Jaroslav Opat

Odkaz Československa

Autor následujících řádků se dožil 11. dubna devadesáti let. Jsme rádi, že jeho mimořádné narozeniny můžeme připomenout – jeho vlastní prací na témata, jimž věnoval podstatnou část svého tvořivého života. Děkujeme a blahopřejeme.

-red-

V závěru první světové války vznikalo Československo. V Praze dne 28. října, v Turčianském Sv. Martině 30. října 1918 deklarovali představitelé Čechů a Slováků nezávisle na sobě vůli svých národů žít ve společném demokratickém státě. Dne 18. října vydal T. G. Masaryk ve Washingtonu v zastoupení prozatímní vlády československého státu Prohlášení nezávislosti. Učinil tak jménem československého národa.

Vznikajícímu státu bylo souzeno prožít ve dvacátém století řadu krizí a zvratů. Po dvaceti letech existence byl mladý stát na základě Mnichovského diktátu čtyř velmocí nejprve rozbit a poté v polovině března 1939 již samotným Hitlerovým Německem zlikvidován. Následovalo šest let válečných. Necelé tři poválečné roky života v obnoveném Československu v podmínkách svobody limitované vystřídalo po únoru 1948 čtyřicet let života ve státě totalitním, v poměrech v roce 1968 do 21. srpna jistou naději vzbuzujících. Po listopadu 1989 doprovázely nově získanou svobodu nejen naděje, ale i obavy o další osud státu. Obavy se naplnily – na přelomu let 1992/1993 přestal společný stát Čechů a Slováků existovat.

Československo patří již dějinám. Existovalo jen ve století dvacátém, od října 1918 do konce roku 1992; s krajně tragickým přerušením za druhé světové války. Jeho reálná existence čítá zhruba 65 let. Neexistovalo před sto lety, neexistuje dnes. Na místě je tudíž otázka smyslu jeho existence, odkazu, který zanechalo. Otázka zajímavá již proto, že od svého prvopočátku bylo reálií dějin celé Evropy, nejednou jejich průsečíkem. Úvaha o smyslu existence Československa nemůže proto nevzít na vědomí skutečnosti dané dějinami evropskými a světovými. Byly jimi:

1) Vznik Československa byl jedním z východisek z katastrofy první světové války;
2) v novém multinacionálním státě uprostřed Evropy se podařilo v historicky krátké době položit základy demokracii doma i vůči vnějšímu světu životaschopné, otevřené;
3) k rozbití této demokracie se spojily v září 1938 čtyři evropské imperiální velmoci;
4) podmínky pro obnovu státu v září 1938 a v březnu 1939 rozbitého byly vytvářeny v šest let trvající válce mnoha národů světa proti silám fašistické agrese;
5) na jednačtyřiceti letech života v Československu v podmínkách totalitní diktatury se spolupodepsal rozpad mezinárodní antifašistické koalice spolu s bipolárním rozdělením světa a následnou válkou studenou;
6) rozpad bipolárně rozděleného světa otevřel prostor k pádu totalitních režimů v Evropě, k životu ve svobodě – a k zániku Československa.

Pod tíhou prožitků v onom čase a poznatků získaných studiem si kladu otázku, proč musela většina evropských národů – i mnohé národy mimoevropské – prožít ve dvacátém století tři světové války? Dvě z nich nejen při vzájemném vyvražďování a mrzačení mužů na frontách válek světových i regionálních, při hrůzně ničivém bombardování zázemí front? Proč to všechno?

Po druhé světové válce byly zejména národy středovýchodní a jihovýchodní Evropy odsouzeny prožít bezmála půlstoletí ve světě vítěznými velmocemi bipolárně rozděleném; v podmínkách války studené, v systémech totalitních.

Při hledání odpovědi na otázku podstaty dějinného smyslu onoho století je odpověď nasnadě: Bylo to čas válek a chaosu světa! Přitom logika dějin napovídá: eruptivní ohniska oněch tří válek měla prostorově společnou základnu: byla jí střední Evropa! Proč právě střední Evropa?

Při meditacích nad dějinami dvacátého století se většina dospělé populace v Čechách shodla po listopadu 1989 v tom, že dlouhodobě byly největšími zly ve dvacátém století totalitní systémy – v jejich fašistickém a komunistickém provedení. Je žádoucí se k oněm zlům, jejich nositelům, mechanismům působení vracet. Je ovšem také žádoucí se ptát, kdy, kde a jak se tato zla objevila, z čeho se zrodila? Tu nelze pominout největší zla dvacátého století: dvě světové války! Jejich vznik, průběh a výčet výsledků otevírá před historiky, filozofy, politology nad jiné důležitý problém: problém příčin a následků oněch válek! Podobná otázka zaměstnávala a zaměstnává autory mnoha prací. Vzpomenu tři autory mně generačně ne tak vzdálené.

Max Brod, který všechny války prožíval (1884–1968), napsal v knize Život plný bojů: „Válka, která začala roku 1914, do dneška neustala; nikdy už nenastal úplný mír. Mohu to dnes posoudit zcela přesně; když přišel převrat 1918, bylo mi už třicet let, leccos jsem prožil a dovedl pozorovat. Rozdíl dvou epoch se dal takřka hmatat. Žijeme od roku 1914 ve válce, která prozatím trvá nepřetržitě čtyřicet pět let.“ K tomu M. Brod dodal: „Ano, (válkou) sám ďábel přišel na svět!“ Vládcové, kteří válku vyvolali, jednali bez ohledu na národy, i své vlastní. Soudy Maxe Broda nutí k zamyšlení nejen nad létem 1914, ale nad všemi zly dvacátého století; bolševismem a fašismem zejména.

Myšlení Brodovi blízkému dal průchod i Jaroslav Putík (1923–2013), když v knize Odysea po česku (1992) poznamenal o vlastním otci, narozeném v roce 1897, zesnulém po roce 1990: tři čtvrtiny života žil v nesvobodě, za neustálých zvratů a převratů. V tom dva protektoráty: za druhé války šest let německý a po roce 1948 čtyřicet let protektorátu ruského. Důsledek v duši otce: myšlení v protikladech: Západ–Východ, anděl–ďábel, socialismus–kapitalismus.

Na podzim 2009 jsem četl knihu profesora berlínské Technische Universität Hanse Dietera Zimmermanna Tschechien (vydalo nakladatelství C. H. Beck v Mnichově). Autor v závěru kapitoly Durch die Wahrheit zum Recht: Tomáš Garrigue Masaryk konstatoval: totalitní systémy dvacátého století, fašismus a bolševismus, byly oba plody první světové války; této mutterkatastrophy, jak Zimmermann válku nazval.

Můj pohled na dvacáté století je citovaným autorům blízký. Brodův „ďábel“, který přišel ve dvacátém století na svět v dvojí podobě – bolševismus a fašismus – je přímo i nepřímo spjat s hrůzami první světové války, oné Mutterkatastrophe hlavních zel dvacátého století, „protektorátů“ velmocí nad malými národy. První světová válka byla půdou, z níž „zběsilá trhovkyně“ nabízela jako šmejd nejrůznější ideologie, konstatoval Milan Šimečka.

U dvou zel, v nichž bylo mé generaci souzeno žít, se zastavím.

Bolševismus jako státně mocenský systém se světu představil v zemi ekonomicky zaostalé, v čase, kdy Rusko mělo za sebou již více než tři roky hrůzně ničivé války, války, kterou nezačalo! Bylo do ní strženo agresí vnějšího nepřítele. Revoluce bolševiků v Rusku 1917 byla reakcí menšiny tamní společnosti na hrůzy války v zemi více než tři roky krvavě ničené. V krajně zlé situaci žily milionové masy lidí zoufalých, proto šla jejich část za hlasem Lenina, jeho bolševiků.

Při hodnocení Leninovy role v krvavé revoluci nelze přehlížet, že tento její ideový strůjce přibyl do Ruska ve třetím roce války, na jaře 1917. Vracel se ze Švýcarska, země míru, kde žil v emigraci, s podporou generálního štábu armády císařského Německa, země agresora! armádě tamního císaře byl vítán každý, kdo byl s to jí pomoci porazit „nepřítele“. A Lenin předvedl výkon jedinečný. Revolucí zahájenou v listopadu 1917 přispěl k rozvratu ruské protiněmecké fronty tak, že již 3. března 1918 musel sám podepsat s představiteli nepřítele Ruska brestlitevský mír. Jaký mír Lenin a jeho bolševici podepsali, ukázaly nejbližší dny. Generální štáb agresora získal podpisy v Brest-Litevsku možnost přesunout většinu divizí z Ruska do Francie, kde jeho generálové připravovali ofenzívu, jejíž výsledek měl přinést Německu vítězství. Jak ofenzíva skončila, je známo. Na západní frontě, kde Německo válku začalo, bylo na podzim 1918 armádami spojenců Dohody poraženo.

A konec války na východě Evropy? Logikou války, k níž vydali arogantní vládcové ve Vídni, v Berlíně a v Budapešti rozkaz, bylo dáno, že „mír“ diktovaný generály agresora zachránil v Rusku život revoluci bolševiků! Pravda, netrval dlouho. Nicméně existuje tu jeden z paradoxů dvacátého století: půdu pro zahájení Leninovy bolševické revoluce v Rusku připravila evidentně agrese armád císařského Německa. A život revoluci, ve své další existenci nejvýš ohrožené, zachránilo při podpisu „míru“ v Brestu Litevském de facto vítězství imperiálních armád dohodových spojenců nad armádami císařského Německa. Teprve ve Francii poražené Německo stáhlo zbytky svých armád z Ruska. Taková byla logika této Mutterkatastrophy dvacátého století. Přitom za listopadovou revoluci bolševiků zaplatily národy Ruska a přilehlých regionů čtyřmi roky pokračování ve válce občanské. A z občanské války v Rusku se zrodil systém, v němž bylo po druhé světové válce souzeno žít mnoha dalším národům Evropy.

Druhým extrémním zlem ve dvacátém století byl fašismus. V hitlerovském provedení se zrodil i on ve světové válce. Hitler, „Führer“ německého fašismu, v ní našel živnou půdu pro svůj šovinismus a rasismus. Při jejím hledání se dovolával i prožitků z první světové války. Když v roce 1914 začala, byl „přemožen bouřlivým nadšením, klesl na kolena a děkoval nebi, že mu dopřálo štěstí“ žít ve válce, vyznal v Mein Kampfu. Z porážky Německa čerpal poučení, jak v jím vedené válce destruovat versailleské uspořádání Evropy, jak založit na základech pangermanismu „Nový řád“. Německo bude v onom Řádu světovou velmocí! Aby se tak stalo, je třeba v boji za získání nové půdy použít „brutální násilí“ a „dobře nabroušený meč“, na východě Evropy především! Jak všechno, co si Hitler napsal, myslel, ukazoval světu, když se v lednu 1933 stal říšským kancléřem a v srpnu 1934, po smrti prezidenta Hindenburga, Führerem Německa.

I Hitlerův duch byl tudíž zakotven již v první světové válce. Pravda, šanci hlavní pro realizaci jeho programu přinesla světová hospodářská krize z přelomu dvacátých a třicátých let se svými sociálními a politickými dopady. Úvodem ke krizi byl krach na newyorské burze v říjnu 1929. Mělo-li Německo před vypuknutím krize 400 000 nezaměstnaných, vzrostl jejich počet po vypuknutí krize za dva měsíce na 3 miliony. Hitlerova NSDAP využila krizi politicky. Získala-li v celoněmeckých volbách v květnu 1928 zhruba 800 000 hlasů, měla jich ve volbách v květnu 1930 již 6 400 000 a v červenci 1933 – 13 745 000. A Hitler osobně? Alan Bullock, autor knihy Hitler a Stalin, komentoval nastalou situaci: „Co jiné politiky děsilo, uvádělo Hitlera do vytržení. Nic nemohlo lépe vyhovovat jeho apokalyptickému politickému stylu než perspektiva katastrofy“.

Jaký humanismus?

Svět vůbec, národy Evropy zvlášť, prožily dvacáté století pro futuro varovně. Dvě světové války, dva různě profilované totalitní systémy. Češi, Slováci, Rakušané, Středoevropané vůbec měli přitom možnost slyšet hlas, který před katastrofami varoval, hlas T. G. Masaryka!

Masaryk odmítal preferovat při řešení krizí mezi národy vražedné zbraně. Již v roce 1881 po vydání knihy Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty poznamenal v dopise příteli: „kdo seznal svět tento a žal jeho, nevyhledává boje, nýbrž mír a pokoj“. A na půdě říšské rady ve Vídni varoval před světovou válkou již 14. června 1893, jednadvacet let před jejím vypuknutím! Při kritice Trojspolku, mocenského uskupení Německa, Rakousko-Uherska a Itálie, řekl, že nová válka by byla svými důsledky horší než všechny války dosavadní; od stěhování národů v polovině prvního tisíciletí by evropská společnost nebyla tak zpustošena jako ve válce, již s sebou přinášelo konstituování Trojspolku! V souladu s tímto vnímáním světa se Masaryk vyslovoval vždy znovu pro demokratické reformy monarchie. Programově byl celý svůj život antiseparatista, extrémní nacionalismy odmítal. V projevu k národnostní politice monarchie řekl na zasedání Říšské rady 8. listopadu 1910: „Nemám nic proti tomu, abychom se stali Velkorakušany. Ano, nechť se Rakousko stane velkým“; ovšem aby se tak stalo, Velkorakousko musí své národy v každém ohledu podporovat. A varoval: „Velkorakousko nesmí být jen německé nebo jen maďarské. Velkorakousko musí být svobodomyslné, pokrokové, demokratické, jinak si Velkorakousko představit nedovedu. Jen válka, vojenské přípravy ... Velkorakousko vytvořit nemohou.“ A 31. října 1912 končil svůj projev: „Nepotřebujeme dalších sto tisíc mužů ve zbrani... muže však potřebujeme! Pár mužů by bylo potřeba... v každém politickém táboře... tito muži by si nemuseli potřásat rukama, ale měli by všude, každý po svém, působit, abychom z tohoto marastického Rakouska vytvořili moderní, hospodářsky i kulturně silný stát. Potřebujeme muže, kteří k dobru nás všech sjednotí ono množství dobrých sil rakouských národů, a ne to drobení podle zásady divide et impera...“ (Spisy 29, s. 423, 231.)

Masarykův humanismus byl založen filozoficko-eticky. Již šestadvacetiletý napsal v eseji O pokroku, vývoji a osvětě: „Celé člověčenstvo sbratřeno jest rodem, celek jen tenkráte prospívá, když každá část pro sebe prospívá...“ Podobně Masaryk myslel a jednal po celý život. Nikoli náhodou přednesl počátkem roku 1901 v Praze v ulici Ve Smečkách cyklus Ideály humanitní. Na závěr cyklu řekl, že nepřichází s ničím převratně novým. Ideálem mu byl starozákonní princip: Miluj bližního svého jako sebe samého!

Přitom nebyl naivní pacifista. Když se vládcové padesátimilionové monarchie v červenci 1914 – po atentátu na následníka trůnu v Sarajevu – rozhodli pro válku proti malému Srbsku a podporováni císařským Německem tak otevřeli stavidla světové katastrofě, pětašedesátiletý Masaryk se rozhodl pro boj – proti monarchii. A motivy dávného antiseparatisty? Vyslovil se o nich nejednou. Například v předmluvě ke knize Nová Evropa: „Dost dlouho jsem se podle staršího programu Palackého natrápil usmířit Rakousko s námi a přetvořit je v demokratické soustátí; vypovězení války udělalo z politického problému problém svědomí.“

Masaryk šel za hlasem svého svědomí. Pilířem jeho aktivit přitom nebyl jen zájem český či československý! Viděl především skutečnost, že válka vzešla z neschopnosti vládců monarchie řešit její problémy v podmínkách míru. Teprve rozhodnutí mocných ve Vídni užít k jejich řešení vražedné zbraně se mu stalo výzvou! Masarykův zájem byl přitom shodný se zájmy mocností Dohody. Válku, zahájenou agresí proti malému Srbsku, vnímal jako příležitost k osvobození všech v monarchii utlačovaných národů. Rakousko-Uhersko – monarchie mělo být po válce „rozčleněno“. Osvobozené národy měly získat možnost budovat vlastní samostatné státy.

Mezi vládami dohodových států shoda v prvních letech války neexistovala. Masarykovy ideje přijímaly vládní kruhy dohodových velmocí velmi zdrženlivě. Těžištěm Masarykova úsilí bylo přesvědčit vlády mocností o nutnosti změnit politicko-mocenské poměry v Evropě, střední zejména. Základní ideu formuloval zvlášť 19. října 1915 na londýnské King's College v inaugurační přednášce: „Problém malých národů v evropské krizi: Tak jako není nadčlověka, tak není nadpráva velkých národů. Veliký národ nemá práva nadužívat svých menších sousedů za hříčky (pro své) imperialistické choutky a nezřízené touhy po moci. Naopak zas malé národy se nesmějí pokoušet napodobovat veliké; musejí se spokojit jít svou cestou.“ V této souvislosti se kriticky vyjádřil k politice císařského Německa. Podstata jeho politiky, označovaná heslem Berlin-Bagdad, odsuzovala malé národy Rakousko-Uherska do role bezmocných objektů, nebezpečná byla i pro ostatní svět. Vycházeje z těchto zjištění formuloval i cíl, smysl války: „Má-li tato strašná válka se svými nesčetnými obětmi nějaký smysl, možno jej nalézt v osvobození malých národů, které jsou nyní ohroženy touhou Německa po panství nad Asií... “ (Spisy 30, s. 116–127)

Před koncem války vyslovil Masaryk v knize Nová Evropa: Stanovisko slovanské naději, že probíhající válka donutí všechny národy „k uvědomělé práci pro sebe a celé lidstvo“. V resumé: „... všichni národové budou po válce nuceni všechno své smýšlení věnovat hmotné a duchovní obnově. Vzájemné ubíjení není velikým činem – velikost historického okamžiku národové vytvoří procítěním válečných hrůz, analyzí válečné horečky a přibližnou orientací, kam a jak další vývoj měl by spět, jestliže se rozhodneme pro trvalý mír a pro humanitu.“ – Zamýšleje se nad historií vůbec konstatoval: státy v dějinách vznikaly a zanikaly, národy zůstávaly. Historie byla a zůstává procesem integračním i dezintegračním. Prosazuje se v ní tendence k individualismu i ke kolektivismu, nesměřuje k uniformitě, ale k organizované různosti, mluví pro všechny jednotlivce, pro individualismus vůbec; národy jsou přirozené organizace homogenních jednotlivců, státy jsou organizace umělé, národům se přizpůsobují.

Humanista myslel i na budoucnost národů Centrálních mocností po skončení války, Německa a Rakousko-Uherska zejména. Myšlení agresorů mu bylo cizí. Zřetelně to vyjádřil koncem roku 1915 v dokumentu At The Eleventh Hour. A Memorandum on the Military Situation, psaném na žádost britských provládních činitelů. V závěru Memoranda apeloval: „Programem spojenců nemůže být pouhý plán na rozdrcení Německa, neboť národ o 65 milionech (s německým Rakouskem 75 milionech) nelze rozdrtit. Musí to být plán obrany, plán na prosazení morálního a politického pokroku Evropy a lidstva. Je to plán, jak přinutit Německo, aby bylo humánním, přijalo a osvojilo si humanitní program nejlepších německých myslitelů. Až Německo opustí svou násilnou filozofii nadčlověka a politiku ,plavovlasé bestie', aspirující na krvavou nadvládu nad lidstvem, najde snadno své místo jako rovný mezi rovnými“. (TGM Spisy 30, s. 178–179).

K revoluci bolševiků se Masaryk vyslovil hned v listopadu 1917. Na otázku, zda byla vůbec nutná, odpověděl v otevřeném dopise G. V. Plechanovovi: Jakmile bylo Rusko zbaveno únorovou revolucí carského absolutismu, neexistovaly pro novou revoluci důvody mravní ani politické. A hlavní argument proti revoluci? „Přímým cílem politiky jest šetřiti lidské životy a účelné nakládání s lidskými silami. Stupeň barbarství a opravdové kultury měří se podle toho, jak národy a jejich představitelé dovedou šetřiti lidské životy, a to nejen v době války, ale i v míru.“ A další výtka bolševikům: „Jejich prvotní snahou je mír, ale fakticky prodlužují válku... kážou proti válce, chrání Němce, ale přitom nešetří krve svých bratří“. Dopis končil: „Rusko potřebuje revoluci hlav a srdcí.“ (Spisy 31, s. 303–304)

Nahlédnutí do Masarykovy cesty, na niž se na počátku války vydal, ukončím odkazem k Prohlášení nezávislosti československého národa prozatimní vládou československou. Dokument, známý též jako Washingtonská deklarace, byl zveřejněn 19. října 1918. Z jeho obsahu:

„Přijímáme ideály moderní demokracie a budeme k nim lnouti, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké ideály, jak byly stanoveny presidentem Wilsonem: zásady o osvobozeném lidstvu, skutečné rovnosti národů, a vládách, odvozujících všecku svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných... Československý stát bude republikou... zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního... národní menšiny budou požívati rovných práv... Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy;... Ve své zahraniční politice přijme... plnou část odpovědnosti za reorganizaci východní Evropy... Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství...

Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší. (E. Beneš, Světová válka a naše revoluce, Dokumenty, Praha 1935, s. 475–477.)

Jako součást úkolu evropského a světového chápal Masaryk i výstavbu demokracie v multinacionálním Československu. Smysl války viděl v přestavbě celé Evropy, středovýchodní především. Myslel na všechny malé národy v oblasti mezi Německem na západě a Ruskem na východě, mezi Baltickým mořem na severu a Jadranem na jihu. Připomněl: v minulosti ztroskotaly všechny pokusy řešit tzv. východní problém metodou imperiálních výbojů; od pokusu Napoleonova až po imperialismy posledních desetiletí. Skončená válka vytvořila pro řešení palčivého problému novou šanci. O tom Masaryk po návratu z války v projevu na Hradě: „Negativní úkol války je dovršen, Evropě nastává úkol pozitivní, organizovat východ Evropy a tím Evropu a lidstvo vůbec.“ K tomu dodal: „Náš národ přispět chce s plným vědomím k uskutečnění tohoto velkolepého cíle a vznešeného úkolu svou hřivnou. Víme, že národové čekají novou tvůrčí a organizační politiku, a slibujeme, že se o takovou politiku poctivě pokusíme.“ V těch větách byla podstata Masarykovy strategie výstavby Československa.

V prvních poválečných letech byl pro vznikající Československo nebezpečím munovsko-šmeralovský bolševismus. Jeho stoupenci se pokusili napodobit ruské bolševiky. Masaryk je varoval: pro Československo bylo bolševictví nepřijatelné. Když varování nestačilo a předáci levice vyhlásili v prosinci 1920 generální stávku, vláda povolala ke zjednání pořádku policii a četnictvo. Stávka skončila pro její organizátory fiaskem.

Masaryk reagoval na stávku dvěma články: 24. prosince v Lidových novinách Revoluce a bolševici a v novoročním čísle Času: O takzvané diktatuře proletariátu. Konstatoval, že pokusy o revoluci bolševického typu představují v rozvinutějších zemích „nesmysl a přímo zločin proti zájmům dělného lidu“. Se zásahem proti stávkujícím souhlasil. A co znamenala stávka do budoucna? „Správná politika nesmí být diktována jednotlivými událostmi, vedení státu se nemá potácet mezi tlakem nalevo a napravo, politika tak zvané zlaté střední cesty je často pochybená. Státně myslící politikové mají mít program vyvážený z vědecké analýzy doby.“

Diktátoři

Na počátku třicátých let začal zvedat hlavu hitlerovský fašismus. Nebezpečí „barbarského“ nacionalismu Masaryk reflektoval již v roce 1877 v eseji O pokroku, vývoji a osvětě. V knihách Nová Evropa a Světová revoluce se vyslovil pro syntézu kulturního europeismu při současném odmítnutí xenofobního šovinismu. Když byl Hitler jmenován kancléřem, otiskla Prager Presse 30. dubna 1933 Masarykovu recenzi Hitlerovy knihy Mein Kampf s titulkem Hitlers Credo. Recenze, pod šifrou V. S., nabízela čtenáři vhled do psychiky člověka, který se připravoval zapsat do dějin Evropy i ostatního světa způsobem hrůzným. Masarykovi byla kniha spisem „náboženského fanatismu“, „rozkoše z utrpení“ nepřátel. Meč měl dát Němcům půdu pro jejich pluh. Ruský národ a Slované vůbec byli Hitlerovi méněcenná rasa. Masaryk proto v závěru recenze nabádal: Hitlerovu Mein Kampfu by měli věnovat pozornost nejen jeho nepřátelé, ale i přátelé a stoupenci. Masaryka zneklidňovalo, že Hitlerův program byl v Německu schvalován i v kostelích. Ježíš na denním pořádku již nebyl. (Spisy 36, s. 348–355)

Dne 30. června 1934 vyslal Hitler a jemu blízcí světu signál zvlášť zneklidňující. V Mnichově a v Berlíně byli onoho dne na Hitlerův rozkaz a za jeho osobní účasti postříleni mnozí ze stoupenců a podporovatelů nacistického hnutí, mezi nimi i Hitlerovi blízcí spolupracovníci. Alan Bullock v knize Hitler a Stalin Paralelní životopisy uvádí: zabitých bylo „zcela jistě“ 87, mezi nimi i velitel SA Röhm, Hitlerův blízký druh. A protože zabíjení se konalo nejen v Mnichově a v Berlíně, ale i v regionech, musely být mrtvých stovky, dodal Bullock.

O několik měsíců později se vydal podobnou cestou v SSSR J. V. Stalin. Když byl 1. prosince 1934 v Leningradě zavražděn Sergej M. Kirov, Stalin jako první muž bolševiků reagoval. Vraždu nechal rychle vyšetřit. Většina obviněných byla popravena. Velký teror proti „nepřátelům lidu“ v letech 1937–1938 byl tak na světě. Likvidování byli i Leninovi spolupracovníci z prvních let revoluce.

Pokud byla Stalinova cesta do čela státu, rozlohou a počtem obyvatel největšího na kontinentě, jiná než cesta Hitlerova, v metodách teroru si byly obě blízké. Hitler byl od počátku a do konce svých dní zůstal razitelem programu deklarovaného jím v Mein Kampfu. Stalin budoval svoji diktaturu na základech převzatých po Leninovi.

Ideologie hitlerismu a stalinismu byly rozdílné. Hitler se v bojích o novou „Třetí říši“ v Evropě dovolával nacionalismu a rasismu. Stalin pokračoval v díle zakladatele a vůdce bolševiků, přičemž doma i vůči vnějšímu světu zamlčel výhrady a nedůvěru, jež k němu Lenin choval. Stalin přísahal nad rakví Leninovou věrnost v boji za vítězství socialismu a komunismu.

Nic víc než svobodu

Vývoj v Německu a v Sovětském svazu před druhou světovou válkou nabízí srovnání. Československo se stalo brzy po svém vzniku zemí azylantů. Uprchlíci z Hitlerova Německa, Sovětského svazu i jiných zemí nalézali v Československu bezpečí – i trvalý domov. Zákony chránící práva a svobody občanů byly v ČSR dodržovány. A prezident? Jedním ze signálů Masarykova vztahu k vnějšímu světu byla návštěva Michaela Hainische, prezidenta sousedního Rakouska, v Lánech v prosinci 1921. Hainisch přijel na Masarykovo pozvání. Mezi oběma muži existoval vztah vzájemné úcty a respektu z doby před světovou válkou. Oba si přáli pokračovat v dobrých vztazích i jako představitelé svých států v poměrech poválečných. Masaryk na dotaz dopisovatele berlínské Vossische Zeitung, v čem vidí význam setkání s prezidentem Rakouska, odpověděl mj.: „Chceme v Evropě mír... hra na vojáky musí konečně skončit.“ Hainisch na dotaz rakouského novináře, co soudí o Masarykovi, odpověděl: „Je nejlepší Evropan, jakého jsem kdy poznal.“

Masaryk byl jasnozřivým realistou. O zrod Československa se zasloužil v Evropě válkou rozvrácené! Věděl, budovat za daných podmínek uprostřed kontinentu multietnický stát bude velmi obtížné. Na počátku roku 1917, uprostřed světové války, publikoval v The New Europe historickopolitologický esej The Future Status of Bohemia – Budoucí stav Čech. (Spisy TGM 3, s. 42–52). V něm konstatoval: „I kdyby nová Evropa nemohla být přetvořena na přísně národnostním základu, národnostní práva menšin musí být zajištěna. Tak tomu bude v Čechách. Češi vždy volali po rovných, nikoli vyšších právech. Vzhledem ke své ústřední poloze bude v zájmu Čech garantovat Němcům a dvěma menším minoritám plná práva. Vyžaduje to zdravý rozum. Nebylo by proti duchu tohoto návrhu, aby práva menšin byla zaručena mezinárodním tribunálem.“ (Zvýrazněno J. O.) V úvodu eseje konstatoval: Česká otázka není pouze otázkou národnostní, nemůže být vyřešena udělením většího či menšího stupně samosprávy. Je to problém mezinárodně politický, „je v zájmu Spojenců – ba více, je pro ně nutností“. Esej končil vizionářsky: „Tato válka a její důsledky jsou největší událostí v lidských dějinách. Napoleonské války, třicetiletá válka, křížové výpravy – to vše bylo ve srovnání s touto válkou dětskou hrou. Realističtí politici a státníci si musí uvědomit vnitřní smysl německé a evropské historie: musí porozumět směru, kterým se dějiny ubírají, a jaké mohou a musí být cíle a záměry Evropy. Netvrdím, že osvobození Čech je nejdůležitější otázkou války, ale bez přehánění mohu říci, že cílů vyhlášených Spojenci nemůže být dosaženo bez osvobození Čech. Jejich budoucí osud bude zkušebním kamenem síly, vážnosti a státnického ducha Spojenců.“ (Zvýrazněno J. O.)

U příležitosti desátého výročí vzniku republiky se vyslovil k otázce centralismu a autonomie, problému zvlášť citlivému:

„Demokracie není než samosprávou, sebesprávou občanstva a každého jednotlivého občana; v demokracii je proto požadavek samosprávy a autonomie dán sám sebou: když ve státě s početnějším obyvatelstvem národně a kulturně nestejným mají s sebou vládnout všichni... rozdělení politické moci také podle daných růzností obyvatelstva je žádoucí... Požadoval jsem proto vždycky a docela vědomě samosprávu a autonomii teritoriální a takzvanou kvalifikovanou, korporativní; nezapomínám ovšem, že stát, a zejména stát moderní, nemůže se vzdát organizačního centralismu – harmonie, centralizace a autonomizace je úkolem moderního demokratického státu. Demokratická centralizace není absolutismem, demokratická autonomizace není atomizací, není anarchismem...“ (Spisy TGM 35, s. 328)

Národnostní problémy má v Evropě každý stát, pokračoval. Pro jejich řešení neexistuje šablona! Československu bylo dáno osudem, že na jeho území žilo vedle Slováků po staletí i mnoho Němců. Pozitivní řešení vztahu mezi všemi etniky vylučuje šovinismus; na všech stranách! Užívat stejná práva předpokládá mít, a plnit, stejné povinnosti.

Program budovat uprostřed Evropy z multinacionálního společenství moderní demokracii byl Masarykem vnímán nejvýš opravdově. Soudili tak mnozí z aktérů i kritiků díla. Realizován byl ve světě krajně nebezpečném, konstatoval Jiří Kovtun v knize Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918–1935. Co se za sedmnáct let Masarykova prezidentství podařilo či nikoli, o tom lze vést spory. Lidé světa znalí oceňovali vývoj meziválečného Československa pozitivně. Dva z četných soudů pronesených v září 1937 po Masarykově skonu:

Karl Kautský, sociální demokrat: „Nic víc nepotřebují dnes národy než svobodu. Svobodu hnutí, organizace, bádání a slova. A mezi muži svobody našeho věku, mezi velkými, prozíravými demokraty, jimž se podařilo získat státní moc a uplatnit ideje demokracie, byl Tomáš Masaryk daleko největší... jeho láska nepatřila jen vlastnímu národu, nýbrž všem národům... mezinárodní demokracie ztratila v Masarykovi vřelého, energického, spolehlivého, zdatného přítele“. (Prager Presse 21. 9. 1937)

Milan Hodža, Slovák, předseda československé vlády, řekl v projevu na schůzi vlády 15. září 1937: Pod vlivem Masarykovým rostl v celém národě nový myšlenkový svět. „Výbojným demokratismem šířil se pojem národa na vždy další a další společenské složky, neboť národnost vnucovala si uznání jako problém sociální a uvolnila se cesta k organickému splývání nacionalismu a demokracie v souladu tak vnitřním a opravdovém, jako až dosud nikde jinde ve střední Evropě.“

Mocnostmi vnějšího světa nebyla lidu Československa ponechána možnost v naplňování Masarykova odkazu pokračovat. Svět neměl v rozhodujících chvílích na příslušných místech činitele náležitě rozhleděné. Koncem září 1938 zmařil nadějná očekávání na dlouho mnichovský diktát. Představitelé Anglie, Francie a Itálie vydali nadějnou demokratickou republiku Hitlerovi. Osvícený rozhled Spojenců, jehož se Masaryk při různých příležitostech dovolával již v průběhu světové války, chyběl. Předsedům vlád Velké Británie a Francie byl Masarykův způsob vnímání krize Evropy a světa, krize, která diktátem Československu kulminovala, příliš vzdálen. V jejich myšlení dominovaly zájmy regionálního imperialismu!

K 75. výročí mnichovského diktátu otiskly Lidové noviny 22. září diskusi pěti historiků: R. Kvačka, K. Straky, V. Smetany, J. Rajlicha a J. Kuklíka, avizovanou již na čelní straně titulkem Odmítnout Mnichov by byla sebevražda. Tento soud užil v diskusi s příslušným zdůvodněním Robert Kvaček. Sdílím též jeho tezi: Mnichov nebyl primárně problém národnostní, ale již od poloviny 19. století problém geopolitický; Mnichov nepřijmout znamenalo mít proti sobě celou Evropu, která „byla nadšená, že se vyhnula válce“. Dodám jen: v krajně kritickém čase viděl nejen ke kořenům zla, ale i za jeho horizonty nejlépe československý prezident – Edvard Beneš.

Diktát z Mnichova nezůstal omezen na úder proti Československu. Po osudné zářijové noci dal Hitler celému světu brzy na vědomí, že jeho agresivní duch bude v expanzi pokračovat. V březnu 1939 to napověděl úplným rozbitím Československa. Útokem jeho poslušných armád na Polsko 1. září 1939 začala druhá světová válka. Byla-li první válka pro Evropu a svět Mutterkatastrophou, o důsledcích druhé války platí obě charakteristiky s podstatným rozdílem: začít válku v létě 1914 rozhodli představitelé dvou středoevropských monarchií! Jejich vládci ve Vídni a v Berlíně nedbali varování, jež jim byla včas adresována z kompetentních kruhů západní Evropy, z Velké Británie zejména. Prologem ke druhé válce byl diktát představitelů čtyř velmocí, z toho dvou demokracií západoevropských malému státu uprostřed kontinentu. Logika dějin tu napověděla cosi podstatného. Obětování nadějné demokracie uprostřed Evropy mělo katastrofické důsledky pro vývoj světa vůbec. Šest let trvající druhá válka byla podstatně hrůznější než ona první. Nástup komunismu do střední Evropy byl jedním z jejích důsledků. Brodův „ďábel“ z první války spolu se „zběsilou trhovkyní“ Milana Šimečky předváděly po válce své orgie po řadu desetiletí ve světě bipolárně rozděleném, v „táboře socialismu“ zvlášť. Sama tato skutečnost nastoluje otázku smyslu vzniku, dramatického vývoje a zániku Československa. Pokusím se o odpověď.

K čemu to bylo?

Otázky a spory kolem vzniku Československa se tak či onak dotýkaly, dotýkají dále, role T. G. Masaryka v novodobých dějinách. Je to přirozené, neboť právě s jeho rolí v bojích za světové války a po jejím skončení při budování československé demokracie je nejorganičtěji spjat smysl toho, co lze právem zvát „odkazem“ či poselstvím října 1918. Tu je podstatné: na vzniku a čtyřletém trvání světové války neměl Masaryk nejmenší podíl! Jeho mnohaleté již předválečné úsilí o demokratické reformy v rakousko-uherské monarchii bylo neseno zájmem na uchování multietnického soustátí! Teprve hrůzná válka, o jejímž zahájení rozhodli vládcové dvou monarchií, způsobila, že se rozhodl pro boj. Samostatný československý stát byl přitom v jeho představách jen jedním z cílů války! Oč mu hlavně šlo, bylo odstranění ohnisek a příčin, jež Evropu a svět do katastrofy strhly. Ne náhodou psal v závěrečném období války knihu Nová Evropa.

Budovat po válce demokratický stát při multietnické skladbě jeho obyvatelstva, při velkých rozdílech v sociálněekonomickém a kulturním vývoji jednotlivých národností byl úkol nadmíru obtížný. Zvlášť palčivý byl vztah česko-německý a československo-maďarský. V zaniklé monarchii byli Němci a Maďaři národy privilegovaně vládnoucí. V novém státě o privilegia přišli. Měli žít v novotvaru s Čechy a Slováky, jimž do roku 1918 hegemoniálně vládli; situace pro ně psychologicky nepříjemná. Bylo z ní vůbec východisko?

Existovalo. Promyšleno ho měl T. G. Masaryk. Filozof realista, zkušený, světa znalý politik věděl: právo na sebeurčení není v životě národů hodnotou nejvyšší; lze ho i zneužívat. U národů velkých k prosazování zájmů imperiálně antidemokratických; u národů malých ve státech multinacionálních ke sledování zájmů separatistických. Separatismus může být i pro ně samé nebezpečný. Masaryk věděl: demokratické východisko ze situace může všem zainteresovaným v multinacionálním Československu nabídnout jen politika, která bude s to je z nebezpečné situace vyvést bez použití násilí. Takové východisko je s to nabídnout politika principiálně demokratická a současně antiseparatistická. Takovou politiku byl Masaryk rozhodnut od prvních chvil po návratu z války domů svářícím se stranám navrhovat a jako hlava státu připraven trpělivě prosazovat. Její základní rysy vyložil v poselství Národnímu shromáždění, jež přednesl 22. prosince 1918, hned druhý den po návratu z války domů. Nastíněný program také po všechna léta jako prezident republiky prosazoval.

Obtížný byl sám úkol integrovat území Slovenska do celku multietnického státu se 13–15 miliony občanů. Vybudovat slovenské samosprávné orgány na území, na němž vlády v Budapešti prováděly po řadu desetiletí politiku odnárodňování, byl úkol, který mohl být řešen vzhledem k nedostatku vlastní slovenské inteligence jen za vydatné pomoci z české strany. Přitom v květnu a v červnu 1919 bylo na Slovensku nutno odrazit vpád vojsk maďarské komuny s nasazením teprve se formující československé armády. Přitom před koncem léta rozvířil promaďarsky orientovaný František Jehlička problém autonomie pro Slovensko v protičeském duchu. Napaden byl i Masaryk za údajné nedodržení dohody, již koncem května 1918 spolupodepsal za velmi krátkého pobytu v Pittsburghu. Jehlička získal na svou stranu Andreje Hlinku. Oba odjeli do Paříže – s polskými pasy! – s úmyslem předložit problém Slovenska tamní mírové konferenci. Neuspěli, a narazili i doma.

Krátce před koncem roku 1919 přijel do Československa Albert Mamatey, předseda Slovenské ligy v USA, signatář Pittsburské dohody, aby se na místě o situaci informoval. Ve zprávě, kterou po návratu do USA podal Výboru Slovenské ligy v Pittsburghu, činy autonomistů tvrdě odmítl. Jehličku nazval Jidášem slovenského národa, Hlinku označil za člověka „pomýleného a nešťastného“. Masaryka, proti němuž kritika autonomistů směřovala, se zastal, rozhodně: „Daj Bože, aby žil ešte na dlhé roky! – Česko-Slovenská republika, hlavne teraz v prvých rokoch svojho jestvovanja, potrebuje na čele takého muža...,“ čteme ve zmíněné zprávě. Do USA se Mamatey vracel ve víře, že pokud bude „bratům za morom“ dopřáno pracovat při budování společného státu v míru a pokoji, pokud nebudou ohrožováni nepřáteli ze zahraničí a „rozvratnými elementy“ uvnitř, pak „Republike Česko-Slovenskej kynie skvelá budúcnosť!“

Mamatey nebyl mezi Slováky v USA sám, kdo Jehličkovu-Hlinkovu akci odmítl. Na podzim 1919 se vracel ze Sibiře domů spisovatel, kapitán československých legií v Rusku, Jozef Gregor Tajovský. Když se v Americe seznámil se separatismem mezi Slováky, reagoval. Ve Washingtonu vydal brožuru O samospráve (autonomii) Slovenska. Zabýval se v ní stavem slovenské společnosti. Situaci shledal velmi neuspokojivou. Konstatoval mj.: 3 miliony obyvatel Slovenska (Slováků spolu s Maďary a Němci) musí být k republikánskému občanství teprve vychovány. Před vytvářením hranice mezi Čechy a Slováky varoval. Minulé generace hranici v reálném soužití odstraňovaly. Za války ji bojem na frontách v Rusku, ve Franci a v Itálii „stíralo“ československé vojsko. Stírali ji krajané v Americe, lidé doma vystaveni persekuci. „Nesbieraj nikto zbytky kamenia na ich nové postavenie,“ odpovídal Gregor Tajovský separatistům.

Masaryk sám se cítil být Slovákem, byl jím po otci. Vývoj na Slovensku sledoval již proto pozorně. Zasahoval všude, kde mohl prospět zemi, již měl rád. Jak o problémech Slovenska smýšlel na konci roku 1919, o tom napovídá mnohé jeho dopis synovi Janovi do Ameriky, datovaný 16. prosince (Jan v USA působil jako chargé d'affaires ČSR). V dopise zmínil i problém autonomie: „Slovensko autonomii de facto má a mít bude, a Hlinka sám přísahal na jednotu českých zemí se Slovenskem.“ A v dopise dál: „Zřídili jsme za ten prvý rok 400 slovenských národních škol, přes 30 středních škol a univerzitu – to je ohromná vymoženost Slováků a nejlepší autonomie.“

Pro Masaryka byla vzdělanost národa hlavním předpokladem zdaru v jeho snahách o kulturní a politickou emancipaci. Když se dávno před válkou v roce 1896 zabýval problémy českého politického programu, napsal: primum necessarium všeho snažení o řešení české otázky musí být vzdělání a mravnost.

Meziválečné Československo se v relativně krátkém čase vyvinulo v jednu z nejzdravějších demokracií na kontinentě. Při hledání odpovědi na otázku, kdo všechno k onomu vývoji přispěl, nelze jistě vystačit jen poukazem na zásluhy Masarykovy. Dát vyčerpávající odpověď je úkol pro historiky. Přesto jednoho činitele lze pojmenovat. Je jím genius loci; a Masaryk byl mluvčím a vykonavatelem jeho vůle. Stal se jím, protože problémy Evropy vůbec, střední zvlášť, dobře znal, citlivě vnímal a již před válkou se zasazoval o jejich řešení. A v postavení hlavy státu v obdobném programu pokračoval. V červnu 1920 se v rozhovoru s redaktorem Času vyslovil ke způsobu řešení spleti problémů Československa v poválečné Evropě. Řekl mj.: „Musíme zachovat mír na všechny strany. Kdo prodělal hrůzy válečné, kdo pocítil všechnu tu bídu, způsobenou touto hroznou válkou, ten nutně, má-li jen trochu svědomí, bude usilovat o smírné řešení sporných otázek...“ (Spisy 33, s. 280)

Řešením svých problémů se Československo pokoušelo od prvních dnů svého vzniku pracovat pro mírový vývoj Evropy i ostatního světa. Tábor těch, kdo smysl nastoupené cesty pochopili a identifikovali se s ní, do poloviny třicátých let sílil. Své protagonisty měl ve všech vrstvách společnosti. Nadějný vývoj zkomplikoval a nakonec zmařil nástup fašismu v sousedním Německu. V čem tedy spočívá podstata odkazu Československa?

Poselství přes desetiletí

Není na straně těch, kdo začali v létě 1914 světovou válku. Nenajdeme ho ve světě lidí, kteří se ve dvacátém století pokusili nalézt z krizí světa východisko ve fašismu, v různých odrůdách komunismu nebo militantního separatismu. Nemají ho do minulosti slepě zahledění skeptici, pro něž byl vznik Československa fatálním omylem. Poselství živé nabízí světu ti, kdo z bídy a katastrof světa nalézali východisko i za cenu největších obětí na cestách, které směřovaly ke svobodě, k životu v míru a vytrvalé práci pro humanitní demokracii. Demokracii multietnickou, nadnárodní! Síla a životnost tohoto poselství zůstává samou svojí podstatou nadčasová!

Československo přestalo existovat ve dvacátém století dvakrát. V prvním případě pod údery mnichovského diktátu, podruhé za rozkladu totality v Sovětském svazu. Masarykův ideový a mravní odkaz: Poselství života k životu existuje dál; připraven oslovovat nejen dědice již neexistujícího Československa.

Karl R. Popper, Rakušan rodem, vzdělanec světového jména, napsal v roce 1945 v knize The Open Society and its Enemies: Masarykovo Československo bylo jedním z nejlepších a nejdemokratičtějších států, které kdy existovaly. V roce 1994 měl profesor Popper, emeritus londýnské univerzity, o Masarykovi a Československu v Praze na Karlově univerzitě přednášku. Auditoriu zopakoval svoji tezi z roku 1945. Z jeho celého výkladu:

„Masarykovo Československo bylo... nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa. Vydrželo pouhých dvacet let. Ale jak těžkých a zároveň nádherných dvacet let! V nejkratším možném čase tato otevřená společnost vybudovala fungující hospodářství a nejspolehlivější vojenský obranný systém v Evropě. Potom bylo Československo zničeno dvěma staršími evropskými otevřenými společnostmi – Británií a Francií, kde byli právě u moci ústupkáři, kteří na zničení Československa s Hitlerem spolupracovali. Člověk se tu nemůže ubránit spekulaci o tom, že kdyby býval byl Masaryk v té době ještě naživu, je nepravděpodobné, že by byli ti ústupkáři mohli Hitlerovi pomáhat při zničení Československa...“

A Karl Popper osobněji: „Hluboce Masaryka obdivuji. Byl jedním z nejvýznamnějších průkopníků toho, co jsem po jeho smrti nazval otevřenou společností. Byl jejím průkopníkem jak v teorii, tak v praxi; dokonce jejím největším průkopníkem od Abrahama Lincolna po Winstona Churchilla.“ (Karl Popper in Prag. In memoriam, Praha 1995).

Jaroslav Opat (1924) je historik.

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Opat

Odkaz Československa

Jaký humanismus?

Diktátoři

Nic víc než svobodu

K čemu to bylo?

Poselství přes desetiletí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu