Podle toho, jaký v určité epoše nastal vědeckotechnický pokrok, co vyjadřuje její politika a filozofie, se v literatuře a v divadle mění pozadí. Svět jako bojiště, jako vesnice, v jednom období převládá obraz světa jako města a v jiném jako stroje, svět jako úřad, dům, bordel, divadlo, kasárna i jako obchodní dům nebo blázinec.
Kdysi jsem se ocitla v léčebně Červený Dvůr. Dcera tam byla léčena z drogové závislosti a my jsme s ní sdíleli rodinnou terapii. Jela jsem celkem bez obav, léčení pomalu končilo a zdálo se mi, e úspěšně.
Závislost na drogách, moná u dobrodruství s nimi, je důsledkem nějakého velkého neštěstí, hladu nebo tlaku, které člověku udělají v hlavě zmatek (v léčebně jsou jen lidé, kteří se léčit chtějí!), jej se bláhově pokouší drogou urovnat. Nezúčastněný to na pacientech vidí – oni sami na sobě ne.
Vzpomínám si na pacientku, zaměstnanou ve studiu animovaného filmu. Z detailního, stereotypně vykonávaného úkonu se zbláznila, propadla heroinu a přišla o dítě. Kluka, vysokoškoláka opustila matka, emigrovala do Vídně. U dávno; zdálo se, e to s otcem zvládli, a pak syn nechal studií a zaloil si výnosné podnikání, přičem spadl do drog. Na sezeních nemluvil skoro o ničem jiném, ne jak mámě předvede, kam se vypracoval; myslel podnikání, nikoli závislost. Krásná ena s alkoholickou recidivou také mluvila často o své matce, a bylo jasné, e matka s ní celý ivot soupeří v kráse, matka musí být vdy krásnější a ena to také uznávala. Jen musela pít. Ach, co asi působím svým dětem já?
Zdravotní sestra ze samé obětavosti a perfekcionismu tak dlouho kombinovala léky s alkoholem, a se jí zhroutil svět na hromadu nemocničního prádla. A myslím na herce oblastního divadla, co si hodně o sobě myslí, ale málo na sobě dělá, který musí být v kadé společnosti středem pozornosti. A vedle můj mu, který vdy stojí stranou, a naše druhá dcera, která musí všechno zachraňovat, a já s nekonečným pocitem, e za všechno, co se u nás stane zlého, můu – na čem jsme závislí?
Bylo léto, radostně jsem se účastnila pracovní terapie, bavilo mě shrabovat trávu a sušit seno, zatímco většina klientů neustále kouřila pod stromem. Proč vlastně musí závislí tolik kouřit?
Onehdy jsem se v Červeném Dvoře ocitla znovu, na výletě. Prošla jsem se po anglickém parku, který přechází do krajiny pod Kletí, a vzpomněla si, jak jsme seděli v terapeutickém kruhu na trávě a v salónu vymalovaném motivy stromů a vlaštovek nám hrál věhlasný jazzový pianista, který u nemusel na terapii, protoe umíral. Zvenku to mohlo vypadat jako idyla.
Na tom výletě mě napadlo, e náš současný svět můeme vidět jako zařízení plné závislých. Zmatek v hlavách nedokáou rozetnout bojem, zúřadovat, ukonejšit, zašminkovat, vyúčtovat ani se z něj vyplatit. Jsme na zámku, z okna se line hudba, kolem park a nad námi hora, na ní rozhledna, vypadáme normálně, leíce pod stromy s hráběmi a kosami jako rolníci, debatujíce jako filozofové, stolujíce jako hosté, spíce v pokojích jako obyvatelé, při jednání samosprávného výboru pacientů jsme jako politikové. Nikdo by nepoznal, e v závislosti na mládí marníme ivot pitím, v závislosti na pořádku kombinujeme prášky s vodkou, závislost na pochvale nás ene k pervitinu a závislost na úspěchu před hrací automaty. A co teprve závislost na mobilu a na facebooku, na pornu a rychlé jízdě, na sladkostech a nakupování, na módě a kosmetice, na práci... na lásce?
Kdy jsme tenkrát odcházeli, byla jsem úplně na dně, zdálo se mi, e za všechno můu a všem jen překáím ve štěstí. Lékařce jsem řekla, e mi praská hlava a e se asi zblázním. A ona se zasmála a řekla: Vy? Dlouho jsem neviděla tak duševně zdravého člověka, jako jste vy.
A to je věta, kterou od té doby nosím jako záchrannou vestu. Jen jestli na ní nejsem závislá...?
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.