Začátkem prosince zemřel významný právní vědec Vladimír Mikule. Peripetie jeho ivota ukazují, jak si dějiny dokázaly s osudy některých lidí pohrát. Mikule se narodil těsně před druhou světovou válkou. V době komunistického převratu mu bylo jedenáct let. Je tedy jasné. e se na represích počátečního budování komunismu nemohl ádným způsobem podílet. Do veřejného ivota se zapojil a v rámci Praského jara. Po vojenské okupaci v roce 1968 musel na začátku normalizace – spolu s řadou svých kolegů – Právnickou fakultu opustit. S pomocí přátel našel místo v České pojišťovně. Ačkoliv byl pouze řadovým pracovníkem, získal si uznání pro své odborné právnické znalosti i pro svůj charakter.
Chartu 77 nepodepsal, ale podílel se na vypracování dokumentů a stanovisek, které Charta přijímala k problémům lidských a občanských práv, především na obsáhlém rozboru československého právního řádu z hlediska mezinárodních paktů o lidských a občanských právech, které Československá socialistická republika tehdy ratifikovala.
Po listopadu 1989 se stal předním právním expertem Občanského fóra a patřil do první skupiny kooptovaných poslanců Federálního shromádění. V něm byl zvolen předsedou ústavněprávního výboru a měl velkou zásluhu na tom, e ještě před volbami v létě 1990 Federální shromádění schválilo základní zákony pro vytváření demokratického právního státu. V oněch volbách byl opět zvolen do Federálního shromádění a stal se znovu předsedou ústavněprávního výboru. Měl velký podíl na přijetí Listiny základních práv a svobod.
O Mikuleho se vzhledem k jeho spolupráci s disentem zajímala Státní bezpečnost. V době zvýšené lustrační bdělosti a hledání vnitřního nepřítele se Mikuleho jméno objevilo v seznamech. Reagoval na to tím, e se vzdal poslaneckého mandátu, a i kdy vyhrál soud, do politiky se u nevrátil. Soustředil se na svou vědeckopedagogickou práci a na roli experta. Dlouhá léta byl místopředsedou Legislativní rady vlády. Vypracovával expertní posudky, psal komentáře, působil na Katedře správního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Mezi významné posudky patřila například analýza právního postavení církevního majetku, kterou psal s Vladimírem Kindlem pro vládu ČR v době vlády sociální demokracie. S kolegy z fakulty psal komentáře k Ústavě i k zákonu o Ústavním soudu.
Jeho dlouholetý přítel Zdeněk Jičínský o něm řekl: Právo pro něj bylo hlavní náplní ivota. Chápal ho jako svůj občanský úkol, jako slubu veřejnosti. Nešlo mu přitom ani o peníze, ani o mediální slávu či publicitu. Naprosto nezištně pomáhal všem, kteří se na něj obraceli s prosbou o radu, a to některým jeho přátelům připadalo, e se nechává zneuívat.
Nebyl to však jednostranný odborník, úzce zaměřený na svůj obor. Vladimír Mikule byla vskutku renesanční osobnost se širokými kulturními zájmy. Jako duchovní člověk se zajímal o antickou a východní filozofii, o historii a krásnou literaturu. Velmi rád měl hudbu. Byla radost se s ním setkávat a hovořit o těchto tématech. V mnohdy úmorné šedi kadodennosti byla taková setkání s ním svátkem v duši.Vladimír Mikule byl člověk veskrze poctivý a čestný i v osobním ivotě. Měl rád svou enu i celou rodinu. Z rozhovorů s ním vím, jakou posilou proti bolesti a strádání, je mu působila těká nemoc, byla péče a láska, kterou mu prokazovali v těchto posledních fázích ivota.
Vladimír Mikule byl bezpochyby velkou osobností našeho právního ivota, ale především to byl dobrý člověk. Ti, kdo ho znali, ho měli rádi a dreli ho v úctě. Za redakci Listů bych dodal, e jsme v něm ztratili jednoho z nejvěrnějších čtenářů. Vladimír povaoval Listy za něco zcela mimořádného v současné časopisecké produkci. Skutečně upřímně děkoval za kadé číslo, které při všem svém vytíení pečlivě četl. Bude nám scházet.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.