Jan Novotný

Kam to spěje?

V literárních časopisech (aspoň v těch, které se mi dostaly do ruky) si na 150. výročí Macharova narození nikdo nevzpomněl, a tak se k básníkovi a jeho cyklu ještě jednou vrátím. Mám k tomu zvláštní důvod: pobýval jsem několik dní ve Florencii a její návštěvník sotva může minout galerie Uffizi a Akademii. Vzpomněl jsem si, že se tu setkávám s díly malířů, jejichž příběhy znám z Pohanských plamenů. Je tu Cimabue, který objevil Giotta črtajícího na břidlicový plátek a odvedl ho od jeho ovcí do světa umění – a ovšem i samotný Giotto. Jsou tu Lippiho madony a přinášejí vzpomínku na to, jak si osvícená – řekli bychom dnes – abatyše obhájila, že chce mít v klášteře obraz od skutečného mistra, i když ten nežije zrovna příkladným životem, a zapůjčila mu ctnostnou schovanku jako model. S výsledkem, že měla nejkrásnější madonu, ale přišla o schovanku. Po návratu čtu ještě o Fra Angelicovi, Donatellovi, Botticelim, Leonardovi da Vinci, Michelagniolovi, Andreovi del Sarto, Raffaelovi a Caravaggiovi, jejichž díla jsem také ve Florencii potkal. Crivelliho Zvěstování, které asi mají někde jinde, si vyvolávám googlem a teprve nyní obdivuji, co všechno v něm básník uviděl. Pohanské plameny mi přibližují italskou renesanci podobně jako V záři helénského slunce a Jed z Judey antiku. Vyciťuji i jejich myšlenku – ospravedlňuje-li něco člověka a dějiny, je to především umění.

Otvírám znovu Arna Nováka, který se snažil vystihnout smysl jednotlivých dílů cyklu. Je pravda, že Machar „v císařském Římě vidí vrchol lidské kultury, kterou rozložilo křesťanství“? Jako čtenáři se mi to nezdá. Básník obdivuje Řecko, které odrazilo nápor Peršanů, a římskou republiku, která zvítězila nad Kartágem. Vítězství ale znamenalo začátek úpadku. V básni Ubohá Hellas znesváření Řekové soupeří o přízeň perského satrapy. Prototypem Římana císařské doby se stává rozšafný Pomponius Atticus, který dokáže vyjít se všemi uchazeči o moc, a proto také všechny přežije. Křesťanství neničí živou kulturu, ale spíše se dere na uprázdněné místo. Není to už ale učení mladého rabbiho z Krajiny Galilejské, který s něhou pohlíží na své učedníky. V předposlední básni Jedu z Judey Kristovi vyznavači kamenují stoupence původního učení. A následuje báseň, v níž starý senátor s propuštěným otrokem ukrývají pod zem mramorovou řeckou sochu v naději, že přijde doba, která ji najde a ocení.

Díl cyklu Oni je podle Nováka „oslava francouzské revoluce“ a On zase „oslava doby a osobnosti Napoleonovy“. Ani s tím nemohu souhlasit. Oni se v rámci cyklu odlišují promyšlenou stavbou – nedlouhá historie revoluce je zarámována vstupy mladičké aristokratky, která ji naivně sleduje od počátečního dobromyslného nadšení až po šílenství gilotiny, pod níž sama skončí. Pak přichází nemilosrdný upravovatel toku dějin, jenž smete nezřízený lid z ulice a vytvoří z něho ukázněnou armádu, kterou nakonec nechá vykrvácet a zmrznout.

Konec světové války splnil básníkovi jeho celoživotní sen – dočkal se samostatnosti české. Ale neprobudilo to v něm naději na happyend historie. V prozaické pasáži Krůčků dějin uvažuje o tom, že se s jakousi zákonitostí odehraje v každém století krvavé kataklysma. Básnický cyklus končí otázkou Kam to spěje? Ta je zodpovězena jen v daleké perspektivě: Kde je země? Byla vůbec?/Její život, sláva, pych?/Nikdo ji tu nepohřeší,/sudba to všech zemřelých.

Dokud však nepřijde definitivní katastrofa, vždycky se najdou přeživší, kteří se dokáží obejít bez ztracených vymožeností a dojdou s uzlíčkem na holi do lepších dob. Těm patří v překrásné básni Příštími věky Macharův obdiv a požehnání a to je patrně jediný smysl, který v dějinách našel.

Jan Novotný

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Kam to spěje?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu