Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 3 > Erazim Kohák: Tři vzpomínky, Karlu Skalickému k osmdesátinám
il jsem tehdy na lesní samotě v americkém New Hampshiru a přednášel na Boston University v Bostonu. Cesta do Švýcarska na konferenci švýcarské sekce exilové Společnosti pro vědy a umění byla náročná. Potřeboval jsem ji. Konference americké sekce měly spíš krajanský ráz. Ty evropské ve Švýcarsku měly akademickou úroveň.
První přednáška byla o Masarykových odpůrcích v prvních letech Československa. Jméno přednášejícího mi nic neříkalo, ale jeho přednáška mě nadchla. Hovořil o katolických odpůrcích TGM, ale nespílal Masarykovi, jak tehdy bylo na pravici zvykem. Přemýšlel s Masarykem, Masaryka znal, hluboce ocenil, ale nebyla to masarykovská hagiografie, kult tatíčka Masaryka. To byl Masaryk, jak jsem se ho sám snail předkládat: ani kultovní osobnost, ani vyvrhel, nýbr filozof. Skutečný filozof. Konečně někdo, kdo bral Masaryka váně. Prý kněz, z Vatikánu. Jmenoval se Karel Skalický či tak nějak.
Konference tehdy byla česky neznaboská. Jen hrstka se nás tu neděli sešla, evangelíků i katolíků, zcela neformálně, k modlitbám a čtení Písma. Na těch bohoslubách Karel Skalický, římskokatolický kněz, četl slovo Boí z naší milované Kraličky, nádhernou češtinou bratří kralických. Z té chvíle křesťanské vzájemnosti vyrostlo přátelství, za které děkuji Pánu u čtyřicet let. Mnoga ljeta, Karle, bratře v Kristu.
To u jsme byli oba doma, já jako učitel na Filofofické fakultě UK, Karel, kdysi tajemník kardinála Berana, kdysi řádný profesor Lateránské univerzity, kdysi redaktor exilového časopisu Studie, se zotavoval z exilu jako prostý vesnický farář malého kostelíčku v Hluboké nad Vltavou. Po obědě jsme šli na procházku parkem. Hovořili jsme o všem moném, o teologii, o filozofii, o návratu, a ani jsme si nevšimli, e Karel se nám vytratil.
Kdy jsme se po něm rozhlédli, spatřili jsme ho za sebou u sošky Panny Marie. Stál před ní s paemi rozpjatými, hlavou dozadu skloněnou a zpíval, z plna hrdla a z celého srdce, zpíval hymnus díků a chvály Bohorodičce. V tu chvíli mi otevřel pohled do katolické zbonosti, pro kterou jsem ve svém evangelickém racionalismu neměl nikdy pochopení. A tu jsem pochopil, skromně, z okraje jsem se mohl podílet na zbonosti jiného křesťanského společenství. Z hloubi duše za něj dodnes děkuji Pánu – a svému bratru v Kristu, knězi Karlu Skalickému.
To bylo setkání bezkontaktní, snad o to silnější. Vyšla mi zrovna kniha, Domov a dálava. Jako obvykle jsem se v ní o Karlovi několikrát zmínil, jako obvykle ho vděčně chválil jako dělníka na vinici Páně. Dostal jsem odpovědí dopis zraněný a rozhněvaný. Kdy jsem si zmíněná místa vyhledal ve své knize, byl jsem bez sebe lítostí. Karel měl pravdu: jmenoval jsem ho, ale psal jsem, jako bych ho vůbec nečetl. Vytvořil jsem si karikaturu podle svých potřeb a Karla, pečlivě věrného své víře, jsem představil jako jakéhosi poloevangelického liberála. Zle jsem mu ublíil, právem mě za to odsuzoval. Neměl jsem výmluvu ani omluvu. Mohl jsem jen sklonit hlavu se slovy mea culpa, mea maxima culpa.
Neodváil jsem se mu napsat znovu. Jene pak napsal on. Klidně, jako by se nic nestalo. Jako by můj přítel prostě moji vinu odpustil. Jako by mě jí zprostil. Nepopřel ji, ani já ji popřít nemohu. Ale zprostil mě viny. V tichu své pracovny jsem cítil slova kněze ego te absolvo – a pochopil jsem, co znamenají.
Karle, příteli můj, knězi Boha ivého, děkuji Ti. Nejsem o nic méně evangelík, ani Tobě neupírám Tvoji římskou, katolickou víru, jen mám aspoň zdání o tom, k čemu dochází ve vaší mši svaté. A také vím, u ne jen slovně, e Tebe i mne pokrývá milost jednoho Pána.
Přál bych nám, abychom si to mohli znovu připomenout na Tvých devadesátých narozeninách – a nebo na mých, jsou o den a rok dřív!
Cum oscullo pacis, Tvůj in Xto
erazim
K jubileu Karla Skalického doporučujeme také rubriku Archiv.
Erazim Kohák (1933) je filozof, esejista a publicista.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.