Josef Kašpar

Lze Itálii vést?

Kancléřka Angela Merkelová přijala počátkem března v Berlíně nového italského premiéra Mattea Renziho a komentovala „plán reforem Renziho kabinetu“ jako „velmi ambiciózní“. Ministr Wolfgang Schäuble byl méně nadšený a hlavně skeptičtější: „a jak dlouho tato vláda vlastně vydrží?“. Z pohledu cizince je dost obtížné se mu divit, protože ani v Itálii mnozí nepochopili, proč Demokratická strana torpédovala svého předcházejícího premiéra Enrica Lettu a navrhla do funkce devětatřicetiletého florentského starostu.

Machiavelli kdysi napsal, že „moc nikomu do klína nespadne, skutečný vládce se jí chopí“. Renzi se podle této rady zařídil a dosáhl prozatím vítězství. Otázkou spíše je, proč mu téměř celá Demokratická strana cestu uvolnila. Přestože „pošpinil chrám“, protože do sídla strany pozval odsouzeného Berlusconiho a projednal s ním program ústavních reforem včetně nového volebního zákona. Protesty trvaly jen několik dní.

Jak Mario Monti, tak Enrico Letta zavedli do italských financí pořádek, ale za cenu nejhlubší hospodářské krize od roku 1945. A k tomu, aby Apeninský poloostrov přestal být „nemocným mužem Evropy“, je třeba něco víc a něco mnohem silnějšího než pořádek v účtech. Potřebuje otřes, který by v základech zamíchal zablokovanou italskou společností. Renzi se prosadil nejdříve ve Florencii a pak v Demokratické straně proti vůli partajního aparátu. Možná i proto, že otevřeně řekl, co si mnozí myslí, ale co bylo u politika tabu. Právě tento jeho styl vedl různé komentátory k názoru, že je „jako mladý Berlusconi“. Je to omyl, i když oba leckomu připomínají podomního prodavače. Nemluvím o tom, že Renzi nemá na krku žádné problémy s justicí a že, jak se zdá, jeho rodinný život je vyrovnaný. Renzi je ale na rozdíl od Berlusconiho skutečný politik, který též jako bývalý starosta a předseda provinční rady ví, jak funguje – či lépe řečeno mizerně funguje – administrativa a byrokracie. Nezajímá ho proto, zda někdo je příliš „levicový“, nebo „liberální“. Stačí mu, když respektuje demokracii a uznává, že budoucnost Itálie je v Evropské unii. Ale současně s tím je přesvědčen, že bez zásadních změn se země dostane do druhé ligy. Nikdo z jeho předchůdců v Demokratické straně by si nedovolil otevřeně říci: „předložili jsme návrh reforem pracovního trhu. Vyslechneme si názory všech, a pokud nás přesvědčí, provedeme změny. Ale pak se rozhodneme a reformu schválíme. A pokud se odborům příliš nebude líbit, bude to problém pro ně, ne pro nás.“ Stejně otevřeně se ale postavil i vůči průmyslníkům: „že se dvacet let v Itálii nic nestalo, není jen chyba politiků, současná krize je i dílem nehybnosti našich podnikatelů, kteří již často nechtějí vůbec riskovat a inovace je pro ně neznámý pojem.“ A aby toho nebylo málo, oznámil, že z veřejné správy musí odejít 85 000 zaměstnanců. Renzi se líbí i početným voličům Berlusconiho strany, protože doufají, že „uspěje tam, kde se to magnátovi nepodařilo“.

Takže očekávání je velké a v něm tkví pro Renziho největší riziko. V televizi nedávno řekl: „já vím, že se na mě dívají jako na provazolezce a nekladou si otázku, zda spadnu, ale kdy spadnu. Jsem si vědom toho, že riskuji vše. Ale pokud se mi nepodaří změnit volební zákon, zrušit okresy a v podstatě zrušit současný senát, odejdu z politiky, aniž by mě někdo musel vyhnat.“

Generalizovat národní povahu je jak známo nebezpečné a často zavádějící. Ale některé rysy této povahy se v každé zemi opakují a otázkou jen je, zda země je produktem vlastní historie, či naopak. A je pravda, že bez ohledu na trochu anarchistickou povahu obyvatel Apeninského ostrova v zemi existuje jistá historií prokázaná tendence „svěřit se do rukou někoho schopného, který to za nás vyřeší“. Tím nemyslím, že by Renzi mohl přinést diktaturu – mohl by ale ve své snaze neuspět.

Prozatím je třeba uznat, že průměrný věk nové vlády je 46 let a že 50 % ministrů jsou ženy. Což je na zemi, kde do roku 1970 nebyl povolen rozvod, dost velká revoluce. A zdá se, že do konce března bude schválen nový volební zákon. Do konce května by měly být sníženy daně zaměstnanců s nejnižšími příjmy – na výplatní pásce by měli nalézt o 85 euro měsíčně víc. Premiér doufá, že si na to voliči vzpomenou – „ve volbách do Evropského parlamentu chci, aby demokraté dosáhli minimálně 30 % hlasů. Méně by byl neúspěch“.

Lze doufat, že Renzi bude mít úspěch – ne kvůli jeho osobní kariéře. Ale proto, že jinak by skutečně vyvstala otázka, kdo by Itálii ještě mohl vést.

Josef Kašpar (1946) je novinář, působí v italských i českých médiích.

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kašpar

Lze Itálii vést?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu