Jan Rychlík

Hrozí skutečně Ukrajině vláda fašistů?

Hlavním argumentem ruské propagandy v současné krymské krizi je údajné „fašistické nebezpečí“ na Ukrajině. V Kyjevě se prý vlády zmocnili „banderovci“.

Názvem „banderovci“ jsou u nás zpravidla označovány jednotky podzemní Ukrajinské povstalecké armády (UPA), která za druhé světové války i po ní bojovala za samostatnost Ukrajiny. Stepan Bandera (1909–1959) ale UPA nezaložil, a i když je jeho jméno s ní spjato, nikdy v jejím čele ani nestál. K pochopení souvislostí je ale nejprve potřebný malý historický exkurs.

Tak jako mnoho jiných národů, i Ukrajinci využili po první světové válce rozpadu Ruské říše a Rakouska-Uherska k tomu, aby si zřídili vlastní národní stát. Na území někdejší carské ruské Ukrajiny byla vyhlášena Ukrajinská lidová republika s centrem v Kyjevě. O rok později, po kapitulaci Rakouska-Uherska, vznikl na území někdejší rakouské Haliče další ukrajinský stát – Západoukrajinská lidová republika s centrem ve Lvově. Ukrajinci samozřejmě od počátku počítali se spojením obou států, ale k tomu nedošlo. Na území obou státních útvarů si totiž činily nárok bolševické Rusko a obnovené Polsko. Koncem roku 1920 bylo definitivně rozhodnuto: bolševici se zmocnili Kyjeva a vytvořili zde Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku, která se v roce 1922 stala součástí nově vzniklého SSSR, zatímco Polsko získalo Halič a Volyň. Ukrajinské hnutí za nezávislost přešlo do ilegality a vedoucí ukrajinští činitelé utekli za hranice. V roce 1929 byla v exilu založena Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). OUN se opírala o tzv. integrální nacionalismus, jednu z četných odnoží fašismu. Ukrajinský národ měl být sjednocen pod praporem myšlenky nezávislosti a národního státu a neměl být tříštěn na základě stavovských, třídních anebo partikulárních politických zájmů. V extrémní verzi integrálního nacionalismu dokonce v příští nacionální Ukrajině ani nemělo být místo pro příslušníky jiných názorů, a dokonce ani pro příslušníky jiných národnostních skupin. Takové názory dnes jistě nenajdou mnoho sympatizantů ve střední a západní Evropě. Avšak každou dobu a každý čin je třeba vysvětlovat z doby samé a při zohlednění konkrétní situace. Demokratickými a parlamentními metodami nebylo ve třicátých letech 20. století možné dosáhnout ukrajinské samostatnosti, navíc politická rozdrobenost a spory politických stran v Ukrajinské lidové republice, které přivodily za krátkou dobu jejího trvání tři ozbrojené převraty, zdánlivě dávaly argumenty odpůrcům demokratických pořádků v ukrajinské emigraci. Je také třeba si uvědomit, že v meziválečném období výraz „fašista“ nebyl nadávkou jako dnes. Ve třicátých letech se v důsledku hospodářské krize především v Evropě velmi rozšířil názor, že demokracie není schopna vyřešit sociální problémy a musí být nahrazena silnou výkonnou mocí. Módní se stala myšlenka silného nacionálního státu. S výjimkou Československa také všechny státy střední, jižní a východní Evropy v této době demokratickou formu vlády opustily. Mezinárodně se OUN orientovala ve třicátých letech na Německo. Důvody ale vůbec nebyly ideologické: šlo prostě o to, že Německo bylo nepřítelem jak Polska, tak i SSSR, a proto jeho zájmy nejlépe OUN konvenovaly.

Samotný Stepan Bandera, původně student na lvovské polytechnice, byl od mládí aktivistou OUN a jako člen této organizace se zúčastnil několika teroristických akcí. Tyto metody byly používány především na polském území. Za účast v atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého v roce 1934 byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn v doživotní žalář. Z polského vězení Banderu osvobodili Němci po německo-polské válce v září 1939. Bandera představoval mladý, radikální proud v OUN, který kritizoval oficiálního hlavního velitele (hlavnyj providnyk) plk. Andrije Melnyka za příliš oportunistickou politiku. V roce 1940 se OUN definitivně rozštěpila na „melnykovce“ (OUN-m) a „banderovce“ (OUN-b). Zde je počátek názvu „banderovci“, který měl – jak je zřejmé – původně jiný význam.

„Melnykovci“ i „banderovci“ sice spoléhali na Německo, ale jejich vztah k Berlínu nebyl shodný. Zatímco Melnyk viděl ve spolupráci s Berlínem jedinou možnou alternativu, pro Banderu bylo spojenectví záležitostí čistě utilitární. Bandera byl přesvědčen, že Ukrajinci si svůj stát musejí vybojovat sami, protože nejen Polsko a SSSR, ale ani Německo ve skutečnosti nemá zájem na samostatnosti Ukrajiny. Banderovci byli sice ochotni pomáhat Německu, ale jen tehdy, pokud budou mít s Berlínem společnou cestu. Banderův plán vycházel z konkrétní situace, jaká se utvořila v letech 1939–1941 v důsledku sovětské agrese proti Polsku a anexe Haliče a Volyně k sovětské Ukrajině. V důsledku této anexe byli nyní Ukrajinci sjednoceni, v létě 1940 navíc SSSR anektoval od Rumunska ještě severní Bukovinu, kde také žili Ukrajinci. Stačilo tedy už jen porazit sovětský režim, v čemž měla hlavní úlohu sehrát německá armáda. Vítězství Německa nad SSSR ale hodlal Bandera využít pro sebe. Za tímto účelem založil v Krakově, obsazeném od září 1939 Němci, v červnu 1941 Ukrajinský národní výbor, zárodek příští ukrajinské vlády. Ta měla převzít na Ukrajině moc s pomocí místních struktur OUN, přičemž Berlín měl být postaven před hotovou věc.

Jakmile vypukla německo-sovětská válka, ukázalo se, že sovětský režim nemá na západní Ukrajině mezi obyvatelstvem žádnou podporu. Sovětská moc si toho byla ostatně vědoma, a proto hned v prvních dnech války bylo „pro jistotu“ ve věznicích příhraniční oblasti postříleno asi 20 000 politických vězňů. Tvrzení sovětských historiků o „hrdinném oporu obyvatelstva proti fašistickým vetřelcům“ je třeba odkázat do oblasti zbožných přání. Především v Haliči byla německá vojska místním ukrajinským obyvatelstvem vítána jako osvoboditelé, ale ani obyvatelstvo Volyně a pravobřežní Ukrajiny (tj. od Dněpru na západ) se nestavělo k Němcům nijak nepřátelsky. Prakticky všude vznikla nová místní ukrajinská správa, přičemž z řad místních Ukrajinců na mnoha místech vznikaly ozbrojené ukrajinské milice, které se vzápětí neslavně vyznamenaly při pogromech na židy, komunisty a Poláky. Spolu s německou armádou postupovaly na západní Ukrajinu i dobrovolnické ukrajinské oddíly Rolland a Nachtigal, které obsadily Lvov. Zde také 30. června 1941, tedy pouhý týden po vypuknutí německo-sovětské války, vyhlásil Banderův zástupce Jaroslav Stećko (1912–1986) obnovení samostatnosti Ukrajiny. Bandera sám se do Lvova nedostal, protože mu Němci nedovolili opustit Krakov, a tak se předsedou první ukrajinské vlády stal Stećko. Je pravda, že tento akt nebyl přijat ani mezi Ukrajinci jednoznačně pozitivně. Jako předčasný jej odsoudili „melnykovci“, ale i řada umírněnějších ukrajinských politiků v Haliči i v zahraničí. Rozhodující ale byl postoj Německa. Reakce Berlína byla neobyčejně tvrdá. Berlín nejenže vládu odmítl uznat, ale už po týdnu byla část jejích ministrů pozatýkána. Zatčen byl i Stećko a v Krakově Bandera. Ti byli spolu s dalšími představiteli Ukrajinského národního výboru a OUN odvezeni do Berlína, kde od nich bylo žádáno odvolání vyhlášení samostatnosti. Když to odmítli, byli posláni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Zde byli Bandera a Stećko drženi až do roku 1944, kdy Berlín dospěl k názoru, že by se mu oba politici mohli ještě hodit. Řada níže postavených funkcionářů OUN dopadla mnohem hůře: byla zastřelena. Hitler měl s Ukrajinou jiné plány: Halič byla připojena ke Generálnímu gouvernementu, tj. k okupovanému Polsku, severní Bukovina vrácena Rumunsku a na větší části někdejší sovětské Ukrajiny byl zřízen Říšský komisariát Ukrajina, kde vládl z Hitlerova pověření Erich Koch jako civilní říšský komisař. Ten dostal rozkaz zcela mocensky zlikvidovat sítě OUN. Masové zatýkání banderovců a popravy pokračovaly místy až do roku 1942. Poté, co vyřídil banderovce, nechal Koch na podzim pozavírat i příslušníky frakce „melnykovců“, kteří se za svou loajalitu Německu rovněž žádné odměny nedočkali. Část vedoucích představitelů byla – podobně jako představitelé banderovské frakce – později zastřelena. Místní ukrajinskou správu na nejnižších úrovních včetně milic, přetvořených na ukrajinskou policii, převzaly přímo německé úřady, protože Německo nemělo pro Ukrajinu dostatek vhodných úředníků.

Když Reinhard Heydrich přišel na podzim 1941 do Prahy, prohlásil v tajném projevu k nacistickým funkcionářům, že vůči Čechům je sice třeba postupovat tvrdě, ale nelze jít tak daleko, „aby se Čech rozzuřil a řekl si, že mu nezbývá nic jiného než dělat revoluci“. Koch byl sice stejně jako Heydrich fanatický nacista, ale chyběla mu jeho inteligence. Fanatismus a hloupost vytvářejí v mezních situacích velmi nebezpečnou výbušnou směs. Z hlediska potřeb Berlína by bylo možné Kochovo chování na Ukrajině označit v lepším případě jako naprosto idiotské, a v horším případě jako sabotáž, neboť jeho politika vůči místnímu obyvatelstvu byla vedena tak, že musela vyvolat povstání. Na Ukrajině Koch zakázal a rozpustil veškeré ukrajinské kulturní organizace a vyšší školství, základní ukrajinské školy měly zpravidla jen čtyři třídy. Byly plně zachovány sovětské kolchozy, jediný rozdíl byl v tom, že veškerá jejich produkce byla odvážena do Německa, což vyvolalo nebezpečí hladu. Na obyvatelstvo byla uvalena všeobecná pracovní povinnost, která zpravidla znamenala odvlečení na nucené práce do Říše. Brzy se tak začaly tvořit partyzánské skupiny. V literatuře byla doposud samozřejmě pozornost věnována především sovětským partyzánům. Ti skutečně existovali a jejich hrdinství nelze snižovat, ale neméně významné byly i oddíly ukrajinských povstalců. Základ Ukrajinské povstalecké armády položil v roce 1943 Taras Bulba-Boroveć, stoupenec Symona Petljury, někdejšího představitele samostatné Ukrajiny z doby krátce po první světové válce, kterého v roce 1926 zavraždil v pařížském exilu agent sovětské tajné služby. První jednotky UPA měly tvořit jakousi domobranu, která by chránila vesničany před rekvizicemi majetku, jež prováděly nejen německé okupační úřady, ale také sovětští partyzáni a polské podzemní vojenské skupiny. Boroveć nebyl přímo členem OUN-b, a z vedení UPA byl proto brzy odstraněn (banderovci se jej dokonce později pokusili zabít), ovšem na nižších stupních jeho stoupenci zůstali. Do UPA přešla řada někdejších příslušníků ukrajinských milicí, ukrajinské policie a příslušníků nejnižšího ukrajinského správního aparátu, bez kterého se ani Koch nemohl obejít. Od roku 1944 byla UPA masovou organizací a bojovala proti „všem nepřátelům“: proti sovětským partyzánům, proti polské podzemní armádě AK (Armia Krajowa) i proti Němcům. Je celkem logické, že tak jak se fronta postupně posunovala na západ, do popředí se dostával především boj proti sovětské armádě. Stalo se tak tím spíše, že od roku 1944 se Berlín pod vlivem neutěšené situace na frontě snažil využít i vojenských formací porobených národů SSSR. U řady členů UPA tak vznikla iluze, že Německo změní i svůj doposud negativní postoj k ukrajinské samostatnosti.

Nutno říci, že situace v Haliči byla v mnoha ohledech odlišná od poměrů v Kochově říšském komisariátu. Pro generálního guvernéra okupovaného Polska Hanse Franka představovali hlavní problém Poláci a polský odboj. Ukrajincům, jako potenciálním spojencům proti Polákům, byl proto ponechán určitý prostor, dokonce i vlastní střední školy a kulturní organizace. Struktury OUN zde nebyly zasaženy plošným německým terorem a časem se je podařilo obnovit. V Haliči, kde mezi obyvatelstvem nebyla myšlenka spolupráce s Němci tak zdiskreditována, proto bylo pro Němce mnohem snadnější verbovat Ukrajince do vlastních ozbrojených formací. Z nich nejznámější je zřejmě Divize SS-Galizien, která asi nejvíce ze všech ukrajinských vojenských útvarů působících za války zdiskreditovala ukrajinskou věc. Velení OUN, respektive UPA, si od této divize udržovalo odstup. Ale ani mezi ukrajinskými nacionalisty nechyběl názor, že nábor není třeba kritizovat, neboť dobře vycvičená a vyzbrojená ukrajinská divize se bude v budoucnu hodit.

Konec druhé světové války a opětovné začlenění Haliče a Volyně do sovětské Ukrajiny neznamenaly konec ukrajinského boje za samostatnost. V červenci 1945 byla na tajné schůzce v Karpatech ustavena Ukrajinská hlavní osvobozenecká rada, které se podřídilo i velení UPA a OUN-b. S ohledem na změněnou politickou situaci se tato organizace přihlásila k myšlence pluralismu a demokracie, jakož i sociálně spravedlivého státu. Je samozřejmě otázka, do jaké míry je možné brát tento „přerod“ vážně. Není pochyb o tom, že šlo jen o pokus získat sympatie západních Spojenců v očekávané třetí světové válce proti SSSR, ke které ovšem nedošlo. Boje UPA s polskou a sovětskou armádou bez ohledu na to pokračovaly ještě několik let.

Nelze nijak a ničím ospravedlňovat teroristické činy, které jednotky UPA ve velkém prováděly proti židovskému obyvatelstvu, proti Polákům a také proti osobám, které – ať už odůvodněně či neodůvodněně – podezíraly ze sympatií ke komunismu a k SSSR (často v této souvislosti docházelo k perzekuci tzv. Moskalů, tj. etnických Rusů na Ukrajině, kteří byli ve zvýšené míře podezíráni z komunismu). Tyto akce zůstávají trvalou skvrnou ukrajinského boje za nezávislost, a nelze se proto divit, že UPA a OUN obecně a osoba Stepana Bandery zvláště vzbuzují dodnes u Poláků, Rusů a židů jednoznačně negativní reakce. Pro Rusy jsou dodnes „banderovci“ především zrádci vlasti, rozuměj: SSSR. Bez významu není ani následující skutečnost: Stepan Bandera našel po válce útočiště v Mnichově, kde jej v roce 1959 zavraždil agent KGB. Většina Rusů i dnes vnímá tento atentát jako akt spravedlivé odplaty zrádci. Sama ukrajinská společnost je ale v pohledu na UPA velmi rozdělena: pro jednu část jsou příslušníci OUN a vojáci UPA hrdinové bojující za samostatnou Ukrajinu, pro jinou část – především tedy pro někdejší veterány Rudé armády a jejich potomky – jsou to zrádci, kteří na straně nacistického Německa bojovali proti „vlastní“ zemi. Dvojí pohled na UPA odráží ve skutečnosti nejednoznačnost ukrajinské identity: čím dále na východ Ukrajiny, tím je vnímání UPA odmítavější a bližší ruskému pohledu.

Současná vláda na Ukrajině není první ani poslední, která je politickou situací nucena vyjádřit se k činnosti UPA a osobnosti Stepana Bandery. Po „oranžové revoluci“ vyzval tehdejší prezident Viktor Juščenko k národnímu usmíření. Ukrajinští veteráni z Rudé armády a veteráni UPA měli společně pochodovat ulicemi Kyjeva a měli vzájemně uznat, že také ti „druzí“ byli dobrými Ukrajinci. Ne všichni se pochodu zúčastnili, ale akt měl určitý symbolický význam. Jenže v lednu 2010 Juščenko krátce před skončením svého prezidentského mandátu posmrtně vyznamenal Stepana Banderu titulem Hrdina Ukrajiny, což samozřejmě okamžitě odsoudilo nejen Rusko a ruská menšina na Ukrajině, ale i „antiupovští“ Ukrajinci. Nijak proto nepřekvapí, že za vlády nedávno sesazeného prezidenta Janukoviče, více nakloněného spolupráci s Moskvou, byl pro kult UPA a Bandery prostor mnohem menší. A ještě méně překvapuje, jestliže se při nedávných demonstracích a pouličních bojích v Kyjevě opět objevily na Majdanu černo-červené prapory někdejších ukrajinských nacionalistů z OUN, což pochopitelně ihned vyvolalo obavy u ruské menšiny a ukrajinských odpůrců UPA. Je také jasné, že pokud je stát mnohonárodnostní a jeden z výkladů národních dějin je pro menšinu z důvodů vlastní historické zkušenosti nepřijatelný, hrozí národnostní konflikt. Z tohoto úhlu je také třeba hodnotit nešťastný zákon ukrajinského parlamentu z 23. února o ukrajinštině jako jediném a výhradním jazyku, který naštěstí dočasný prezident odmítl podepsat, takže nikdy nevstoupil v platnost. O podobný zákon usilovali ukrajinští nacionalisté už léta a za jeho prosazení organizovali především ve Lvově opakovaně demonstrace a dokonce hladovky. O jazyk ale primárně nejde a nikdy nešlo: na východní Ukrajině totiž vedle Rusů žije i velký počet Ukrajinců neovládajících spisovnou ukrajinštinu, takže jakákoliv vláda v Kyjevě zde musí bez ohledu na zákon z praktických důvodů ruštinu tolerovat. Zákon byl spíše jasným politickým poselstvím: měl ukázat, kdo je na Ukrajině pánem a kdo pouhým hostem, jaký je vztah Ukrajiny k Rusku a k jakým hrdinům se Ukrajina chce hlásit. Jinak řečeno: šlo primárně o to, zda se hrdiny Ukrajiny stanou definitivně místo vojáků sovětské armády-osvoboditelky vojáci UPA.

OUN a potom UPA se v očích světa zkompromitovaly spoluprací s nacionálněsocialistickým Německem. Protože Adolf Hitler a nacionálněsocialistické Německo se stali (oprávněně) symbolem absolutního zla, byl každý, kdo bojoval proti tomuto zlu, automaticky hrdina a naopak každý, kdo přímo či nepřímo s tímto „absolutním zlem“ spolupracoval, zavrženíhodný padouch. Také národy a různá národní hnutí jsou dodnes hodnocena často výhradně podle toho, na které straně stála za druhé světové války. Jenže jak už to bývá, věci jsou vždy složitější, než se na první pohled zdá. Řada národů se za druhé světové války spojila s nacistickým Německem nikoliv z obdivu k jeho režimu nebo nějakého germanofilství, ale prostě proto, že představitelé těchto národů vycházeli z odvěké zásady „nepřítel mého nepřítele je mým spojencem“. Finové poté, co utrpěli porážku v důsledku sovětské agrese v zimní válce 1939–1940 a ztratili část území, se zcela logicky připojili k německému tažení proti SSSR, aby toto území získali zpět. Také Litevci, Lotyši a Estonci, pohlcení v létě 1940 Sovětským svazem, samozřejmě a naprosto přirozeně vítali v červnu 1941 německé jednotky, neboť se domnívali, že jim Německo vrátí ztracenou nezávislost. Není proto nic divného na tom, že mnoho Ukrajinců uvažovalo stejným způsobem. To všechno se dá pochopit. Co však musí nová ukrajinská vláda jednoznačně učinit, je rázné odsouzení metod, které UPA používala ve svém boji. V politické oblasti je pak nutný naprostý distanc od pozůstatků ukrajinského integrálního nacionalismu, protože podobná filozofie nemá místa v moderním státě 21. století a v mnohonárodním státě zvláště.

Jan Rychlík (1954) je historik; jedním z hlavních oborů jeho zájmu je historie Slovanů včetně česko-slovenských vztahů.

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Rychlík

Hrozí skutečně Ukrajině vláda fašistů?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu