A. J. Liehm

Film a čas

O čem vypovídá to, že dnešní česká kinematografie skoro o ničem nevypovídá?

Na to mám takovou osobní historku, která je obecně platná. Potkal jsem jednou jednoho českého filmového kritika a řekl jsem mu, že se jdu zrovna podívat na film Je třeba zabít Sekala. Řekl mi: Já jsem to taky neviděl, půjdu s tebou. Hodinu a půl jsme v tom kině seděli, smáli jsme se, vtipkovali – bylo to neuvěřitelně hloupé. Psalo se, že je to silný příběh jako od Dürrenmatta (a není? – AJL) a já nevím co všechno. Pak, zrovna jsem přijel z Paříže, šli jsme s oním kritikem na víno. Zrovna se chystal o filmu psát do novin. Souhlasili jsme spolu v názoru, a tak jsem se zeptal: Takže teď to napíšeš, že? – Ale on na to: To ale přece nemůžu, vždyť ten film dostal všechny České lvy! A navíc jsou to naši kamarádi, zvou nás na rauty, to přece nemůžu udělat! – To je anekdota, ale výsledkem jsou současné české filmy.

Ale vy jste se s filmaři taky kamarádili, ne?

No ovšem, velice. Ale já mluvím o kinematografii po roce 1990.

Jde o to, jestli jste si tehdy mohli dovolit napsat o nějakém pitomém filmu, že je to pitomost.

Pozor: umění neexistuje bez kritiky a kritik je ten, kdo umí i o kamarádovi napsat, že to, co udělal, je špatné. Tenhle typ kritiky už dnes ovšem vymizel. Samozřejmě že když je někomu osmdesát let, tak už se to napsat může. Když natočí špatný film Jirka Menzel, tak se to napíše. Před deseti lety udělal taky špatné filmy, nikdo to však nenapsal, protože šlo o toho čtenáře, který to přece bude toho dne číst a třeba si řekne – dneska půjdu do kina.

V době, kdy jsem se ještě do filmu pletl, jsem dlouho nemohl přijít na chuť společným věcem Karla Kachyni s Janem Procházkou. A oni si mysleli, že jsem proti nim zaujatý. A pak jsme se jednou sešli a po půlhodině jsme se objali, protože jsme chápali, že to nebylo nic osobního ani předpojatost. Prostě buď máte názor, nebo názor nemáte... Lidi, co ty filmy točí, co je platí, co na ně chodí – to všechno musí jít stranou. Taková kritika teď neexistuje. Ale podíváte-li se na literaturu, je to podobné.

O kritiku ale nejde, jde o ten film. V 60. letech znal československou kinematografii celý svět. Kdo ale dnes kde ví, že je nějaký český film? Protože ty filmy se točí pro diváka, který se na ně dívá takzvaně tady a dnes a dnešníma očima.

A co pohled na nás odjinud? Hořící keř?

Výborné Agnieszky teď mají všichni plnou hubu, protože natočila film o Janu Palachovi, kdo ale u nás její filmy opravdu zná?

Některé ty učebnicově slavné filmy ale tehdy neměly vysokou návštěvnost, ač je zná celý svět.

Jistě, doma je málokdo viděl, na ty filmy většinou málokdo chodil!!! Forman byl jediný, který to prorazil. Takové Intimní osvětlení Ivana Passera, kdo to tenkrát v Čechách viděl? Ve světové literatuře jsou velké knihy, které nikdo nečetl! Vy jste přečetli Odyssea nebo Muže bez vlastností? To je běžné. Takoví zakladatelé jako Laurence Sterne nebo Rabelais, bez nichž by nebyl Kundera, ale kdo to kdy přečtl?! Nebo kolik je spisovatelů, kteří byli objevení po sto letech, zrovna Sternův případ! Kultura se dělá pro současníky, ale její význam není v tom, kolik má čtenářů nebo konzumentů.

Je dnes na tom film někde, třeba ve Francii, dobře s velkorysým státním mecenášem?

Tam už vůbec ne, kinematografie se sice obrovsky subvencuje, ale to je většinou otázka zaměstnanosti a průmyslu, ne umění. Anglické filmy... Taky jste asi neviděli padesát filmů Mikea Leigha, špičkových, diváky to ovšem nemá. V tom by mohla pomoci televize – chce?

Jiná prověrka než čas u uměleckého díla není. Ale ten čas někdy plyne pomalu. Někdy rychleji.

-tt-, vb-

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Film a čas

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu