V Novém prostoru mě zaujal rozhovor s Michalem Pullmanem o historiografii kadodennosti. K tomu, e je třeba se na kadodenní postoje jednotlivce dívat diferencovaně, uvádí historik velmi trefné ekologické podobenství. Říká, e přece víme, e kdy pouijeme letadlo, zanecháváme neblahou ekologickou stopu, a přece to letadlo pouijeme. Dáme prostě přednost jiným povinnostem, ohledům, zájmům a potřebám. Kdyby se ale historie měla interpretovat pouze ekologicky, byli bychom vinni všichni my, kdo jsme někdy letěli letadlem. A čistí by byli jen ti, kteří z různých důvodů, třeba i kvůli chudobě nebo panickému strachu z létání, nikdy do letadla nevstoupili.
Hledám příklady, kdy jsem před svým přesvědčením dala přednost momentální potřebě, monosti nebo strachu, a zjišťuji, e ivot se skládá téměř ze samých takových příběhů.
Tak třeba: v 70. letech jsme se s matkou, vyhozenou po stranických prověrkách ze zaměstnání, ocitly v Plzni, kde se jí podařilo práci sehnat a mě tam vzali na gymnázium. Neměly jsme kde bydlet, ale máma vyuila nějaké zprostředkované protekce a získala tzv. byt na úpravu. Kdy došlo na kolaudaci, úředník stavebního odboru červenou tukou zatrhl nedostatky a nařídil je odstranit, ani by byt po úpravě navštívil. Matka to vyhodnotila jako ádost o úplatek a samozřejmě... Ne, nešla se stíností na jeho nadřízeného. Vzala dárkovou kazetu s lahvemi od moselského vína, kterou kdysi dostala, našla dokonce originální zátky, láhve naplnila nejhnusnějším Sklepmistrem a Ostravským kahanem, zátky napařila, láhve uzavřela, zabalila a pozvala referenta na kolaudaci bytu, na něm jsme neudělali podle jeho reklamace nic. Koupila chlebíčky, uvařila kávu, nalila vodku a předala kazetu. Úředník bez mrknutí oka podepsal kolaudační protokol. Moc jsme se té korupční příhodě nasmály.
O třicet let později se stalo tohle:
Můj nejstarší syn skončil školu v 90. letech, právě tehdy, kdy se nám svět příleitostí zdál otevřený a šance neomezené. On ale nehodlal těch příleitostí vyuívat, naopak. Šel mi tím svým lhostejným a anarchistickým přístupem na nervy a dost to mezi námi skřípalo. Nakonec si našel práci – v Chebu, kde jsme tenkrát bydleli, se boural pivovar, syn jezdil na té stavbě náklaďákem. U sama demolice pivovaru byla z našeho hlediska zločin, ještě horší však bylo, co na jeho místě mělo vzniknout. Toti Kaufland, který zničí všechny menší obchody v okolí, psala jsem bojovné články do Literárních novin, a přesto jsem byla ráda, e syn má práci, z ní mi přispívá na domácnost. Dodnes, kdykoli kolem toho Kauflandu jdu, vzpomenu si na ten tehdejší pocit.
Jiná příhoda je starší, z doby, kdy naše děti byly malé. Tehdy jsme bydleli v hájovně a pracovali v lese, Evropou znělo slovo solidarność a na ředitelství Státních lesů se podepisovala rezoluce odsuzující kontrarevoluční počínání polských pravicových oportunistů a agentů imperialismu. Můj mu tehdy řekl, e ádnou rezoluci proti dělníkům nepodepíše, přidal nějakou frázi o mezinárodní solidaritě proletariátu a zdálo se mu, e proti tomu není argument. Do půl roku přišla reorganizace, náš lesnický úsek byl jako jediný sloučen s jiným a měli jsme se přestěhovat do úplně zapadlé vesnice, kam nic nejezdilo. Odhodlali jsme se, e půjdeme za ředitelem lesního závodu, poádáme ho, aby nás v hájovně nechal bydlet, a nabídneme mu za to zlatý tereziánský dukát, minci z pokladu, dědictví po mých předcích. K řediteli jsme se objednali, o monost zůstat v hájovně poádali, ale nabídnout ten úplatek jsem nedokázala. V téhle příhodě se dodnes nevyznám, nevím a nikdy u nezjistím, zda rozhodla morálka, anebo jen lpění na věci. Kadopádně jsme se vystěhovali.
První příhoda by se mohla jmenovat Lest, ta třetí třeba Čest, ale co s tou prostřední?
Alena Zemančíková (1955) je rozhlasová novinářka, autorka rozhlasových her a dokumentů; od tohoto čísla fejetonistka Listů.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.