Olga Hostovská

Historie pro děti: pověsti, legendy, nebo pohádky?

Ze záplavy literatury vydávané pro dětského čtenáře výrazně vyčnívají autorské knihy píšících výtvarníků. Navazují na dlouholetou tradici, kterou reprezentují jména Lada, Sekora, Trnka, Daisy Mrázková či v exilu známý český výtvarník Miroslav Šašek, s jehož cestopisnými knížkami pro děti se dnes můžeme seznámit i u nás. Na tyto tradice navázali např. Petr Sís, Renáta Fučíková nebo Lucie Seifertová. Vesměs se věnují tomu, čemu se kdysi říkalo uměleckonaučná literatura, ale je otázka, do jaké míry tito autoři, když tvoří své půvabné knížky, myslí skutečně na děti.

Výtvarnice Renáta Fučíková se zabývá soustavně především historií, od moderní až po tu nejstarší, ale pustila se i do antických pověstí a do biblických příběhů: v zemi, kde (jak říkala jedna moje babička) „je to samá sranda a žádný náboženství“, to lze jistě považovat za záslužný čin.

Na internetu mezi recenzemi na její knihy lze nalézt také toto hodnocení z pera (tuším) Mileny Šubrtové: Současná dětská literatura uvízla v pasti humorně zlehčujícího přístupu k historii (viz například knížky Lucie Seifertové), jehož výsledkem je nezřídka schematické zjednodušení. Fučíková se dětem nepodbízí laciným humorem. Význam její publikace spočívá především v tom, že dokáže dětskému čtenáři nabídnout objektivní informace a zároveň ho citově zainteresovat. Kultivovaností projevu a originální vypravěčskou perspektivou zaujme jistě i čtenáře dospělého.

Svému jedenáctiletému vnukovi jsem na radu jeho rodičů letos koupila k Vánocům nejnovější knihu Renáty Fučíkové Ludmila, Václav a Boleslav (Přemyslovci očima mnicha Kristiána). Není to kniha nijak laciná, ale vypadá krásně a já se hned do ní začetla. Zarazila jsem se až na straně 14; podívala jsem se do tiráže a ke svému překvapení jsem zjistila, že jméno redaktora zde není vůbec uvedeno. Je to zarážející, že majitel poměrně dlouho fungujícího nakladatelství Práh Martin Vopěnka považuje za zbytečné zredigovat knihu, kterou se chystá vydat, natož aby dal před vydáním práci odborně zlektorovat. Je to škoda, protože drobné chyby hyzdící text by se byly mohly odstranit, a mnohdy by na to byl stačil i zkušenější redaktor.

Nejsem sice velký odborník na raný středověk, ale pokud by se měla knížka znovu vydat, doporučuji několik úprav: O moravském velkoknížeti Svatoplukovi asi lze těžko hovořit jako o moravském králi (str. 30). Rotunda (nikoli chrám) v Budči (str. 34, 36) by měla nést jména obou patronů – Petra i Pavla. Považuji pro dětského čtenáře za zavádějící, když autorka o manželce knížete Vratislava mluví jednou jako o Drahomíře ze Stodoran (str. 36) a podruhé jako o dceři knížete severních Havolanů (str. 38). Asi by stačila informace, že Drahomíra byla příslušnicí jednoho z kmenů Polabských Slovanů, kteří dosud nepřijali křest. Ve svém názoru na vznik Kristiánovy legendy se autorka jednoznačně přiklání k Pekařovu výkladu: Kristián v jejím podání je nevlastním bratrem Boleslava II., ačkoli – pokud vím – spor o dataci díla trvá dodnes a je při nejmenším na pováženou, kdo z dnešních historiků je takovým znalcem středověké latiny, aby dokázal s jistotou posoudit, zda vznik díla zařadit do 10. nebo až do 14. století. A co mě zarazilo na straně 14? Slovo katedrála. Kdyby se naši jazykovědci místo o statistiku a matematickou lingvistiku starali – jako například jejich němečtí nebo italští kolegové – o jazykové slovníky, které by v pravidelných intervalech vydávali doplněné a aktualizované, mohli bychom se i v příručním slovníku jazyka českého dočíst, že slovo katedrála (lat. cathedrale), odvozené od slova katedra (lat. cathedra), tedy stolice (zde ve významu sídla církevního hodnostáře) bylo prvně zaznamenáno v roce 1348.

Olga Hostovská

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Olga Hostovská

Historie pro děti: pověsti, legendy, nebo pohádky?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu