Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Rok, který uplynul od zvolení Miloše Zemana třetím prezidentem samostatné České republiky, byl příležitostí k nejrůznějším hodnocením velmi výrazné, avšak také velmi rozporné osobnosti české politiky.
Námětem následujících řádků je zamyšlení nad způsobem vytváření současného i dávnějšího – a to převážně negativního – mediálního a společenského obrazu této postavy, na kterém se podíleli a podílejí nejen mnozí novináři, již to mají jaksi v popisu práce, ale též další osobnosti i „osobnosti“, pro něž se kritika M. Zemana (v době ne tak dávné Jiřího Paroubka) stala každodenní potřebou, která někdy přechází až v posedlost. Nemine takřka den, aby prezident Zeman oněmi kruhy nebyl kritizován – někdy právem, někdy neprávem, často ale nevybíravým způsobem, který se již stal součástí veřejného (proti)zemanovského diskursu. Při vědomí této skutečnosti není tak překvapivé, že těch, kteří by měli chuť či odvahu nějak se vyjadřovat ve prospěch Miloše Zemana – ani on nedělá pochopitelně vše jen špatně – není mnoho.
S výjimkou krátkého porevolučního intermezza iritoval již v 90. letech mnohé novináře (ale i zpěváky, komiky, baviče, karikaturisty, a dokonce i hokejisty a jiné sportovce), když jako předseda ČSSD vedl nejsilnější opoziční stranu (1993–1998) a na přelomu tisíciletí jako premiér českou vládu (1998–2002). V oněch dobách, kdy se kritika Zemana (jako vůdce opozice, později předsedy vlády) veřejně neozývala snad jen během půlnočních mší, bylo neodpustitelným faux pas Miloše Zemana hájit; do (téměř) jednotného kritického chóru představitelů novinářské a umělecké obce se poněkud překvapivě zapojovali i mnozí takzvaní běžní občané – ti, v jejichž prospěch byla politika Zemanovy ČSSD nepochybně orientována: například učitelé, úředníci i další státní a veřejní zaměstnanci, kterým „za Zemana“ skokově rostly platy. Velmi kriticky vůči M. Zemanovi se pak vymezovali vysokoškolští studenti, kteří jej několikráte při nejrůznějších akcích vypískali či jinak znectili, ale jimž ze strany „jeho“ sociální demokracie nehrozilo zavádění školného – proti kterému se ovšem v únoru 2012, za vlády ODS a TOP 09, jejich následovníci (převážně pravicově orientovaní, jak jinak) velmi důrazně postavili.
V devadesátých letech bylo nepsaným pravidlem, že ani voliči Miloše Zemana a ČSSD (v parlamentních volbách 1996 tato druhá strana získala 1 602 250 hlasů, o dva roky později jako strana vítězná dokonce 1 928 660 hlasů) se předsedy strany, kterou volili, veřejně nezastávali; jeho kritici měli pro šíření svých názorů, oprávněných, povrchních, často zcela iracionálních, neomezený prostor. Jistě mnoho čtenářů si pamatuje na tísnivý pocit bezmoci: z televizních obrazovek, ze stránek tisku, ale i z koncertních pódií a přednáškových sálů se po celá devadesátá léta řinuly protizemanovské výpady, kterým levicoví občané nečelili.
Při koncertu ve Slaném na podzim roku 1996 Pavel Bobek posluchače varoval před Zemanem, který by chtěl všechno pokazit; nikdo z diváků na Zemanovu obranu nepronesl jediné slovo. Že interpretovy osobní politické názory (nepochybně šířené i na pódiích v jiných městech) by posluchače nemusely zajímat, Pavlu Bobkovi, skvělému a bohužel již zesnulému muzikantovi, zřejmě na mysl nepřišlo. Zpěvák Jiří Korn si pletl Chartu 77, kterou nepodepsal, ale o které se domníval, že ji podepsal, s „antichartou“, kterou podepsal, ale na niž po dvaceti letech zapomněl; v jednom novinovém rozhovoru se svěřoval, že on by Zemana nikdy nevolil. Příležitost kopnout si do Zemana si nenechali ujít ani další umělci.
Verbální výpady se postupně stávaly něčím zcela samozřejmým, a tak nebylo divu, že během předvolební kampaně v červnu 1998 byl předseda sociální demokracie (a zároveň předseda Poslanecké sněmovny PČR) Miloš Zeman po mítinku ČSSD dokonce vykazován z jedné českobudějovické restaurace majitelem, který jej nechtěl obsloužit s tím, že mu tam po volbách Zeman dosadí národního správce. Toto by ing. Miloše Zemana o devět let dříve, když pro Technický magazín v létě 1989 psal skvělý a odvážný prognostický článek o – de facto – potřebě opozice v tehdejší ČSSR (a tedy i o možném konci komunistického režimu), asi napadlo jen stěží... V roce 1990, možná ještě i o rok později bylo nemyslitelné, že by Miloš Zeman, významná postava předlistopadové nechartistické opozice, mohl být někdy chápán jako nositel návratu umírněného polosocialismu (polokomunismu?), v jehož důsledku se České republice navždy uzavřou brány transatlantických bezpečnostních struktur i „Evropy“ a naše ekonomika se vrátí k centrálnímu plánování. Avšak poté, co se roku 1993 stal předsedou postupně sílící ČSSD – a tedy pro pravici nebezpečným soupeřem –, to již bylo zcela běžné novinářské klišé; tato premisa se stala stálým mediálním stereotypem, ba politologickým archetypem, ačkoliv nakonec právě za vlád ČSSD naše země vstoupila do NATO (1999) i „Evropy“ (2004) a překonala hospodářskou krizi konce 90. let, která byla také důsledkem politiky předchozích vlád pravicových. Návrat komunistické Sodomy a Gomory – spojované s příchodem ČSSD k moci – se nekonal.
Nenaplnily se ani věštby tehdejšího místopředsedy ODS Miroslava Macka, že cílem tzv. opoziční smlouvy (1998), v jejímž důsledku Zemanova vláda vznikla, je umožnit ČSSD, aby se historicky znemožnila. Jako poražená z příštích voleb do Poslanecké sněmovny za čtyři roky nakonec nevyšla (vítězná) ČSSD (30 procent hlasů), ale právě Mackova ODS (24 procent).
Je přirozené a správné, že média v demokratické zemi kritizují vládní i opoziční politiky, Miloše Zemana nevyjímaje. I jeho – stejně jako ostatní – je nutno za mnoho věcí oprávněně kritizovat. Problémem pro pluralitní demokracii je, že mediální kritický tlak u nás byl a je převážně vyvíjen jednostranně – a to většinou vůči politikům levicovým. A to dokonce často i novináři, kteří před rokem 1989 – někdy fascinováni magnetismem tvůrčí osobnosti, jak v oslavném článku roku 1986 uvedl o „prvním dělnickém prezidentu“ Gottwaldovi jeden z nich – podporovali politiku normalizační KSČ.
Znepokojivé je ovšem nadále, že sami voliči a stoupenci levice – především demokratické, umírněné a reformistické – politické přesvědčení či jen pouhé voličské preference velmi často skrývají – jako by sympatie pro ČSSD představovaly profesní či osobní ohrožení, ostrakizaci či alespoň veřejné zesměšnění. Těžko říci: je tomu tak skutečně, či není? Možná je obava přehnaná, avšak povolební výpady i hrozby sankcemi na adresu těch několika mála osobností z kulturní scény, které podpořily M. Zemana v prezidentské kampani 2013, naznačují, že tomu tak být i může. Jednoznačně lze ovšem konstatovat, že kritici levice či levicových politiků si tyto úvahy ani na okamžik nepřipouštějí.
Mediální a společenské tlaky vůči Miloši Zemanovi v letech 1993–2002 byly ovšem pouze předzvěstí mnohem brutálnějších dehonestačních kampaní, které byly vedeny proti dalšímu předsedovi ČSSD, jímž byl v letech 2005–2010 Jiří Paroubek.
Prologem štvanic byla tzv. Kubiceho zpráva, zveřejněná několik dní před parlamentními volbami roku 2006, která J. Paroubka zmiňovala – na základě nikdy nespecifikovaných novinářských zdrojů – jako člověka, jenž měl dokonce sexuálně zneužít nezletilou dívku. Následné nekončící protiparoubkovské ataky, podporované obden v tisku a na obrazovkách nejrůznějšími „celebritami“ i „běžnými občany“, postávajícími před Lidovým domem i jinde s transparenty proti „socialistům“, vyvrcholily o tři roky později organizovanými fyzickými útoky před volbami do Evropského parlamentu; kampaň ČSSD byla zcela utopena ve sprškách vajec, vrhaných některými mladými lidmi na J. Paroubka a další sociální demokraty, a to nejen na pražském Andělu, ale i v dalších městech. Součástí štvanic byly i útoky proti vzhledu J. Paroubka – za připomenutí stojí urážlivý transparent Paroubkova bradavice – největší zlo v republice na mítinku ČSSD v Brně.
Hlavním zájmem sdělovacích prostředků v květnu 2009 ve vztahu k sociální demokracii nebylo zpravodajství o postojích či názorech ČSSD – nebo polemika s nimi –, nýbrž zprávy, kde a jak byl opět Paroubek ponížen a zhanoben. Smutným dobovým koloritem vajíčkových útoků byla tu skrytá, tu otevřenější podpora pravicových médií. Lidové noviny uveřejnily na titulní stránce rozhovor s mladíkem z Kolína, který ono vrhání zahájil, neboť se prý již nemohl dívat na to, jak lidé Paroubka na zdejším náměstí poslouchali; proto vyzval na FB k akci Vajíčkem proti Paroubkovi v každém městě...
Dostal by hypotetický vrhač vajec na tehdejšího předsedu ODS Topolánka v médiích stejný prostor? Objevily se během eurovoleb 2009 levicoví aktivisté („oranžové týmy“) napadající vejci či urážlivými transparenty mítinky ODS? Pokud by se nějací přece jen objevili, našel by se umělec, který by jim svou tvorbou poskytl bleskurychlou podporu, jako ji „vajíčkářům“ svým songem vyjádřil Jaromír Nohavica? Byla házena právě v Kolíně vejce třeba na místostarostu Pekárka, pozdějšího poslance za ODS, který je dnes ve vězení za korupci?
Tyto protidemokratické a násilné akty, médii označované eufemisticky za „vajíčkovou vzpouru“, nebyly žádnou osobností kulturního života veřejně odsouzeny. Jediným politikem z pravicového tábora, který měl odvahu důrazně proti nim vystoupit – a tedy zastat se ČSSD –, byl prezident Václav Klaus. Za této situace ovšem nebylo tak nepochopitelné, že zastrašení stoupenci ČSSD mlčeli a s J. Paroubkem se nijak nesolidarizovali.
Jakési nóvum – kromě pozapomenutých triček Paroubek škodí lidem z roku 2008 (kde byla k mání trika protitopolánkovská?) – představovala anketa Mladé fronty Dnes Papaláš roku, jejímž prvním (2009) i druhým vítězem (2010) se stal – světe, div se – Jiří Paroubek. Jak bylo definováno ono „papalášství“ a čím bylo měřeno?
Posledními projevy dlouhodobé protiparoubkovské hysterie byly další mediální i jiné štvanice před parlamentními volbami v květnu 2010; vejce tentokráte vrhána nebyla, avšak již počátkem března se rozběhla jen o něco méně agresivní kampaň Píšťalkou proti Paroubkovi. (Proč se nekonala kampaň Píšťalkou proti Topolánkovi?) Část pražské mládeže se sešla na Staroměstském náměstí, aby J. Paroubkovi ukázala vztyčené prostředníčky. Vztyčené prostředníčky M. Topolánkovi, který byl o několik dní později odstraněn z čela ODS poté, co se ztrapnil během rozhovoru pro jistý menšinový časopis invektivami proti premiéru Janu Fischerovi, který jako žid vždycky uhne, ukazovány ovšem nebyly. Ty Topolánek – jako premiér politicky nelegitimní vlády, podporované několika přeběhlíky z ČSSD, kteří zradili voliče – naopak ukazoval v parlamentu sám svým soupeřům; šel asi oněm mladým ze Staroměstského náměstí příkladem. Jistým vrcholem této politické kultury byl na mítinku ČSSD na slánském náměstí 4. 5. 2010 mladým antiparoubkovcem hrdě třímaný transparent – a to v přítomnosti Jiřího Paroubka – s textem Jmenuji se Paroubek a budu prvním zastřeleným prezidentem ČR.
Tyto masivní kampaně, mířící jmenovitě proti J. Paroubkovi, ve skutečnosti však proti ČSSD a všem jejím potenciálním voličům (komunisté jich zůstali ušetřeni), svůj cíl splnily: zastrašily a odradily mnoho občanů od volební podpory ČSSD, a tak pro tuto stranu skončily jak eurovolby na jaře 2009, tak i parlamentní volby roku následujícího neúspěchem; sociální demokracie, třebaže vítězná, neměla partnery k sestavení koaliční vlády.
Jiří Paroubek, který po Pyrrhově vítězství 29. 5. 2010 odstoupil z čela strany (a nakonec z ní později i odešel), byl dalších štvanic již jako „odepsaný“ politik ušetřen. Nepřetržité mediální ataky jako forma politického zápasu zapomenuty nebyly.
Zvolení Miloše Zemana prezidentem České republiky v přímých volbách 26. 1. 2013 – a to přes silný, někdy až hysterický odpor většiny veřejně vlivných umělců a novinářů – zahájilo další vlnu protizemanovských verbálních útoků; vlastně začala ještě dříve, než složil 8. 3. 2013 přísahu.
Ještě snad nebyly uklizeny a uzamčeny všechny volební místnosti, a skupina několika umělců a umělkyň vydala prohlášení, že Zeman není a nikdy nebude jejich prezidentem. Ve stejné době výsledky prezidentské volby pobouřená zpěvačka Bára Basiková národu sdělovala, že kvůli Zemanovi zvažuje emigraci. Na počátku února 2013 jedna televizní stanice odvysílala reportáž z jisté základní školy, kde desetiletí školáci vyjadřovali nesouhlas s tím, aby Zemanův portrét visel v jejich třídě. Mohla by podobná reportáž vzniknout o deset let dříve – před nástupem Václava Klause do úřadu prezidenta?
Bývá společenským rituálem, že jsou ze stěn úřadů a škol odstraňovány portréty bývalých prezidentů, v předjaří minulého roku se zvláštním rituálem stalo halasné nevyvěšování portrétů Miloše Zemana, občany v přímých volbách legitimně zvoleného prezidenta. Proč se vlastně volby konaly?
Snahy o Zemanovu prezidentskou delegitimizaci ale tak velkým překvapením nebyly, neboť se objevovaly v úvahách některých komentátorů již několik hodin po jeho zvolení. Po inauguraci pak nastává vlastně již nepřetržitý a velmi rozmanitý řetězec útoků (i urážek), trvající po celý rok 2013. Připomeňme: dubnové pískání odpůrců evropské integrace při vztyčování vlajky EU na Pražském hradě, a to za přítomnosti předsedy Evropské komise J. M. Barossa; hlučně medializované odmítnutí poskytnout pohostinské služby M. Zemanovi a jeho doprovodu pravicovým penzionem v Krkonoších v srpnu; průběžné narušování Zemanových mítinků v regionech skupinami odpůrců, někdy i jen jednotlivci či dokonce jednotlivcem s píšťalkou, což ale představovalo hlavní téma zpravodajství o průběhu oněch setkání; uvedení politické agitky Miloš Ubu na Nové scéně Národního divadla za loňského podzimu.
Za vrchol loňských štvanic je asi možno považovat dílo Davida Černého, jež se v říjnu 2013 několik dní tyčilo z vltavských vod a hrozilo k Pražskému hradu. Udělal by toto odpůrce prezidenta Václava Klause?
Je důvodem masivních útoků proti M. Zemanovi jeho někdy opravdu méně reprezentativní vystupování (spojované s údajnou zálibou v alkoholu, s povahovým založením, případně i s nemocí), jež si občané s majestátem úřadu spojují jen obtížně? Nebo je to především skutečnost, že politik pochází z levé části spektra, a tudíž je pro pravicové politiky (a jejich stoupence) mocenským a politickým konkurentem, o čemž se přesvědčili představitelé pravicových stran po ostudném pádu Nečasovy vlády v důsledky „kauzy Nagyová“ loni v červnu?
Jmenováním vlády Jiřího Rusnoka Miloš Zeman českou ústavu nijak neporušil, pouze ji bezezbytku využil – těžko říci, zda tak činil primárně ve prospěch České republiky, nebo spíše v politický prospěch svůj či „své“ SPOZ; tímto diskutabilním, nikoliv však protiústavním aktem ovšem nepřímo otevřel cestu k říjnovým předčasným volbám, ve kterých strany bývalé pravicové koalice zcela propadly, když v konečném součtu obdržely dohromady ještě méně hlasů než ČSSD, již volilo 20 procent občanů, přičemž ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 tyto strany (ODS, TOP 09, VV) získaly téměř 48 procent.
Pokud by byl prezidentem zvolen Karel Schwarzenberg, jistě by po odstoupivším Petru Nečasovi v čele české vlády stanul nějaký politik či politička z ODS – třebaže tato strana v minulých volbách nezvítězila a v říjnových předčasných volbách 2013 dosáhla rekordně nízkých sedmi procent.
Ne že by Miloše Zemana nebylo zač kritizovat: závažných důvodů je skutečně celá řada, počínaje odmítnutím jmenovat docenta Putnu profesorem (zdůvodněným nesmyslnými moralizujícími argumenty, jež by se hodily spíše do myšlenkového arzenálu americké křesťanské pravice než českého levicového politika) přes následné „vzdání se“ práva jmenovat profesory vůbec až po zbytečný konflikt s rektory vysokých škol kolem oslav státního svátku 28. října 2013.
Také mnozí voliči ČSSD, kteří M. Zemana po jistém váhání ve druhém kole prezidentských voleb podpořili, a to na výzvu předsedy strany Bohuslava Sobotky, byli nepochybně zklamáni a rozčarováni ze Zemanovy účastí v tzv. lánském puči, který těsně po volbách rozštěpil a znevěrohodnil sociálně demokratickou stranu, oddalováním jmenování B. Sobotky premiérem a jeho následným – této slavnostní chvíle vskutku nedůstojným – mentorováním při jmenování ministrů 29. 1. 2014.
Odpůrci Miloše Zemana však volí záměrně vyhrocené vyjádření nesouhlasu, jímž nedávají najevo ani tak – často oprávněný – kritický postoj; úporně zdůrazňují především snahu o Zemanovo naprosté politické, společenské a lidské ponížení a zesměšnění. Volí často takové formy kritiky, které by si vůči jeho předchůdci na Pražském hradě Václavu Klausovi ani ostře antiklausovsky naladění kritici nikdy nedovolili – už jen z respektu k prezidentské funkci. Jaký bude vrchol protizemanovských kampaní? Byl jím již zmíněný vltavský prst, nebo je připravováno ještě něco většího?
M. Zeman kritikům ovšem někdy poskytuje vítané záminky k útokům – a potom je obtížné prezidenta hájit. Naopak Zemanovi odpůrci mohou – většinou účelově a tendenčně – zdůvodňovat své hyperkritické aktivity tím, že pokud k prezidentské funkci nemá úctu sám Zeman, ani oni ji nemohou mít k němu.
Podstata spočívá ale především ve skutečnosti, že v médiích a ve veřejném prostoru neměří vlivní novináři, kumštýři a další osobnosti ani čtvrt století po demokratické revoluci všem stejně; co je u jednoho (zpravidla levicového) politika považováno za hulvátství a podrazáctví, které je třeba odsoudit, je u druhého (zpravidla pravicového) chápáno jako chlapáctví a zdravý pragmatismus, jež lze velkoryse přejít nebo dokonce ocenit. Věra Čáslavská kritizovala M. Zemana za přijetí podpory od komunistických voličů během prezidentských voleb 2013; kritizovala za totéž před deseti lety Václava Klause, jehož kandidaturu podpořila – možná rozhodujícím způsobem – i část poslaneckého klubu KSČM (28. 2. 2003)?
Po ročním působení Miloše Zemana v nejvyšší ústavní funkci je samozřejmě obtížně (a to i pro část jeho voličů) říci, zda je dobrým prezidentem České republiky, či nikoliv. Je mimo pochybnost, že po roční zkušenosti by mu mnoho jeho voličů, kterých bylo více než 2 700 000, svůj hlas podruhé – zklamáno třebas i jen „uměleckým dojmem“ – již asi nedalo. Nabízí se ale otázka, zda bychom se letos úplně stejně neptali – a to v opačném gardu – pokud by byl českým prezidentem loni v lednu zvolen nikoliv Miloš Zeman, ale Karel Schwarzenberg. Byl by ministr Topolánkovy a Nečasovy vlády lepším prezidentem? Je nějaký důvod se to domnívat? Byl lepším premiérem médii i celebritami podporovaný Petr Nečas („pan Čistý“) než médii a „osobnostmi“ naopak pronásledovaný (a nakonec i uštvaný) „papaláš“ Jiří Paroubek?
Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
