Jiří Vančura

Z války a okupace

V sobotu 13. února 1943 jsme byli v kině Emauzy na povinném školním promítáni německého propagandistického filmu Štuky útočí. (Přesně za dva roky i na hodinu přesně bude toto kino zničeno bombou určenou pro Drážďany.) Film oslavující pověstná a nepochybně velmi účinná letadla na nás nikterak nezapůsobil a domů jsme vcházeli s povykem, jakou pitomost jsme to museli zhlédnout. Jenže nás čekala uplakaná matka: „Tátu zavřeli.“ Byl toho dne doma, stonal s nějakou kožní chorobou, tak pro něj přijelo gestapo do Radotína. Matka vyprávěla, že byli čtyři, dva šli předním vchodem, dva přes zahradu, s napřaženými revolvery, otci hned nasadili pouta a udělali domovní prohlídku. Přitom – vyprávěla matka – rozbili jeden květináč, asi zkoušeli, zda v něm není něco ukryto, a pak nabídli, že škodu uhradí. Jakou škodu – plakala maminka – za květináč? Odjeli a pak jsme otce viděli už jen jednou, v domě u Pečkárny, kam ho gestapáci přivezli před transportem k německému soudu.

Náš život se změnil, radost domova se vytratila. Matka musela nastoupit do práce, kdo by nás živil? Šla do místní továrny Janka, pracovalo se denně dvanáct hodin, od šesti do šesti, v sobotu, myslím, jen asi do čtyř. Určitě jsme na sebe byli hodnější, vzpomínám si, že jí bratr psal hezké malé básničky vkládané ke krajíci, který si brala s sebou. Každý týden chodil jeden z nás do pankrácké věznice s kufrem čistého prádla a použité prádlo odnášel. Bylo možné přidat tam i něco k jídlu. První otcovo prádlo, které jsme z Pankráce donesli, bylo přeprané, gestapáci zřejmě nechtěli vytrubovat způsob, jímž zatčené vyslýchali. Časem jsme v kufru s prádlem nacházeli také dopisy, spíš takzvané motáky, otcovy vzkazy čistě rodinného rázu. Nešlo ani o povolenou korespondenci, ani o přehlédnutí, byli jsme zapojeni do sítě, která tyto kontakty zprostředkovala. Stalo se tak zásluhou manželů Kohákových, rodičů mého současného přítele Erazima Koháka, jehož otec byl s naším tátou na cele. Tato tajná pošta fungovala po celou dobu, kdy byl otec na Pankráci, později na ni gestapo přišlo a Koháka i jeho ženu poslalo do koncentračních táborů. S Kohákovými – obě rodiny bez otců – jsme byli několikrát na výletě, Erazimovi bylo tehdy deset let a jeho setra Barborka byla ještě mladší. Sešli jsme se znovu po válce, kdy se už naše výhledy na poválečnou budoucnost republiky různily. Kohákovi včetně otce, který se stal poslancem za národní socialisty, o Velikonocích 1948 úspěšně odešli přes šumavskou hranici a teprve za dalších třicet let jsem již s dospělým a uznávaným filozofem Erazimem navázal a udržoval jistý kontakt – na zcela společné představě o budoucnosti.

Koncem jara skončilo gestapo vyšetřování a otce transportovali do říše. Nejprve do Budyšína, pak do Norimberka, kde byl spolu se dvěma spoluobžalovanými souzen. Před transportem jsme dostali zprávu, že bude v určitou hodinu mýt okna na jižní straně věznice. Stáli jsme tenkrát před pankráckou vozovnou, těžko jsme na tu dálku otce rozeznali, doufám, že alespoň on zahlédl naše tři postavy. V srpnu se odbýval soud, a jeho verdikt, trest smrti pro všechny tři obžalované, nám vzal téměř všechnu naději. Otec měl samozřejmě obhájce ex offo, německého advokáta, který se uvolil předat naši žádost o milost, narychlo jsem ji také podepisoval, ale i když jsme se tomu bránili, tušili jsme, že jde v podstatě o žádost marnou.

Koncem října nám pošta doručila čtyři zásilky z mnichovské věznice Stadelheim, byly to otcovy dopisy napsané před popravou. Loučil se v nich s každým z nás také slovy „dnes už víme, proč umíráme“ a s připomínkou, že pomsta patří Bohu. Chtěl ještě žít, ale svěřil se do rukou Božích. Dostali jsme také dopis od mnichovského faráře, který byl pověřen udělovat odsouzeným poslední přijímání pod obojí, útěšně psal, že lidé tak hluboce věřící, jako byl náš otec, umírají beze strachu. Další svědectví o těch posledních dnech zaznamenala otcova sestra, teta Anna. Už léta žila v saském Herrnhutu, Ochranově, kam se za doby protireformace, nejdelší totality v českých dějinách, uchylovali pronásledovaní čeští evangelíci, takže mohla do Mnichova zajet a otce krátce před smrti navštívit. Našla bratra zuboženého, jako ostatní odsouzení strávil sto dní lhůty pro milost v samovazbě, kde téměř ztratil hlas, ale byl to stále ten milý, laskavý bratr.

Jak se s něčím takovým vyrovnáte, když je vám čtrnáct let? Myslím, že celá tíha tátova osudu na mne doléhala postupně a nikdy se nevytratila. Utrpení mladého muže, jehož bych dnes považoval spíš za svého syna, se mi čas od času vrací ve snech, a jiné to už nebude. Jeho statečnost pro mne znamenala a znamená jistý závazek. Otec pocházel z rodu, který se nepodvolil násilné rekatolizaci v zemi do té doby převážně kališnické, snad ho i tato tradice nasměrovala ke statečným činům. V podstatě jde o věrnost poznané pravdě, o věrnost lepšímu lidskému údělu, když jsme s ním spojili svá přání a své úsilí. Nikdy jsem to, co zde nazývám závazkem, nedeklaroval, ba ani pro sebe neformuloval. Přesto na samém konci šedesátých let, když nastal normalizační čas lámání chleba, nepovažoval jsem za možné udržet si navyklou práci za cenu pochybnosti o vlastním charakteru. Když došlo k podepisování Charty 77, opatrná zdrženlivost dozajista mohla zmírnit další úděl rodiny, byl tu však onen závazek jako součást přesvědčení. Měl jsem snad právo přerušit princip odporu proti cestám, které se příčí svědomí?

Podrobnosti o „trestní věci Pavla Vančury a ostatních“ jsem se dověděl až v osmdesátých letech. Tehdy jsem na tři dny navštívil Mnichov, pevně odhodlán udělat režimu mezinárodní ostudu, kdyby mi v cestě za hledáním otcova hrobu bránil. (Hrob jsem nenašel, těla popravených nechávali nacisté spálit. V mnichovském Perlacherhofu vedle věznice je pouze pamětní deska s jejich jmény.) V Norimberku dokumenty k otcově případu nebyly, v mnichovském archivu jsem získal jen knihu, kam věznice zaznamenávala popravy, a údaj, že konkretní spis spolu s dalšími převzali vyšetřovatelé při přípravě norimberského procesu s válečnými zločinci. Dostal jsem doporučení na jiný západoněmecký archiv, kam Američané vypůjčené spisy vrátili, a zároveň také informaci, že kopie materiálů vztahujících se k československému odboji kdysi pořídili a odvezli nějací úředníci z Prahy. Obrátil jsem se tedy na archivní správu ministerstva vnitra a k mému překvapeni mne úředník, který se nepředstavil, pozval a kopii rozsudku a obžaloby mi předal pod slibem, že o tom nebudu mluvit.

Protože mezi mými potomky nikdo německy neumí, rozsudek nacistického volksgerichtu, psaný německy, jsem přeložil a přikládám k tomuto záznamu.

*/ spis 12 J 128/43
1H 186/43
Jménem německého lidu
V trestní věci proti
1) soukromému úředníkovi Pavlu Vančurovi z Prahy-Radotína, narozenému 15. října 1901 v Dubé (Sudety),
2) pokladníkovi Jaroslavu Matějovskému z Prahy-Radotína, narozenému 28. ledna 1901 v Praze,
3) poručíkovi protektorátní armády Jiřímu Arnoštovi z Prahy, narozenému 16. dubna 1915 v Praze,
všichni příslušníci Protektorátu, toho času v soudní vyšetřovací vazbě pro přípravu velezrady,
rozhodl 1. senát lidového soudu na základě hlavního líčení dne 10. srpna 1943, jehož se zúčastnili jako soudci rada lidového soudu Lämmle, předseda, ředitel zemského soudu Storbeck, generálmajor mimo službu D. Meissner, viceadmirál z. v. von Heimburg, generálporučík Cabanis a jako zástupce vrchního státního zastupitelství soudní rada Dr. Pilz,

takto právem:
Obžalovaní Vančura, Matějovský a Arnošt svou podporou ilegálních českých odbojových organizací, zejména uchováváním vysílacích elektronek se snažili napomáhat parašutistickým agentům nepřítele.
Proto se odsuzují k smrti.
Provždy ztrácejí čestná občanská práva.
(...)
Podepsáni Lämmle, Storbeck

Jako každý spis pořízený totalitní mocí objasňuje skutečnost jen zčásti, což – aktuálně komentováno – charakterizuje i ne zcela čisté snahy rekonstruovat ze spisů někdejší Státní bezpečnosti „paměť národa“. Gestapo se nedovědělo všechno, zejména přímý kontakt s parašutisty na jaře 1942 se otci podařilo utajit, přesto prokázané aktivity nacistickému soudu na rozsudky smrti stačily. O půl roku dříve by byla podle dikce stanného práva stejně postižena celá rodina.

I když jsem k postojům svých spoluobčanů v těžkých dobách vesměs skeptický, musím konstatovat, že lidé v okolí se k nám v té bolestné době chovali velmi dobře. Možná je to dáno menší vnímavostí čtrnáctiletého, ale mám za to, že bylo méně opatrníků, kteří se stranili lidí stojících zřetelně na druhém břehu vrchnostenské přízně, než v letech normalizačních.

Osobní zkušenost z poloviny čtyřicátých let a samozřejmě i mnoho poznatků neosobních mne vede k často diskutovanému porovnání režimu za nacistické okupace a za padesátých let vlády komunistů. Leccos vypovídá ve prospěch nacistů. Možnost donášet týdně vyšetřovaným čisté prádlo i nevelké přilepšení potravinami. Spolu s Kohákem si otec mohl číst na cele v bibli. Soubor dopisů na rozloučenou (psaných německy, aby nemusely procházet externí cenzurou) byl vzápětí doručen – srovnej s dopisy popravených v padesátých letech, které se adresátům většinou dostaly až po Listopadu. Synové odsouzeného velezrádce zůstávali dále na gymnáziu – srovnej s osudy synů, kteří museli veřejně odsuzovat své rodiče. Atd. Byl tedy nacistický režim mírnější než režim bolševiků a jejich zahraničních nohsledů? V žádném případě, rozhodně ne. Příklady, které jsem v jeho prospěch uvedl, byly v podstatě dány byrokratickou praxí, kterou nacistický režim zdědil z dřívějších dob. Ve stejné době, kdy odsouzení k smrti trávili ve věznicích stodenní lhůtu pro uděleni milosti (v naprosté většině marně), tisíce jiných odcházely do plynových komor nebo byly popravovány nad vyhloubenými příkopy. Naprostá většina českých obětí v padesátých letech byla vězněna ve snaze potlačit každou možnou opozici, vyvolat strach, případně s cílem získat nejlevnější pracovní síly pro uranové doly a různé „stavby socialismu“. Vězňova naděje na návrat domů byla však v padesátých letech mnohonásobně větší než naděje na přežití nacistického koncentračního tábora – z některých se vrátila pouhá dvě procenta uvězněných. Jestliže dnes v různých emotivních projevech nacházím mezi nacistickým a bolševickým režimem rovnítko, případně zdůrazňování padesátých let jako nejhoršího období, které náš národ zažil, vím, že jde o pouhé papouškování bez konkretních znalostí, nebo připouštím, že mnoha lidem se za nacistické okupace nežilo tak zle.

Doma jsme k sobě byli určitě laskavější, svůj odpor k daným poměrům jsme si však jakoby vybíjeli na škole. Myslím, že jsme s bratrem měli asi nejhorší docházku, něco nám omlouvala matka, jiné omluvenky jsme si jejím napodobeným podpisem vystavovali sami. Čas za školou jsme trávili různě, v zimě v čítárně městské knihovny, kde nás přitahoval kriminalistický časopis, ve veřejné písárně (takové ve větších městech existovaly) jsme se naučili psát na stroji, v létě jsme chodili až do zoologické zahrady, jindy do muzeí, prostě jsme porůznu trávili čas, a všude raději než ve škole. Podle toho také vypadal náš prospěch, procházeli jsme, jak se říká, s odřenýma ušima. Pro mne po ukončení kvarty už nebylo na gymnáziu místo. Snad mohlo být, kdybych se o to snažil alespoň tak jako naši profesoři, k podobně postiženým skrytě vstřícní, můj zájem však byl nulový. Bezděčně mne to táhlo k tomu, co se v tehdejší akademické mluvě s jistým despektem nazývalo „praktickým životem“.

Jak mohl za války ten praktický život vypadat? O tom rozhodoval pracovní úřad, který mne (opět po jakési psychotechnické zkoušce a jisté protekci) poslal do Hynkova pražského knihkupectví a nakladatelství. Strávil jsem tam rok, ve skladu přečetl hodně knížek převážně konzumní úrovně, jistě se i něčemu naučil, nevím však čemu. Nebylo to zmíněné nakladatelství, ale zásluha přátel, že jsme už koncem války znali snad všechny písničky V+W, zhudebněné Jaroslavem Ježkem, bylo to asi nejpodstatnější a imponující dědictví prvorepublikové kultury, které jsme si osvojili.

Matka, také zásluhou vlídné vstřícnosti, kterou nám lidé bezděčně projevovali, přešla ze strojírenské dílny do dílenské kanceláře. Pracovní doba se ji nezkrátila a peněz nepřibylo, domů však přicházela méně vyčerpaná. Zato bratra postihl osud všech starších středoškoláků, poslali ho na jakési údajně důležité práce s lopatou a krumpáčem někam k Humpolci. Nevydržel tam dlouho, byl skutečně i na tehdejší poměry velmi hubený, takže ho tamní lékař osvobodil a poslal domů. Ještě než se stačil zařadit do nějakého povinného pracovního procesu, zazvonili u nás dva četníci s tím, že mají bratra eskortovat na pražské gestapo. Počínali si slušně až zdvořile, mohl jsem Pavla doprovodit na nádraží, kde nás nechali hovořit o samotě. To poslání jim zřejmě bylo trapné a nepříjemné, vždyť fronta, která záhy zadusí nacistický režim, byla již na Visle a za Rýnem, rozkazy však plnili.

Válka už zřetelně spěla k závěru, který jsme toužebně čekali, přesto jsme věděli, že zdechající kobyla stále ještě kope. Možnost, že jsme Pavla viděli naposledy, že se bude opakovat otcův osud, matka důrazně popírala, nevím, s jakou jistotou a kolik naděje v tom bylo určeno pro mne. Mne ta situace velmi skličovala, podnikl jsem i pokus navázat spojení s lidmi, které bratr v té době poznal. Okruh, který byl stejně jako on v té době pozatýkán, tvořil však jakousi součást převážně mládežnické odbojové skupiny Předvoj, kde jsem nikoho neznal.

Gestapo, které dobře vědělo, že mele z posledního, část svých novějších vězňů přemístilo z Pankráce do Terezína a část v posledních dnech dubna 1945 propustilo. Možná se o to přičinila naše „německá“ teta přímluvou u nějakého Němce, ochotného zapálit svíčku novému pánubohu, a bratr se z Pankráce vrátil. Šel jsem navečer z nádraží domů zkratkou přes někdejší cihelnu, kde mi kluk, co bydlel v našem baráku, tu novinu zvěstoval. Má radost byla nekonečná. Zažil jsem za svá léta na světě kromě krušných dob několik velkých radostí, dodnes jsem však přesvědčen, že tato byla pro mne nejcennější a nejhlubší.

O svem pobytu na Pankráci a o způsobu výslechů v pověstné Pečkárně Pavel nevyprávěl, zmiňoval se jen útržkovitě. V tom byl zajedno s matkou, která po válce nikde své zásluhy a rizika nezveřejňovala, řekl bych, že je to taková rodinná tradice nebo spíš cudnost. Dobře se mu tam určitě nevedlo. Když ho zavřeli, byl hubený, a za ten měsíc se vrátil vychrtlý. Neměl šle ani pásek, kalhoty, které mu dříve jakžtakž držely na těle, musel při cestě z vězení přepásat kapesníkem, a ještě ho zbylo na dva uzly. Měli jsme doma kytaru, dostal ji právě Pavel při rodinné návštěvě u jednoho evangelického faráře (zálibně na ni zkoušel hrát, tak mu ji dali – takové jsme měli přátele), vyměnili jsme ji s nějakým šmelinářem za šest kilo kostkového cukru. Snad ho právě ten cukr postavil na nohy. Ve dnech, kdy začala nejposlednější kapitola nacistické okupace, byl už celkem v pořádku.

To byla sobota 5. května 1945, zásluhou rozhlasového archivu dnes každý ví, že v poledne vysílali do té doby zakázané sokolské pochody a po nich volání na pomoc Rozhlasu. Spěchat z Radotína k Rozhlasu bylo problematické, nevím už přesně, jak jsem to sobotní odpoledne prožil – kromě jedné, dnes bezvýznamné epizody, která mi asi utkvěla v paměti svou problematičností. Nedaleko nás bydlela rodina Nestěrenkových, která emigrovala z revolučního Ruska. Paní si říkala hraběnka a pravděpodobně jí také byla, měli dva kluky, našim vrstevníkem byl Mimik (zřejmě Dimitrij), normální chlapec, dokud nevstoupil do hitlerjugend. Otec rodiny se totiž přihlásil k Němcům, byl na frontě, a v uniformě, snad dokonce v uniformě SS, chodil i starší Mimikův bratr. K těmto lidem jsem, už nevím s kým, přišel v to odpoledne, ačkoli jsem tam nikdy dříve nevkročil a s rodinou se nikdo z nás nestýkal. Za kuchyňským stolem seděla paní hraběnka, vykládala si karty a na otázku, co to dělá, vysvětlila, že chce vědět, jak ta válka dopadne. Nejde o příběh v podstatě nešťastné rodiny, která svůj návrat k privilegovanému postavení spojila s německou agresí proti zemi svého původu, zajímá mne – ve snaze poznat sebe sama –, co mne k nim v hodině historického obratu vedlo. Nejinak, než že jsem chtěl zažít určitý triumf nad nepřáteli, poturčeně německou rodinou, něco takového, o čem se dočítáme i ve Starém zákoně. Naštěstí už nic podobného, snahu triumfovat nad poraženým a vychutnávat jeho neštěstí, jsem podruhé nezopakoval.

Ze vzpomínek, nazvaných LXXX, které autor připravil jen v několika výtiscích ke svým osmdesátinám před pěti lety (2009); děkujeme mu za – ostatně získaný až po mnoha prosbách – souhlas s otištěním ukázky.

Jiří Vančura (1929) je novinář, historik, signatář Charty 77, spolupracovník exilových Listů a jeden z jejich polistopadových šéfredaktorů.

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Vančura

Z války a okupace

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu