Aleš Zapletal

Student v Kluži

Zápisky z cesty

Rozhodl jsem se využít možností, které nabízí výměnný program CEEPUS, sdružující vybrané univerzity ve střední a východní Evropě, a první semestr magisterského studia jsem strávil v Kluži (Cluj-Napoca) na univerzitě Babeş-Bolyai. Rozhodnutí překvapilo i mě samotného – dosud jsem takhle dlouho mimo domov nebyl, natož v zahraničí. Jak to zvládnu?

V Budapešti mi ujel vlak a musel jsem přes čtyři hodiny čekat. Do Kluže jsem dojel až za tmy. Obavy, jak se dostanu na kolej, rychle zažehnal mladík, který cestoval stejným vlakem; nabídl mi odvoz. Po příjezdu jsem poprvé ocenil péči, kterou mi věnoval pan Lönhárt, koordinátor programu CEEPUS pro zdejší katedru historie. Nemusel jsem vrátnému mnoho vysvětlovat, což bylo dobře; byl jsem tak vyjukaný, že jsem zapomněl i to nemnoho, co jsem z rumunštiny znal (od té doby se moje znalosti krásného jazyka poněkud zlepšily). Dal mi klíč, pokoj v osmém, nejvyšším patře, který se na další téměř tři měsíce měl stát mým domovem. Na zdejší poměry luxusní, s vlastní koupelnou a jen pro dvě osoby. Většina pokojů v dalších budovách rozsáhlého ubytovacího komplexu Haşdeu byla pro čtyři nebo pět, se sprchami na patře.

Co vlastně budu v Kluži dělat? Semestr začal v den mého příjezdu, 1. října, a vyučující včetně pana Lönhárta měli spoustu práce s organizací; pan Lönhárt mi navíc později řekl, že tady v pondělí ani tráva neroste. Měl jsem tedy první dny spoustu volného času.

Kolej se nachází nedaleko městského centra, kde je také katedra historie a hlavní univerzitní knihovna i kino Victoria a nedaleko botanická zahrada, kam jsem chodíval ještě na začátku listopadu, kdy bylo výjimečně teplo a slunečno.

Kluž má hustou síť městské hromadné dopravy, autobusy a trolejbusy a také jednu dlouhou tramvajovou trať, spojující jihozápadní a severovýchodní okraj. Obsluhují ji tři linky, jedna ji projíždí celou a dvě z poloviny, obě končí u hlavního nádraží. Městská doprava spojuje centrum s okrajovými čtvrtěmi; pro pohyb ve vlastním centru se příliš nehodí.

Brzy začala náplň pobytu dostávat konkrétní podobu. S pomocí pana Lönhárta jsem se seznámil s univerzitní knihovnou a dostal čtenářský průkaz. Knihovna nabízí bohatý výběr literatury v angličtině a částečně také ve francouzštině, takže jsem se mohl zabrat do studia tématu, kvůli kterému jsem přijel: dějin komunistického režimu v Rumunsku. V listopadu samostudium doplnil krátký kurs o dějinách komunistické ideologie, vedený emeritním profesorem Cipăianem, uznávaným odborníkem. Vedle toho jsem chodil do kursu rumunštiny pro cizince, vedeného vynikající přátelskou lektorkou. Stal se jedním z nejmilejších zážitků, zatímco mé téma zrovna radostné není; veselá atmosféra kursu rumunštiny s ním ostře kontrastovala.

Cestu do Bukurešti jsem vykonal na konci října s jediným cílem: zúčastnit se našich sněmovních voleb, což nešlo jinak, než že jsem překonal téměř 500 kilometrů. Na radu pana Lönhárta jsem cestoval vlakem. Cesta trvá deset hodin, a tak jsem vyjel z Kluže ve čtvrt na jedenáct večer, abych byl v Bukurešti kolem osmé ráno. Rumunské vlaky nepatří k nejrychlejším a trať z Kluže na Bukurešť se opravuje – podle pana Lönhárta závratnou rychlostí deset kilometrů za rok. Je tedy docela jedno, jedete-li vlakem InterRegio (odpovídá asi našemu rychlíku) nebo InterCity – obojí je asi tak stejně rychlé. Do Bukurešti jsem dorazil s dvouhodinovým zpožděním, což zřejmě není neobvyklé. Cesta zpátky zabrala o něco méně času a byla obohacena o nádherné výhledy v okolí Brašova na vysoko se pnoucí skalní štíty. K vlastnímu nemalému údivu jsem se dal do řeči se dvěma místními. Překvapila mě vstřícnost a (nezbytně) i to, že jsem se svým znalostem rumunštiny navzdory jakžtakž domluvil. A překvapeny byly zřejmě i obě Rumunky, již dámy v letech, když natrefily na cizince znalého jejich jazyka (bez ohledu na úroveň). Mimochodem, s nadšením Rumunů, že se učím jejich jazyk, jsem se setkal několikrát.

Jaká je Kluž? Jako jiná podobná středoevropská velkoměsta. Z našich bych ji nejspíš srovnal s Brnem. I když Brno je větší počtem obyvatel, rozlohou a délkou tramvajové sítě, s Kluží má společný charakter historicky významného regionálního centra, silně ovlivněného přítomností univerzity. Kluž je – především, chce se mi říct – studentské město, živoucí, na můj vkus někdy až příliš, otevřené. Ta otevřenost navazuje na historický vývoj střetávání, nebo setkávání, různých národních kultur – rumunské, maďarské, německé (saské) a židovské – a církví. Celá Transylvánie je ostatně oblast, jak mi pan Lönhárt zdůraznil, s tradicí náboženské tolerance. Vedle sebe zde po staletí existují různé denominace křesťanství: rumunská pravoslavná církev, římští katolíci, řečtí katolíci (uniaté), maďarská reformovaná církev a další.

Tím se dostávám k hlavním pamětihodnostem. Největší kostel římskokatolické církve, svatého Michala, a největší kostel rumunské pravoslavné církve k nim bezpochyby patří. První najdeme na hlavním náměstí, Náměstí Sjednocení, což odkazuje na sjednocení Rumunska s Transylvánií, Besarábií a Bukovinou 1. prosince 1918 (tento den je zřejmě v současnosti nejvýznamnějším státním svátkem), a jeho věž (vysoká 76 metrů) je dominantou historického centra. Společnost mu dělá jezdecká socha krále Matyáše Korvína v nadživotní velikosti, o Vánocích stánky trhovců a veřejné kluziště. V Kluži stojí i Dům Matyáše Korvína, kde se panovník, jenž má místo i v našich dějinách, narodil; neměl královský původ a své místo si vydobyl díky úspěchům svého otce Jánose Hunyadiho, jenž se proslavil jako velitel v bojích proti Turkům a později se stal regentem Uherského království. Chrám rumunské pravoslavné církve stojí na Náměstí Avrama Iancu, transylvánského rumunského národního vůdce v revolučních letech 1848–1849; zde zvěčněn v soše shlíží z několik desítek metrů vysokého sloupu uprostřed fontány. Na náměstí je i Národní divadlo. A obě náměstí spojuje osa historického centra, Třída Hrdinů, proslulá luxusními obchody.

Botanická zahrada, založená na počátku 20. let 20. století, se jmenuje po zakladateli Alexandru Borzovi. Má mezinárodní věhlas jako vědecké pracoviště a je to oblíbená rekreační zóna. Tuto roli hraje také Hlavní park nedaleko studentské čtvrti Haşdeu a vyhlídka Belvedere, odkud máte historické centrum jako na dlani. Belvedere býval mým oblíbeným místem procházek ve druhé polovině pobytu, kdy jsem už nechodil do botanické zahrady. Důležité jsou ovšem i fotbalový stadion, plavecký stadion a nákupní centra Polus Center a Iulius Mall.

K nakupování jídla jsem si vybral Kaufland: byl v docházkové vzdálenosti od koleje, otevřený dlouho do večera, až do deseti, kromě neděle, to jen do osmi, mohl jsem nakoupit všecko, co jsem potřeboval, a taky nevyžadoval mnoho komunikace... Pro zajímavost několik příkladů cen. (Rumunská měna je leu, označovaný jako RON, v přepočtu asi 6 Kč.) Tak 500-gramový bochník celozrnného chleba stojí 2,45 RON, kilo jablek 2,49 RON, 150 gramů sýra 4,49 RON, 100-gramová tabulka čokolády Milka 3,14 RON, 250-gramový kelímek ovocného jogurtu (a propos, jogurt nebylo možné koupit s obsahem tuku vyšším než 3,6 %) 2,39 RON. Ceny tedy srovnatelné s našimi, ale rumunské platy jsou nižší. Levnější je třeba jízdenka na MHD – 4 RON na dvě cesty, známka na dopis do zahraničí – pouze 1,60 RON (ideální na psaní dopisů, což jsem hojně využíval). Asi před osmi lety tu proběhla měnová reforma, která nastavila poměr 1 RON:10 000 (!) starých lei. Viděl jsem na obrázku ty staré peníze a představoval si, jaké to asi bylo, jít nakupovat s bankovkou v hodnotě půl milionu (dnes 50 RON). Přinejmenším nepraktické.

Můj koordinátor byl transylvánský Maďar, a tak jsem se setkal také s několika maďarskými studenty. Se dvěma jsem se pár dní po příjezdu bavil o soužití s rumunskou většinou (pro pořádek: Maďaři tvoří menšinu asi 6,5 % v Rumunsku, v Transylvánii však necelých 20 % a v samotné Kluži asi 16 %). Prý je někdo v autobuse napomínal, aby nemluvili maďarsky, dokonce po nich jednou házeli kamení... A že si prý často všimnou, jak by s nimi třeba prodavači rádi mluvili maďarsky, ale zaměstnavatel jim to asi zakazuje. Nemám důvody pochybovat, nechci však zobecňovat. Erika, doktorandka na katedře historie, o žádné negativní zkušenosti s Rumuny nemluvila, ale i podle ní je pro maďarskou menšinu rozporuplný onen svátek 1. prosince: pro transylvánské Rumuny je to připomínka sjednocení jejich historické země s rumunským národním státem (k oslavě je město vyzdobeno rumunskými vlajkami a nechybí obrovský ohňostroj), pro transylvánské Maďary je to přesně naopak: tento den jim připomíná odtržení od národního státu. Výročí trianonského míru 4. června si připomínají pietní akcí u pomníku Maďarské revoluce roku 1956 v Hlavním parku.

O události, která je pro Maďary slavná i tragická asi jako pro nás Pražské jaro, jsme si s Erikou hodně povídali. Bylo to dva týdny před mým odjezdem domů, Erika mi asistovala při nákupu jízdenky na zpáteční cestu a pak jsme zašli na čaj do jednoho z oblíbených podniků maďarské menšiny v Kluži – Café Bulgakov. Díky tomu rozhovoru jsem si o dva dny později při nedělní procházce hluboce uvědomil, jak nás – Českou republiku a Maďarsko – tohle dědictví naděje rozdrcené pásy sovětských tanků spojuje. Těžkým dědictvím, které sdílíme nejen s Maďarskem, ale i s ostatními bývalými sovětskými satelity v této části světa, je více než čtyřicet let komunistické totality a sovětské nadvlády. Přímo si vyžaduje, abychom úzce spolupracovali. To totiž nemůžeme zcela překonat každý sám, stejně jako celkový obraz komunistického režimu například v Československu nelze úplně chápat odděleně od vývoje v ostatních satelitech.

Stál jsem na vyhlídce Belvedere, shlížel na město pod sebou, na stovky střech pokrytých lehkým popraškem sněhu, a na malou chvíli jsem si nepřipadal jako v cizí zemi: máme společnou minulost, s kterou se musíme vyrovnat! Přijal jsem své studium onoho období jako skromný příspěvek k tomu velkému úkolu. Zní to pateticky, ale patří to k nejdůležitějšímu, co jsem si v Kluži uvědomil.

Aleš Zapletal (1990) studuje historii a nederlandistiku na FF UP v Olomouci.

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Aleš Zapletal

Student v Kluži

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu