Jan Novotný

Pocta básníkovi

Tatínek měl mnoho knih a kupoval další a další, ale mám dojem, že málokterou přečetl do konce a ty, které si opravdu zamiloval, se daly spočítat na prstech. Patřila mezi ně Macharova sbírka V záři helénského slunce. Podařilo se mu (což u něho nebylo běžné) mi ji doporučit právě ve věku, kdy jsem pro to přirozeně dozrával. Úplně mě nadchla a to nadšení mí zůstalo. Vidím dosud děje a osobnosti antiky do značné míry Macharovýma očima, i když Cicero mi nepřipadá jako ješitný žvanil a zásadovost Tita Manlia, který dal popravit vlastního syna, protože začal boj a zvítězil bez jeho rozkazu, mě nijak nepřitahuje. Jsem však dodnes okouzlen příběhem krále Psameticha, který se zamiloval do neznámé ženy, když spatřil její střevíček přinesený ibisem, s rozkoší čtu o posledním vítězství Sofoklově, jenž skvělou řečí obhájil před soudem svou příbuznými zpochybňovanou svéprávnost, a obdivuji římského vyslance Popilia Laenu, který opsal holí kruh kolem mocného despoty Antiocha a nedovolil mu vystoupit, dokud nevyhoví přání senátu a lidu římského.

Brzy jsem už sám vyhrabal z knihovny neméně skvělý Jed z Judey. Uplynula však řada desetiletí, než mě napadlo, že bych si mohl přečíst i zbývajících sedm knih cyklu Svědomím věků. Během několika let jsem je posháněl po antikvariátech. (Čtenář, kterého snad pro Machara získám, to může mít snazší – celá klasická česká poezie je „na síti“.) Rozhodl jsem se dát se do čtení po pořádku, až budu mít celý cyklus. Trochu jsem se obával, že po druhém svazku budu zklamán. Přísný Arne Novák soudil, že romantický plán podat objektivní obraz cykličnosti dějin se příčil celé osobnosti Macharově, což se projevilo klesající úrovní díla. Mně ale při čtení nepřipadalo, že by si básník vytýčil takovýto plán. Chtěl prostě vyprávět příběhy z různých dob, nahlížet do lidských hlav a ponořit se také do vlastních myšlenek. S časem snad klesala jeho svižnost vyjadřování, ale nikoliv vnímavost pro lidské osudy. I v každé ze zbývajících knih jsem našel kouzelné básně.

Má-li celý cyklus nějaký dominantní motiv, vidím jej ve vzepětí a pádech, v probouzení a zklamávání naděje, v rozkmitu mezi mánií a deziluzí. O tom mi ale rozsah stránky už nedovolí se rozepsat, snad se tedy čtenář nebude zlobit, když se k tématu ještě příště nebo někdy jindy vrátím.

Přejdu rovnou k poslednímu svazku, jehož název má podobu otázky: Kam to spěje? Básník během svého života proběhl celá tisíciletí a skončil ve vlastním čase, v kataklyzmatu první světové války. Splnil se jeho sen o samostatnosti české, ale zároveň vstoupil do světa, v němž se už necítil příliš doma. Radost mu přineslo setkání s francouzským vojevůdcem Giraudem i pohled z avionu vznášejícího se dva kilometry nad zemí. Pociťoval hrdost, že vydržel u díla započatého v mládí, ale zapochyboval o tom, zda pro ně ještě najde pochopení. A opravdu, poezie se začala stahovat do soukromějšího prostoru, těžko si představit, že by se dnes někdo podobně jako Machar ujal úlohy básnického průvodce dvacátým stoletím, i když psát by bylo o čem.

Takže:
Snad samotář jen, podivín, jenž skrytě
v snech zavřen svojich žije všeho stranou,
s gourmanda zvláštní chutí najde si tě
a staneš se mu četbou milovanou – – –

Letos uplyne od narození Josefa Svatopluka Machara 150 let. Jsem zvědav, zda si na něho kolegové literáti vzpomenou. V kalendáři ho nenajdou, protože příslušný den se v něm objevuje jen jednou za čtyři roky. Ve fejetonu si mohu dovolit vysla t vzkaz do nebe, odkud pánbůh (je-li, je určitě velkorysý) upřímného pohana nevyhnal. Milý básníku, takového čtenáře máš i v 21. století.

Jan Novotný

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Pocta básníkovi

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu