Michaela Hrubá

Život na vsi v pohraničí

V textech o vás čteme o vlivu setkání se světoznámým fotografem Antonínem Kratochvílem. On inspiroval i založení Skupiny 28?

Antonína jsem poprvé potkala na workshopu, na který jsem se přihlásila a který on vedl. Bylo zajímavé jej pozorovat při práci. Svým přístupem dokáže z lidí dostat hodně. Myslela jsem, že je pro mě problém fotografovat lidi, že se k nim nedokážu přiblížit. Díky Antonínovi jsem pochopila, že tomu tak není. Skupina [28] byla založena spontánně lidmi, kteří shodou okolností byli na stejném workshopu a zjistili, že mají podobný pohled na fotografii a mají chuť zkusit dělat něco společně.

Členství v umělecké skupině má jistě výhody. Nemůže ale omezovat hledání vlastních cest?

Jsme velmi volné sdružení samostatných fotografů, kteří mají vlastní projekty, výstavy. Jen občas se setkáváme při společné práci. Že se nijak silně nesvazujeme pevnými pravidly, je vidět na vývoji jednotlivých členů. Někteří fotí na digitální zrcadlovku, někdo na analog, na mobil, někdo černobíle, jiný barevně. Společná nám zůstává myšlenka dostat se fotografií pod povrch věcí. Tento přístup je znát i na chystané knize, která je jakousi společnou bilancí. Pracujeme také na dlouhodobém projektu Život na vsi; každý jsme si našli tu svou vesnici a svým způsobem zachycujeme tamní život. Právě rozdílný přístup ke zpracování tématu dodává společnému dílu pestrost a hloubku. Na tomto projektu pracujeme společně s Jindřichem Štreitem.

Jak vznikají vaše cykly Život na vesnici a Sudety? Jezdíte pravidelně na stejná místa?

Oba vznikají na Broumovsku. Na tato místa jezdím odmala a projekt Sudety je pro mě jakési hledání odpovědí na otázky, na které jsem před lety odpověď nedostala, protože před rokem 89 se o takových věcech prostě nemluvilo. Ještě dnes je občas cítit neochotu u místních lidí se k problému odsunu Němců vyjadřovat.

Snažím se kontaktovat lidi, kteří v roce 1945 v této oblasti bydleli. Buď zde žili ještě před válkou a směli zde zůstat, anebo se sem v této době přistěhovali z Ukrajiny, z Ruska, z vnitrozemí. Mluvím však i s lidmi, kteří museli svůj domov opustit.

Jaké poznání a pocity jste si ze Sudet přivezla? Jak se liší zdejší lidé od těch ve vnitrozemí?

Stále je cítit jakási vykořeněnost, chybí návaznost generací, které zde žily. I když s přibývajícím časem se to jistě bude zlepšovat. Bohužel se tady však potýkají s problémy jako na podobných místech kdekoli jinde. Mladí lidé odcházejí, protože není práce, ruší se školy. Ve vesnici, kam jezdím, není hospoda, škola ani obchod. Mizejí tak místa, kde se lidé přirozeně setkávali. Ještě pamatuji, když lidé chodili pěšky nebo jeli na kole od vlaku. Museli projet celou vesnici. Zastavili se na kus řeči anebo se aspoň pozdravili. Dnes většina sedne už na svém dvorku do auta.

-tt-

Michaela Hrubá

Michaela Hrubá (1969) studovala na FF UK, nyní v Institutu tvůrčí fotografie na SU v Opavě. Před pěti lety spoluzakládala česko-rakouskou Skupinu 28 (www.28mm.cz), jejíž vizí je „fotografie jako obraz zachycující vnitřní příběh... jako okamžik proniknutí pod povrch, do křehkého meziprostoru na hraně existence a nebytí...“ Absolvovala tvůrčí pobyty v New Yorku nebo Černobylu. Nyní pracuje na projektech Sudety, Život na vesnici a Stáří. Narodila se a žije v Praze, pracuje jako kurátorka v Národním technickém muzeu.

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Michaela Hrubá

Život na vsi v pohraničí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu