostředků – soukromých i veřejnopráních – bývá v souvislosti s oslavami konce války téměř výhradně soustředěna na západočeskou metropoli a jiná česká a moravská města se stávají v tomto ohledu popelkami. Dozvěděl se nějaký čtenář či posluchač něco o letošních (loňských, předloňských...) oslavách osvobození Ostravy či Kladna sovětskou armádou?

Boje Američanů s nacisty v západních Čechách na sklonku druhé světové války byly nepochybně ojedinělé: v rámci pozdějšího sovětského bloku na tomto území úlohu osvoboditelské armády neplnila Rudá armáda, nýbrž armáda americká. Všechny jiné země bývalé Varšavské smlouvy (s určitou výjimkou západních oblastí budoucího východního Německa) byly osvobozeny, respektive obsazeny, sovětskými jednotkami.

To bylo ovšem po únorovém převratu vnímáno – z pohledu Gottwaldovy i Husákovy komunistické strany – jako ideově nevhodné, americká armáda byla předlistopadovou propagandou vždy líčena jako ztělesnění všech možných zel kapitalismu, imperialismu, militarismu, expanzionismu apod., a proto na Plzeň padl temný politický stín ideologicky nepevného města, jehož důsledky pociťovala vlastně až do konce roku 1989. Americká armáda podle komunistického chápání za druhé světové války konat něco prospěšného pro Čechy a Slováky zkrátka nemohla – tedy ani v západních Čechách.

Památka zde bojujících či dokonce padlých Američanů byla zapomínána, ba znevažována a jakékoliv oficiální oslavy (či alespoň připomínky) příchodu Američanů do Plzně byly před rokem 1989 nemyslitelné. Historické atlasy z doby normalizace, které nemohly skutečnost přímo falšovat, alespoň místo osvobození západních Čech používaly na mapách v souvislosti s pohyby amerických vojsk spíše negativně podbarvený pojem „obsazení“. Veřejně vyslovit sousloví „osvobození Plzně americkou armádou“ bylo tehdy nepředstavitelné.

Ze společenského vědomí se ale tuto historickou skutečnost komunistické moci plně vytěsnit nepodařilo. Jako reakce na politiku oficiálního adorování „slavné sovětské armády“ bylo proto možno častokrát v hovorech občanů – spíše ovšem někde v restauraci nebo v soukromí než na ulici – zaslechnout onu známou větu „... ale Plzeň osvobodili Američané“, pronášenou navíc spiklenecky.

V listopadu 1989 čas oponou trhl a rázem změněn byl svět. Co bylo dříve ve vztahu k událostem druhé světové války z oficiálního pohledu podezřelé a nevhodné (boje našich vojáků na západní frontě, atentát na Heydricha, nekomunistický odboj, Američané v Plzni, vlasovci v Praze...), stalo se nyní velmi žádoucí, a naopak co bylo dříve ideologicky naprosto příkladné (boje našich vojáků na východní frontě, komunistický odboj, Julius Fučík, Rudá armáda v Praze), bylo nyní náhle vnímáno – ovšem již bez mocenského přinucení – jako zastaralé a do nových demokratických časů se nehodící.

Nesporně rozhodující podíl sovětské armády na osvobození Československa začal být po roce 1989 proto některými politiky, novináři, historiky i umělci problematizován a zpochybňován, podíl americké armády byl naopak vyzdvihován.

Připomeňme ostudné zhanobení a následné odstranění pomníku sovětských tankistů na Smíchově na jaře 1991, třebaže to byly právě sovětské tanky, které v květnu 1945 z hořící Prahy vyhnaly nacistické okupanty – na to by vojenské síly pražských povstalců (jakkoliv statečných bojovníků) ani ruských antibolševických (v samém závěru války i antinacistických) vlasovců nestačily. Historickou pravdou ovšem je také, že americké tanky mohly být v Praze již o tři dny dříve – nebýt odporu sovětského velení. Smíchovský kontrast odstraňování pomníků sovětským vojákům a budování nových pomníků vojákům americkým však nemohl být zřejmější a pro novou dobu příznačnější.

Velkolepě pojaté oslavy osvobození Plzně v roce 1990 za účasti prezidenta Václava Havla, amerických válečných veteránů, četných umělců, obětavých pořadatelů a především mnoha nadšených a spokojených diváků byly důstojnou a úspěšnou společenskou akcí, kterou Plzeň – po více než čtyřiceti letech – vzdala hold svým americkým osvoboditelům. Bylo také logické a pochopitelné, že v prvních letech po demokratické revoluci se Plzeň stávala hlavním místem květnových oslav v naší vlasti.

Od té doby však uplynulo téměř čtvrt století a plzeňské oslavy „Díky, Ameriko“ se staly u nás bohužel jedinými lidovými (v dobrém slova smyslu) slavnostmi svého druhu konanými u příležitosti konce války, navštěvovanými nejen politiky a frontovými bojovníky či jejich potomky, ale také zpěváky, zájemci o vojenskou historii a techniku a především rodinami s dětmi.

Konání takto pojatých oslav je ale v jiných českých městech, která nebyla osvobozena americkou armádou, v podstatě nemožné. Připomínka výročí zde probíhá většinou pouze oficiálně, kladením věnců u pomníků či na vojenských hřbitovech místními politiky, případně členy Svazu bojovníků za svobodu – ovšem bez výraznějšího zájmu veřejnosti, zvláště pak mládeže. Jako by se ostatní města ostýchala, že nebyla osvobozena těmi správnými vojsky...

Je možné dnes si představit například oslavy osvobození Prahy Rudou armádou na Staroměstském náměstí konáním lidové veselice – s kapelami, zpěvy a tanci, s dosud žijícími sovětskými válečnými hrdiny či ukázkami sovětské vojenské techniky? Nebo v podobném duchu konané oslavy v jiných městech – v Brně na Zelném trhu či v Českých Budějovicích na náměstí Přemysla Otakara II.?

Podobně: slaví nějak občané severočeského Úštěku osvobození svého města polskými vojáky nebo obyvatelé střední Moravy osvobození svých měst a vsí vojáky rumunskými?

Byly oběti nebo hrdinství Američanů v západních Čechách větší než vojáků sovětských, rumunských, polských, ale i československých, kteří osvobozovali jiné oblasti Československa?

Osvobodila velkou většinu tehdejšího Československa vůbec Rudá armáda? Osvobodila Československo vlastně jiná armáda než americká?

Patrně hlavní příčinou našeho současného dost lhostejného vztahu, někdy přímo neúcty, k sovětským osvoboditelům je ale fakt, že sám Sovětský svaz, který nás – společně se „spojenci“ – v srpnu 1968 brutálně napadl a více než dvacet let okupoval, nazývaje svou agresi „bratrskou pomocí“, zničil v české společnosti na dlouhá léta a desetiletí (chtělo by se málem říci na věčné časy) přirozené pozitivní city ke všemu ruskému – tedy i vděk za osvobození z jara 1945.

Avšak slavili bychom dnes osvobození naší vlasti Rudou armádou, i kdyby sovětská vojska v srpnu 1968 do Československa nedorazila? Nebo jsou nám prostě „kapitalističtí“ Američané tak nějak bližší než „socialističtí“ Rusové, a proto raději konec války slavíme v Plzni, a ne třeba v Olomouci?

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Víšek

Plzeňské oslavy a osvobození Československa

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu