Jindřich Beránek

Historička naší doby

PhDr. Jarmila Cysařová (*10. 10. 1929–23. 11. 2013)

Poslední listopadový den byla sobota. Ve strašnickém krematoriu byl jen jeden jediný pohřeb. Loučili jsme se s Jarmilou. Odešla téměř symbolicky: pár dní poté, kdy ukončila poslední službu, kterou pro náš klub udělala – obohatila svou invencí i vlastními články kolektivní monografii o novinářích a médiích v Pražském jaru '68 Souboj slova a obrazu s mocnými.

Po dvou desítkách let, kdy ji normalizace vzdálila novinařině, se z ní stala historička toho, co recenzovala: publicistiky v televizi a Čs. televize vůbec. A protože „naši dobu“ – šedesátá léta, jež žurnalistice, ale i životu celé společnosti vrátila jeho plnost a zbavovala jej sešněrování z let padesátých – prožívala naplno, mapovala i historii organizací, které k tomu českým a slovenským intelektuálům pomáhaly – zejména FITESu a Koordinačního výboru tvůrčích svazů. Každou dobu tvoří směs rozličných událostí a teprve dějepisec je uspořádá do proudu doby a tak z nich učiní historii. V tom smyslu odešla v Jarmile Cysařové historička své doby.

Malou obřadní síň zaplnili ti, kdo spolu s ní sdíleli naši dobu, především její syn se svou ženou. Mezi televizními tvůrci byli mj. autoři dokumentů, kteří lidem připomínají dobu, kterou popisoval dějepis Jarmily Cysařové, jako jsou například Kristina Vlachová či Martin Vadas, a spolu s nimi i historici soudobých dějin. Z filmových publicistů, jejichž časopis Synchron spoluvytvářela Jarmila v redakční radě, se mezi námi zastavil Jan Svoboda. Z našeho klubu přišlo pár kolegyň, které neodradilo ani sychravé sobotní popolední. Ale byli tam i tvůrci obnoveného profesionálního divadla v Mladé Boleslavi, ředitel František Skřípek a umělecký šéf MDMB Josef Kettner; tam prožila Jarmila pod svým dívčím jménem Killerová první roky předreformního tání. Bylo paradoxem, že právě v roce šedesátém vyvrcholily neshody souboru s umělecky ambiciózním ředitelem Zdeňkem J. Vyskočilem. A při vynuceném odchodu musela manžela provázet i Jarmila. Tehdy ji, úřednici ve vydavatelství Práce, nabídla externí spolupráci kulturní rubrika tohoto deníku. Jako členka redakce prožila pak vrchol i likvidaci našeho reformního hnutí. A jako by se kruh symbolicky uzavřel – loni v dubnu se Jarmila (opět jako Killerová) na toto jeviště vrátila v Kettnerové inscenaci Kočičí hry. A protože k pohřbu patří vzpomínat především na to hezké, co jsme s mrtvým prožili, přiznal se pan Kettner, že jej kdysi Jarmila v takových rolích, jako byla třeba Shakespearova Julie v roce 1957, tak oslňovala, že se rozhodl jít k divadlu. „Líbali jsme tehdy kliku, které se dotkla její ruka,“ přiznal se a já, který se živil divadelními recenzemi, musím přiznat: když vstoupila štíhlá Jarmila na jeviště, v okamžiku se proměnila atmosféra hlediště.

I když kněz, který se s Jarmilou Cysařovou loučil, stvořil pro tento svůj úkol doslova esej o síle víry v Ježíše, nedokázal jsem vnímat slova. Čtyři skladby symbolizovaly úděl, který si na tomto světě vybrala. Bylo to pro ni i pro nás, kteří jsme si zvolili službu slovům, smutné: slova bývají v takovém okamžiku příliš opotřebovaná. I dnes je málokdy tak namístě jiná modlitba, ta, kterou se z reproduktoru loučila Marta Kubišová s naší paní Jarmilou.

Z bulletinu Klubu novinářů Pražského jara

Jindřich Beránek

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Jindřich Beránek

Historička naší doby

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu