Pavel Kopecký

Nelson Rolihlahla Mandela – věčný potížista

O Jižní Africe se v českých a slovenských médiích hovořilo poslední dobou ve dvou, vlastně ve třech souvislostech.

Začalo to vleklým případem Radovana Krejčíře, muže, který nevšední osobnostní profil nakonec bohatě uplatnil i v Jihoafrické republice, zemi proslulé velmi vysokou mírou brutální kriminality.

Druhou záležitostí je skon stařičkého Nelsona Mandely, rodnou Afriku daleko přesahujícího politika a státníka. Na tryznu za něj přijely zástupy předních světových vůdců. Na prvním místě první černošský šéf Bílého domu, Barack Hussein Obama, jenž se nikdy netajil osobní inspirací zesnulým exprezidentem.

Oficiální úctu mu vyjádřila i česká strana. Její protokolární úsilí však poněkud pošramotil náhodně zachycený, nepříliš ctihodný dialog mezi předsedou a některými ministry vlády v demisi. Dohromady nevzniklo nic závažného, ale nová pseudoudálost přišla sdělovacím prostředkům vhod.

Ta bude mít jistě jepičí život, kdežto na dlouhé žití zemřelého Jihoafričana se bude ještě dlouho vzpomínat. Změnil se v legendu, někdy chápanou i dosti nekriticky nebo farizejsky; rozloučení bylo nejpřesvědčivějším důkazem. Nesporné však je, že Nelson Rolihlahla Mandela byl celý život prudce nekonformním člověkem, jenž se vzpěčoval řádu, a své prostřední jméno „Potížista“ dostal po zásluze.

Madiba, jak mu v kmeni rovněž přezdívali, přišel na svět v tehdejší Jihoafrické unii v posledním roce první globální války. Nenarodil se sice hned jako prezident, ale aspoň jako princ. Příbuznost s významným kmenovým náčelníkem mu umožnila získat vyšší vzdělání, jež bylo pro jeho politickou budoucnost zásadní.

Na metodistické škole získal anglické křestní jméno a hlavně se v něm upevnila celoživotní náboženská víra. Na základě ní nikdy plně nepřijal klasický marxismus, k němuž měl jinak mimořádně blízko. Stejně jako k radikální levici, což mimo jiné dokládá jeho výrok: „Po mnoho dekád byli komunisté jedinou politickou silou v Jižní Africe, která byla připravena jednat s Afričany jako s lidskými bytostmi a sobě rovnými.“

Pro Mandelův myšlenkový vývoj byl zřejmě velmi důležitý také pobyt na univerzitě ve Fort Hare, odkud byl z politických důvodů vyloučen. Později se ke svému záměru stát se advokátem vrátil. Údajně pro svou veřejnou činnost ovšem kýženého cíle dosáhl až roku 1953. Pět let poté, co byl už dříve uplatňovaný apartheid prohlášen státní doktrínou. (V tomtéž období je pak – s klíčovou pomocí poúnorového Československa – ustaven také Stát Izrael, jenž se následně stal významným spojencem jiné etnické demokracie, v roce 1961 vyhlášené Jihoafrické republiky.)

Ovšem zpět k Mandelovi. Jeho zpočátku nenásilný odpor po vzoru Ghándího se ukázal být proti militantnímu režimu bílé minority neúčinným, pročež se rozhodl radikálně změnit taktiku. Prosadil vznik ozbrojeného křídla Afrického národního kongresu (ANK) a jeho „Umkonto we Sizwe“ (Kopí národa) zahájilo teroristickou kampaň. Vedle vojenského výcviku v zahraničí, mezinárodní medializace poměrů v JAR a veřejné činnosti vůbec stihl Mandela vést i dost bouřlivý osobní život. Tomu všemu však učinil přítrž velký režimní proces, po němž strávil 27 let v káznici. Přes obtížné podmínky se nenechal zlomit a zůstával i nadále uctívaným symbolem odporu ovládané většiny.

Zásadní změna přišla teprve s koncem bipolární éry, kdy velké západní demokracie skutečně přestávaly různým způsobem podporovat antikomunistický apartheid. Po pádu prezidenta Pietera Willema Bothy, s nímž se spojují rázné, ale víceméně neúčinné snahy o stabilizaci poměrů, se k moci dostávají místní pragmatici, vedení Frederikem W. de Klerkem. Jejich úsilí nahradit převážně silová řešení podstatně větší mírou diplomacie vyvádí Mandelu roku 1990 na svobodu. Přes pokročilý věk je rázem klíčovou postavou transformace, v jejímž důsledku se stává vítězem multirasových voleb. Dopouští se sice některých politických chyb, především v personální rovině, nicméně dokáže znovu vzdorovat: jako skutečný státník potlačuje ambice „jestřábů“ zúčtovat s dosavadními utlačiteli a prosazuje celonárodní smíření. Za toto systematické úsilí získává Nobelovu cenu za mír, což pak – přes nepominutelné rozdíly – vytváří určité paralely k životu Jásira Arafata...

V každém případě je nesporné, že za Mandelovy éry nesporně nastala demokratizace Jižní Afriky. Jedna z nejvyspělejších zemí černého kontinentu se ale potýká s obrovským množstvím potíží. A ne vždy nepodobných těm za minulého režimu, včetně převrácené rasové diskriminace. Někteří se dokonce obávají postmandelovského vývoje. Je to zřejmě strach přehnaný, nicméně k „Potížistově“ představě o „duhovém národu“ má JAR stále notně daleko.

Pavel Kopecký

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Kopecký

Nelson Rolihlahla Mandela – věčný potížista

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu