A. J. Liehm

Paralely jsou zrádné

Po četbě souboru vašeho exilového publicistického díla Názory tak řečeného Dalimila se nemůžeme nezeptat: Když člověk čte starší žurnalistické texty a už ví, jak co dopadlo, obdivuje autora, jak se trefil, anebo naopak. Jaký máte pocit nad Dalimilem?

To vám neřeknu, kniha se dávala dohromady už před nějakým časem a teď jsem se k tomu nevracel. Jistě by se našly věci, kdy jsem se spíš trefil, a věci, kde jsem se spíš netrefil. Ale chtěl jsem, když se kniha připravovala, jednu věc: aby tam bylo všecko. Aby se neřeklo, že jsem vybíral jenom to, kde jsem se třeba nemýlil, a že jsem nezveřejnil, kde jsem byl příliš poplatný době.

Jako osmašedesátník...

To označení se tady vžilo, ale já ho odmítám. Jaký osmašedesátník? To hlavní, co se tehdy udělalo, udělalo se před osmašedesátým. Osmašedesátý, to byl konec, nikoliv začátek... No, snad bude Dalimil zajímavý pro toho, koho zajímá historie, a pro víc lidí možná stojí za přečtení na konci nekrology a rozhovory, z nichž některé ani dřív nevyšly, třeba s Janem Kottem.

Máte cit pro dějiny, ale co ze svých historických zkušeností máme? Pomohou nám nějak pochopit ukrajinskou krizi? Jednou se odkazuje na osmašedesátý, jindy na anšlus nebo na Mnichov...

Celá ukrajinská věc trvá tři sta let a bude trvat dalších tři sta let. Vybavuje se mi rozhovor, který jsem vedl s Viktorem Někrasovem v roce 1976. Kus vám přečtu: „Nedávno jsem byl v Kanadě a denně jsem vystupoval před tamními Ukrajinci na obranu Vladimíra Moroze. Moc se mi ta kanadská ukrajinská mládež líbila... Ptali se mě, zda jsem pro nedělitelnost SSSR, nebo pro nezávislost Ukrajiny. Samozřejmě, říkal jsem jim, každý národ si musí zvolit svou cestu. Ale jak se to má stát, nevím. Trvali na nezávislosti, a já je nemohl ničím potěšit. Nezávislostí to na Ukrajině prostě nepáchne. Je tam spousta čestných, statečných lidí, to ano. Ale co dál? A tak jsem jim vykládal, položertem polovážně: Národ je unavený, sytý a opilý. Na práci není čas. Dnes žení Michalku, a tak jsou opilí tři dny, čtvrtý den po ránu začnou znova, pátý den umře starý Mykola... Závěr je spíš smutný... Jak daleko je odtud k myšlenkám o demokracii, nezávislosti, svobodě slova. Vláda opíjí lid a všestranně z toho těží... Na jedné straně opíjený národ a na druhé lidé, kteří bojují i v podmínkách koncentračních táborů, stávají se symbolem a svou smělostí pomáhají i nám žít tady, v cizině, protože nedovolí, abychom se zastavili, zaspali, uklidnili. Díky jim má snad i naše zdejší existence nějaký smysl.“

My dnes se vyjadřujeme spíš podle českých pocitů vůči Rusku, které můžu pochopit, i když je úplně nesdílím. Ukrajina jako taková nezajímá v televizi, v tisku v podstatě nikoho.

Jsou tedy historické paralely k něčemu, nebo jsou úplně k ničemu?

Těžko říct... Je jakási paralela Češi-Slováci. Nebo Čechy a Morava: to nakonec dopadlo jakžtakž dobře, ale nemuselo. Mohly to být dva národy, mohly to být dva státy. Ale myslím, že historické paralely se musí brát spíš tak: je lepší hledat, v čem nejsou, než v čem jsou.

Moravě jste nakloněn, ale v psaní používáte pro celé české země názvu Čechy. Slova „Česko“ se v dobách vašeho exilu skoro neužívalo, „české země“ je dlouhé, ale stejně Moravan cítí křivdu.

Já si to uvědomuji, ale nevím co s tím. „Čechy a Morava“ je zdiskreditované, při slově Česko se mně dělá špatně. No, už jsem si zvykl... Jsem pro to, aby se rozlišovalo mezi Čechami a Moravou, je to jeden jazyk, ale není to jedna historie. To je bližší těm různým Ukrajinám; kdyby se na Ukrajině mluvilo jedním jazykem, byla by podobnost ještě větší. Ale jak jsem řekl, je lepší hledat, v čem historické paralely nejsou, než v čem jsou.

-tt, vb-

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Paralely jsou zrádné

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu