Václav Jamek

Falešné karty aneb Soumrak demokracie

Dlouhá léta poukazuji na to, že základem demokracie není pravidelně opakovaná „svobodná“ volba čehosi z nepříliš vábné politické nabídky, ale volná dostupnost všech pozic ve společnosti neboli společenská mobilita či otevřenost, již umožnilo zrušení feudálních a církevních privilegií (nejpřednější to z cílů francouzské buržoazní revoluce) a jejíž nástroje a mechanismy jsou institučně nebo jinak důvěryhodně zaručeny, takže hierarchické postavení jedinců ve společnosti může být vnímáno jako převážně spravedlivé. Pozbudou-li například univerzity v důsledku inflačního bujení oné role jakéhosi „výtahu“ k přiměřeným společenským pozicím, jsou potom tyto pozice obsazovány postupem temným, podle nespolehlivých, nebo dokonce svévolných kritérií, a základní důvěra k uspořádání příslušné sféry mizí; a tak i všude jinde. Začne-li být společnost vnímána jako převážně nespravedlivá, přestává na demokracii záležet, neboli demokracie přestává fakticky existovat.

Václavu Klausovi stačila jako důkaz fungující demokracie skutečnost, že jezdí tramvaje, Martinu Hekrdlovi, druhdy ostře levicovému komentátorovi Práva, poté křivolace všelijakému komentátorovi jinde, stačí zase to, že můžeme pořád běhat k volbám, málem jak veverky v dřevěném bubnu, a slavně vybírat mezi stranami, z nichž ani o jednu nestojíme. (To, že v mých úvahách o konci demokracie spatřuje přemrštěný projev básníka, nechci chápat tak, že mě stejně jako řada jiných předtím opisně označil za blbce, ale naopak že uznává výsostnou převahu mého génia a pronikavost mé intuice – i když mu zřejmě uniká mohutnost mého analytického ducha, bez něhož zůstává intuice pouze vratkým tušením. Je ostatně zajímavé, v jakých pojmech se o mně zase vyjadřují naši kritikové poezie, když mi nos mezi očima chtějí pro změnu upřít oni. Aspoň zůstávám dlouho mladý, jsa nucen, jakž u nás dějinně zavedeno, svádět donekonečna bitvy dvacetiletých.) Já, který si na rozdíl od dnešních mladých lidí pamatuji, že tramvaje jezdily i za komunistů a latina byla už tehdy mrtvý jazyk, musím na svém bohužel trvat. Formální znaky demokracie mohou přetrvat celá desetiletí, i když podstata demokracie je už dávno pryč.

Lidstvo hraje falešnými kartami, a to v míře tak rozsáhlé a všeobecné, a naučilo se v tom chodit tak dobře a tak samozřejmě, že poctivé hráče do hry nadále už nikdo nedostane. Ostatně je-li vypečenost řádem světa, není proč o takové spoluhráče stát: to oni, ztroskotanci na scestí bláhového ideálu, by vás přivedli do nesnází – ve kterých se ovšem nakonec stejně ocitnete, jenom s úplně jinou výzbrojí. Donedávna jsem si myslel, že Lišákov je vlastí jenom nás, Čechů, ale ukrajinská krize ukazuje, že je to patrně uspořádání dnešního světa vůbec: globální anticivilizace, v níž si každý představuje, jak to sám pro sebe vytrhne, a zatvrzele vrže z vlastních falešných not, k obnově někdejší úžasné kakofonie národů, bez níž nám zřejmě žíti nelze. Takže ti lišáci jsou při své proradnosti navíc hloupí.

Jisté je, štěstí že tahle rotyka nepřinese nikomu. Nejméně Ukrajincům: je pěkné, když ukrajinský západ dokáže jednou za sedm či osm let povstat a svrhnout vládu, ale nepomohl si tím a nepomůže. Vždycky se ukáže, že jenom nahradil jednu mocenskou sebranku jinou sebrankou, kterou bude po půl roce už zase proklínat: tak chodí dnešní svět. Národům jistě nelze upřít právo zbavit se třeba i násilím špatné vlády, a není zřejmě pochyb, že Janukovyč vládl zle; ovšem tak jako v krátkých dějinách ukrajinské samostatnosti dosud úplně všichni. Problém je licoměrnost, s níž se ke krizi přistupuje. Žalostná politika Evropské unie tu kazí, na co sáhne. Nejprve, jak všichni zaznamenali, jí (demokraticky zvolený) Janukovyč nebyl na překážku. Potom dojednali ministři zahraničních věcí Francie, Německa a Polska – za ruské asistence – dohodu mezi vládou a vzbouřeneckou opozicí, aniž dokázali zajistit, aby tato jimi podporovaná opozice dohodu alespoň minutu dodržovala: tak z nich spojenecký „Majdan“ udělal kašpary, ale co je horší, EU se nejen zesměšnila: také si vystřelila z Ruska. Ruská reakce je tak z velké části důsledkem evropské nespolehlivosti a diletantismu (a druhotně též americké sprostoty s výmluvným jménem Nulandová).

Šaškárna navíc pokračovala: když už byla legální vláda svržena, dalo se udělat jediné – nový, revolučně nastolený režim uznat nebo neuznat a tomu přiměřeně pak s plnou odpovědností jednat. Evropské unii se tato přímočarost nehodila do krámu (nemohla by Ukrajinu brát pořád jako mocnost demokratickou), takže si vymyslela ústavní kontinuitu nového režimu. Protože však nelze vůbec brát vážně tezi o tom, že pozůstatky zvoleného parlamentu, podrobené ozbrojenému tlaku, a dokonce podřízené „kontrole Majdanu“ (který představuje nanejvýš malou, nejradikálnější část nespokojeného občanstva) mohou takovou demokratickou legitimitu skutečně zakládat, přešla EU (přinejmenším ve svém veřejném projevu) z pozic politiky na pozice ryze ideologické a drze pokrytecké – jaké mohou přesvědčit jenom už přesvědčené. Zvlášť povedenou etudu tohoto nestoudného pokrytectví předvádí pochopitelně a naprosto očekávaně český komisař Füle. Taková pozice je ovšem zároveň mimořádně slabá.

Že ona ideologická stanoviska nejhorlivěji zastává česká politika v celé šíři spektra, to vskutku nijak nepřekvapí: celé české referování o ukrajinské krizi je ideologické a zaslepené. Místo analytických důvodů a závěrů se „argumentuje“ přenosem zjitřujících analogií, z nichž se má veřejnosti pokud možno zatmět před očima: ruský vpád do Československa, normalizace, Mnichov... Střízlivější, ba cynicky nezaujaté hodnocení, jaké lze slyšet například v debatách francouzských (i u nás, na stanici RFI), by u Čechů vedlo k vyobcování diskutérů z národa. Ten, kdo se jen snaží vystříhat rusofobní předpojatosti, dostává okamžitě cejch sovětofilství. Ale k čemu vůbec veřejná debata je, znemožní-li se v ní nezávazně přetřásat a zvažovat nejrůznější možnosti a díky tomu pak možná dospět k přiměřenějšímu náhledu a řešení?

Pokud někdo tak jako já shledává závady v nezávislosti Kosova, nemůže souhlasit ani s připojením Krymu k Rusku, protože proběhlo stejnou státoprávní cestou, i když o poznání čistěji (na základě vcelku uvěřitelného referenda). Licoměrná je opět euro-americká civilizace (včetně exministra Schwarzenberga), která přece měla tento krok uznat stejně pohotově a ochotně, jako uznala kosovský „fait accompli“. Schizofrenie ve vztahu k Rusku je otřesná: veškerá politika Západu musí ruskou politiku vracet k představě, že Rusko stojí samo proti všem. A je snad zájmem globalizované civilizace, prozatím ještě vedené Západem a prozatím jen pseudocivilizace, opravdu postavit Rusko proti všem?

Řada ruských spisovatelů, Solženicyn a jiní, zaznamenali ve svých dílech šok, který zažívali Rusové za Velké vlastenecké války, když zjistili, v jakém strašlivém opovržení jsou u svých protivníků: čím si to zasloužili, a může si člověk vůbec něco takového zasloužit? Nenávist druhých však od té doby dodává Rusům síly; vzpomeňme si jen na sovětské hokejové týmy: čím víc proti nim stadión bouřil, tím hrály lépe. Do současné spirály vehnala Rusko svou slaboduchou politikou Evropská unie, a jde především o to, jak tuto spirálu přerušit. I když Rusko neodpovídá našim představám o dobře uspořádaném a dobře vedeném státě, v kontextu ruských dějin je Putin vcelku dobrý car, není dobré koledovat si o horšího.

Českou rusofobii, z našeho hlediska srozumitelnou, by Evropa poslouchat neměla: je to vášeň slepá. I když by si to někteří Češi tuze přáli, Rusko se vyškrtnout z mapy určitě nepodaří, a české vědomí by na tuto chiméru mělo konečně zapomenout. Z našich analogií sedí na případ Krymu ještě nejlépe paralela s Mnichovem, ale i ta kulhá, prostě proto, že Bavorov není tam, co Vodňany. Bylo by správné tuto záležitost urovnat ještě jinak, hlavně kvůli nezbytné spolehlivosti mezinárodního práva, ale drama srovnatelné s rozpory středoevropskými to není. (Úplně groteskní jsou české rusofobní poukazy na to, že Krym byl „původně“ součástí Osmanské říše: to by mělo smysl, jen kdyby se Ukrajina dala pokládat za její nástupnický stát, nebo kdyby alespoň Turecko s Krymem teritoriálně souviselo lépe než Rusko. A řečeno mimochodem: to, že mě nenávist k Rusku nebere, plyne z mého prapůvodního přesvědčení, že za českou ubohost a úpadek během normalizačního období nemohou Rusové, ale Češi sami. Ruská intervence v roce 1968 byla jistě hanebná a ponižující, ale ani Poláci, ani Maďaři, dokonce ani Slováci neklesli pod „ruskou knutou“ k takovému plazení a k takové ničemnosti jako my. Nežádali to tedy Rusové, bylo to v nás, a rusofobie není nic jiného než zapírání vlastní pokračující zbabělosti.)

Na ideologických přístupech, které se u nás uplatňují už dlouho, bez přerušení vlastně bezmála sedmdesát let, a začínají zachvacovat západní společnosti vůbec, zvlášť znepokojuje jedna věc: ony začínají být nezávislé na jakékoli myšlence, přebíhají od jedné myšlenky k druhé; není to už pouze jednotvárná ideologie trhu, ale úplně cokoli. Je to ideologie odtržená od jakékoli koncepce, a může se naplňovat jakýmkoli obsahem, podle okamžité poptávky. Nějakou soudržnost nelze od jejích hlavních nositelů, převážně novinářů, při jejich chabém vzdělání ani očekávat: je to ideologie „očištěná“ na pouhý princip reklamy. Nejsou snad naše volební kampaně více soutěží reklamních agentur než střetem odlišných představ o správě našich věcí? Nejde víc o to, co si necháme nakukat, než o skutečnou rozvahu našich zájmů a možností, a neprosazuje se tak nakonec plíživá svévole těch, kdo mají zrovna navrch?

Je sice naděje, že mocní tohoto světa, jakož i jejich hlásní troubové v médiích, neberou své ryze účelové ideologické žvásty vážně a jsou pořád s to oddělovat je od platných úvah a důvodů při rozhodování; jen aby je však nevzali vážně ti, od kterých se to žádá, tedy hemživí lidičkové, které je podle všeho zapotřebí balamutit: oni přece také svým způsobem („demokraticky“) rozhodují, a takové rozhodování lidí oslepených, kteří se přitom pokládají za osvícené, může vést ke zcela podivným koncům, a hlavně úplně jiným, než se zamýšlelo.

Ukrajinští revolucionáři už v tom ukazují cestu: jako správce východních provincií ustanovili ihned několik oligarchů, a jiného oligarchu, pamlskového magnáta, si přinejmenším západní část ukrajinského lidu, ta osvícenější, která dokázala povstat za lepší budoucnost, prý hodlá zvolit za příštího prezidenta. Pro oligarchy, jakkoli zatím umírněné, hlasují stále odhodlaněji i Češi a naposledy i Slováci. Jako by demokratický lid chtěl instinktivně vložit politickou moc do těch rukou, v nichž skutečná moc beztak už jistou dobu je.

Oligarchií se ovšem ruší nejzákladnější princip demokracie, o kterém jsem mluvil na začátku: obecná otevřenost společnosti. Demokracie není ohrožována z Ruska: je ohrožována z nás samých.

Václav Jamek

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Falešné karty aneb Soumrak demokracie

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu