Patrik Eichler

Brusel jako trampolína

Proč kandidujete do Evropského parlamentu? – Abych byl více vidět v domácí politice. – Není vám hloupé, když jako čerstvě zvolený europoslanec říkáte, že za rok kandidujete do parlamentu doma? – Ne, od začátku jsem to voličům říkal.

Tak nějak vystupují a budou vystupovat různí politici v Polsku, na Slovensku i v České republice. Všichni tak či onak využili předpokládané nižší volební účasti u evropských voleb. A s malým, ale přesvědčeným elektorátem pronikli do národní politiky.

Povedlo se to v ČR předsedovi Strany svobodných občanů Petru Machovi. Na Slovensku uspěl předseda strany Svoboda a solidarita Richard Sulík. Ten, který přímo způsobil pád pravicové koaliční vlády premiérky Ivety Radičové, když v říjnu 2011 odmítl podpořit posílení eurovalu ve slovenské Národní radě.

V Polsku vůbec poprvé uspěl excentrický, pravicově-konzervativní a každého urážející Janusz Korwin-Mikke. Jeho Kongres nové pravice bude mít dokonce čtyři mandáty. Ve svém prvním projevu v Evropském parlamentu chce Korwin-Mikke mluvit o rudé sebrance, která ovládá Brusel. Podle nového europoslance Michała Marusika je každý hlas pro Kongres nové pravice „rukou podanou Polsku tonoucímu v bahně socialismu“.

Všichni otevřeně říkají, že budou kandidovat v nejbližších volbách do domácího parlamentu. A že kritika Evropské unie jim bude sloužit jako pomoc k tomu, aby uspěli – ve Varšavě, Praze nebo Bratislavě.

S podobným programem a stejným cílem kandidovali u našich severních sousedů i europoslanci ze stran odštěpených od konzervativně katolického Práva a spravedlnosti Jaroslawa Kaczyńského. Ani Zbigniew Ziobro a jeho Solidární Polsko, ani strana Polsko spolu ale neuspěli.

Zmiňme pak, že neonacisté z Národního hnutí, i když si dělali velké naděje, získali nakonec jen kolem dvou a půl procent. A že vítězem voleb v Polsku se nakonec stala vládní Občanská platforma premiéra Tuska (32,13 %), která v závěru sčítání hlasů porazila Právo a spravedlnost (31,78 %).

I když obě strany mají nakonec devatenáct mandátů a dělilo je jen dvacet čtyři tisíc hlasů, Právo a spravedlnost utrpělo symbolickou porážku a přijde o jeden z mobilizačních motivů pro blížící se parlamentní a prezidentské volby v příštím roce.

Všem okrajovým silám přitom pomohla velmi nízká volební účast – na Slovensku 13,05 %, v České republice 18,2 % a v Polsku 22,7 %. Od třetí nejhorší příčky Poláky zachránili Slovinci s 20,96 %. Jediný další stát s účastí pod třicet procent bylo Maďarsko s 28,92 %.

Politický projekt

Strany z etablovaných politických proudů nedokázaly vysvětlit, jak by se na životě občanů poznalo, že v Evropském parlamentu je většina ze sociální demokracie, od lidovců nebo liberálů. A že záleží nejen na organizačních schopnostech poslance a jeho kontaktech, ale také na tom, zda patří do frakce silné nebo slabé.

Pokud jsem mohl pozorovat, důsledně svou příslušnost k evropské frakci manifestoval polský Svaz demokratické levice (9,44 % a 5 mandátů). Ale ten z historických důvodů nemůže zjevně zvítězit, dokud neprojde nějakou silnou krizí Občanská platforma, jež integruje i voliče a členy, kteří by jinak mohli působit v SLD.

Nejen v České republice se pak strany odlišovaly i v kampani podle toho, zda chtějí nebo nechtějí další evropskou integraci. Debata, co chtějí prosadit jako příslušníci programových proudů v evropské politice, se nevedla buď vůbec, nebo jen okrajově.

Přitom debata o (evropské) minimální mzdě, (evropském) právu na potrat, (evropské) demokratizaci energetiky nebo (evropském) zdanění kapitálu by mohla vést přinejmenším k tomu, že by volič v evropské politice poznal témata politiky národní.

Asi hlavní poučení pro proevropské strany tedy je opustit pole domácího vymezování se pro a proti evropské integraci a začít stejně jasně jako programové priority pro domácí politiku vysvětlovat priority pro politiku evropskou. Pokusy českých sociálních demokratů prorazit s minimální mzdou a těch polských propagovat mezinárodní zdanění kapitálu letos neuspěly.

Parlament proti Radě

Výsledky za celou Evropskou unii ukazují, že na evropské pravici došlo k výraznému posunu k protievropským pozicím a obecně k extrěmismu. Levice ztratila jen mírně a volební vítězství radikálně levicové koalice Syriza v Řecku je dáno ztrátou důvěry v historickou sociálně demokratickou stranu PASOK.

Účast na prosazování škrtů ve veřejných výdajích v Řecku a špatné výsledky ve Španělsku a Francii zjevně socialisty stála většinu v novém Evropském parlamentu. I tak ale platí, že bez sociálních demokratů nelze v Evropském parlamentu sestavit většinu. (Výsledky voleb lze dohledat na webu Evropského parlamentu.)

Přes debakl v České republice a na Slovensku byla volební účast v celé Evropě dokonce mírně vyšší než před pěti lety. Evropský parlament tedy svou legitimitu coby demokraticky utvořené těleso má.

Protože další integrace Evropské unie je naším dlouhodobým zájmem, je na místě nechat Evropskému parlamentu, respektive evropským politickým stranám iniciativu, pokud jde o výběr předsedy nebo předsedkyně Evropské komise.

Zda si ji vyjedná lidovec Jean-Claude Juncker nebo socialista Martin Schulz anebo někdo jiný, to nechme na jejich koaličním vyjednávání. Mezivládně utvořená Evropská rada by ale neměla postupovat proti vůli demokraticky utvořeného parlamentu.

Patrik Eichler (1984) je novinář a komentátor, pracuje v Masarykově demokratické akademii. Od roku 2015 redaktor Listů.

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Brusel jako trampolína

Politický projekt

Parlament proti Radě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu