The Beastess

Fair play?

Lékařkou v Británii – ještě jednou

Do Británie jsem odcházela v roce 2007 a ani trochu jsem se netěšila. Obraz pochmurné deštivé země s poněkud upjatým až sterilním obyvatelstvem, jak jsem ho znala z hodin angličtiny na socialistické základní škole s rozšířeným vyučováním cizím jazykům, jsem si v duchu přikrašlovala podle svého oblíbeného seriálu Hercule Poirot s Davidem Suchetem v hlavni roli. „Možná tam pořád prší a lidé jsou oškliví a nudní, ale aspoň to tam bude všechno správné. Uměřené, uhlazené, decentní a slušné. Konečně někdo ocení mé toka kloboučky a hedvábné kabátky v barvě holubičí šedi. Konečně budu moci být za dámu a pánové se ke mně budou chovat jako gentlemani...“ – tak nějak jsem utěšovala staromódní část své povahy se sklonem k obsedantní či, jak to nazval jeden můj kolega, „patologické“ slušnosti. Tiše jsem doufala v přísný řád dávno zašlých časů, který mi možná bude bránit v rozletu, ale nikdy ke mně nebude nespravedlivý. Svět, v němž jsou známosti, úplatky, pomluvy, donášení a jiné zákeřnosti naprosto pod úroveň. Čekala jsem, že to bude fair match a že budu hrát v bílých rukavičkách.

Jak tomu bylo ve skutečnosti? O tom, že dnešní Británie vypadá v mnohém ohledu úplně jinak než v knihách Agathy Christie, jsem už psala ve svých loňských článcích. O tom, jak některé věci nefungují, jak jsou mnozí lidé arogantní, nevzdělaní a omezení a jak někdejší sláva tohoto impéria i v očích jeho vlastních občanů nikoli pomalu pohasíná, nýbrž už před několika dekádami neodvolatelně zhasla. Co však taková základní charakteristika pravého Angličana, jako je smysl pro fair play – ta se přece nemohla jen tak vytratit? Vždyť i to sousloví samotné, převzaté do tolika jazyků, je původem anglické! Nu, ehm... Mám jisté pochybnosti, zda něco takového v reálném životě vůbec kdy existovalo. Pokusím se upřímně vylíčit, jak jsem přišla ke svým několika společensky i finančně lukrativním postům britského konzultanta psychiatrie – úsudek si udělejte sami.

Rovné šance?

Aby se občan jiného státu EU mohl stát lékařem v Británii, musí si dle mezinárodní úmluvy nejdříve vyřídit tzv. uznání kvalifikace a registraci u britské lékařské komory (General Medical Council), což se mi povedlo po dvou letech snažení. Teprve s registrací se můžete ucházet o práci. Nevím, jak je tomu u juniorských a tzv. nekariérních lékařských pozic, nicméně získat standardním způsobem konzultantský, tj. nejvyšší klinický post, pro který mám registraci, a o který jsem tudíž usilovala já, je z kategorie zázraků. Vysvětlím stručně proč.

Lékařská místa, ať státní či soukromá, jsou v Británii inzerována na stránkách National Health Service a British Medical Journal, přičemž konzultantské pozice jsou veřejně inzerovány ze zákona: jedná se o jakousi obdobu našich konkursů na primáře, vedoucí oddělení apod. Průběh těchto „konkursů“ má přesná pravidla od podání přihlášky přes složení výběrové komise až po jednotlivé kroky rozhodovacího procesu. Samozřejmě nikdo nesmí být diskriminován, proto v přihlášce povinně vyplňujete též řadu kolonek o rase (rozeznává se White British, White Irish, White Other a několik barevných), invaliditě, sexuální orientaci apod.

Samotná přihláška přitom krutě diskriminuje kohokoli, kdo nevystudoval na britských univerzitách, neprošel jejich postgraduálním systémem vzdělávání a není řádným členem příslušné „královské koleje“ (Royal College) – kolonky v přihlášce totiž s jinými než britskými kvalifikacemi nepočítají a naprosto nic vám nepomůže, když se někam, kde to omezený počet znaků dovoluje, budete snažit vecpat informaci o tom, že dle té a té evropské směrnice jste držitelem „kvalifikačního ekvivalentu“. Ředitelé a manažeři zdravotních trustů vůbec nevědí, oč jde nebo že nějaké takové směrnice existují a že ony „ekvivalenty“ uznává jejich vlastní komora. Tím méně to zajímá automat, který on-line přihlášky předběžně vyhodnocuje a za každou kolonku, kde chybí standardní odpověď, strhává body.

V době, kdy jsem – ještě z ČR – hledala své první místo, byly dosud povoleny individuální „papírové“ přihlášky, které si trusty mohly přizpůsobovat svým lokálním potřebám; bývaly doprovázeny životopisy, v nichž bylo přece jen možné obrovské rozdíly v systémech vzdělávání, kvalifikací a pracovních zkušeností detailně vysvětlit. Dnes jsou unifikované on-line přihlášky povinné, aby všem zajistily „rovné šance“. Že jsou naopak v rozporu s evropskými dohodami o volném pohybu pracovních sil, rovných příležitostech v zaměstnání atd., jsem se jak komoře, tak Královské koleji psychiatrů marně snažila vysvětlit. Úřady na tyto výhrady nijak nereagují a odmítají se tím zabývat – výjimky se nepovolují a hotovo dvacet.

Jinými slovy, systém je úmyslně nastaven tak, že lékaři „zvenku“ se do něj dostanou jen velmi těžko, ač ze zákona předpoklady splňují. Proto to většina kolegů řeší buďto přes agenturu, nebo prostřednictvím stipendií a grantů, které vám umožní vyjet nejprve na stáž a teprve pak se v dané organizaci natrvalo uchytit. Druhá možnost většinou předpokládá být zaměstnancem některého prestižního pracoviště u nás, jež má se zahraničím dlouhodobé kontakty, a které vás k získání grantu apod., trochu eufemisticky řečeno, doporučí. Já jsem však dosti netypicky nešla ani cestou agentury, ani stipendia – zaměstnání jsem si v Británii našla na vlastní pěst. Netvrdím, že jsem jediná, ale nikoho dalšího, kdo by v oboru medicíny takto postupoval, osobně neznám, ani jsem o něm neslyšela. Budu tedy popisovat toliko svoji vlastní zkušenost.

Férový konkurs 1

Na začátku získávání místa bylo to, že mi na desítky mých přihlášek neodpověděli buď vůbec, nebo mi sdělili, že nesplňuji kvalifikační předpoklady (což nebyla pravda – viz výše systém přihlášek). Až po několika měsících této frustrace mi nečekaně z jednoho zdravotního trustu přímo zavolali a ptali se, zda bych mohla přijet k pohovoru (interview) během snad asi tří dnů. Vcelku se neptali na žádné podrobnosti o mých pracovních zkušenostech apod. a já jsem byla tak vyvedená z míry, že jsem se také nezeptala prakticky na nic. Během rekordní doby jsem si zařídila vše potřebné a odletěla do Anglie. Z Londýna jsem musela jet ještě asi dvě tři hodiny autobusem do přístavního města v hrabství Essex na jihovýchodním pobřeží; ubytování mi zdarma poskytli v ubikacích pro zaměstnance. „Ubikace“ je skutečně to správné slovo. Přestože tam bydleli lékaři, jednalo se nikoli o domy, nýbrž o buňky, které budily dojem, že jsou vyrobeny z papundeklu. Nejvíce šokujícím prvkem byl fakt, že jsem buňku sestávající ze dvou pokojů, kuchyňky a koupelny musela sdílet s Indem (tedy mužem), jenž tam bydlel stabilně. Vůně curry koření se linula snad i z ucpaného odtoku ve vaně... Tento Ind se však stal mým prvním učitelem britského smyslu pro fair play.

Jak jsem zjistila následující ráno, kandidátky na žádaný post jsme byly dvě: kromě mě ještě Indka (ano, opět) zhruba mého věku (tedy kolem čtyřiceti), evidentně velmi dobře obeznámená s prostředím. Na sobě měla „designový“ kostýmek a v rukou notebook, v němž celou dobu našeho čekání na příchod výběrové komise něco horečně dodělávala a vylepšovala. Později jsem zjistila, že to byl její návrh řešení nějakého systémového problému v daném trustu, který se chystala komisi předložit. V té chvíli jsem ovšem ještě netušila, že otázky konkrétního managementu, především ekonomického a „vývojového“ charakteru, budou tím, na čem mě komise při interview hravě utopí. O jejich trustu jsem pochopitelně nevěděla – a ani nemohla vědět – nic víc, než mi poslali v tzv. information pack, tedy snůšce frází o výborných výsledcích, rovných šancích a strict non smoking policy. A oni samozřejmě museli vědět, že o tom nic nevím, a tak na jejich palčivé otázky vývoje a plánování v příští pětiletce mohu odpovídat pouze velmi obecně. Poněkud zoufalá snaha o hledání paralel toho, jak jsem podobné manažerské úkoly řešila při vedení svého oddělení v ČR, mi nebyla vůbec k ničemu.

Pohovor byl dlouhý, minimálně dvě hodiny, a teprve po mě nastoupila Indka. Nicméně jeden ze členů komise – snad pravý anglický gentleman – se nade mnou smiloval, porušil pravidla a při cestě na WC mi ještě během jejího pohovoru diskrétně sdělil, abych nečekala a jela domů, že musím být jistě unavená. Neměl by to dělat před oficiálním vyhlášením výsledků, ale už teď může říci, že se na daný post nehodím – možná bych to měla zkusit příště jako staff grade (onen tzv. nekariérní doktor, který se sice věnuje nějakému konkrétnímu oboru, ale v podstatě bez kvalifikace – v hierarchii britské team work je jeho postavení poněkud podřadné). On chápe, že mám zkušenosti jako konzultant (v ČR jsem pracovala jako primář, což je zhruba ekvivalentní), ale na britského konzultanta to bohužel nestačí...

Po cestě „domů“ jsem se z únavy, vypětí, ponížení a nepochopení, toho, co se vlastně stalo, tak trochu zhroutila a na ubikaci jsem dorazila v slzách. Ind, zjevně již „poangličtělý'“, se také zachoval jako gentleman. Šálek čaje mi sice neuvařil, tím méně do anglického porcelánu, ale pozval mě do své části buňky a sedě na svém obrovském kufru (protože židle tam byla jedna), aniž by se mě na cokoli zeptal, mi řekl klíčovou větu: „You really didn't know? The post was stitched for her.“ („Opravdu jsi nevěděla, že to místo bylo ušito pro ni?“). Přidal pár dalších zajímavostí toho typu, že kolegyně pochází z vyšší indické kasty, která má britské zdravotní trusty „finančně podchyceny“, pro trust pracuje v roli staff grade už několik let, s výhledem na odchod stávajícího konzultanta do důchodu ji nechali, aby si udělala britské konzultantské zkoušky, na interview ji připravila sama ředitelka trustu... Proč jí tedy to místo prostě nedali, ptám se zmateně. Inu, ty naivko, říká Ind, protože musí proběhnout řádný konkurs a bez protikandidáta by nebyl platný... Sem se nikdo nehlásil právě proto, že se vědělo, že místo je rezervováno pro ni, takže protikandidáta sháněli na poslední chvíli... Že tě sem ale táhli až odněkud z Evropy, to je od nich opravdu sprosté...

Douška: jízdné mi proplatili pouze z Londýna na ubikaci a zpět, letenku nikoli – obvyklá trust policy.

Férový konkurs 2

Svůj druhý „konkurs“ jsem absolvovala pro změnu na pobřeží jihozápadním – a byl hnedle úspěšný. Tentokrát jsem se nepoměrně lépe připravila. Dopředu jsem si domluvila telefonát s ředitelkou trustu, a protože se mi její reakce zdála poměrně příznivá, diplomaticky jsem se jí vyptala na poměry v trustu, projekty, které je třeba řešit apod. Na dálku mi s tím příliš pomoci nemohla, ani kdyby chtěla, nicméně mi poslala nějaké výroční zprávy a jiné materiály, jejichž znalost považovala za důležitou, a já jsem z toho usoudila, že zřejmě nejsem bez šance – protože jinak by s tím sotva ztrácela čas. Vypracovala jsem si dokonce i prezentaci v Powerpointu, která sice neřešila vůbec nic, ale byla plná těch správných statistických dat a oblíbených národnězdravotnických klišé o tom, kam má směřovat psychiatrická péče v regionu – podobně jako jsme to v 70. letech dělávali v hodinách občanské nauky v naší socialistické škole (ovšemže ne v Powerpointu, ale v linkovaném sešitě).

Když jsem přijela – takto vybavena –, ředitelka spolu s personální manažerkou se mi celý den věnovaly. Vyzvídaly, co jsem zač, ukazovaly mi místní nemocnice, čekaly, na co se budu ptát já... Vyhodnotila jsem to tak, že mají možná mizerný výběr kandidátů, a mé naděje vzrostly.

Ovšem jen proto, aby mi v následujícím okamžiku doslova spadla brada – a to, když mi vyjevily zásadní informaci, že totiž kandidáti na daný post jsme tři: kromě mne ještě jedna Indka, která již delší dobu v trustu pracuje na pozici staff grade a právě si udělala konzultantské zkoušky (nebylo řečeno, z jaké je kasty), a rodilý Angličan, absolvent jedné z nejlepších britských univerzit, který je current postholder – tzn. který zastával přesně ten post, o nějž jsme se všichni tři ucházeli, již léta, jenže na něj z nějakých důvodů (zřejmě z důvodů rovných šancí a fair play) bylo nutno vypsat nový konkurs.

Neviděla jsem v této situaci žádnou logiku, přesto jsem i při samotném interview stále měla nevysvětlitelný pocit, že o mě z nějakého důvodu velmi stojí. Ptali se mě především na medicínské, osobní a obecné otázky a ožehavou problematiku ekonomického managementu se podařilo odbýt mou elegantně provedenou prezentací. Když jsem sama nesměle nadhodila, že v oblasti ekonomiky a plánování budu potřebovat konzultace, usmáli se na mě shovívavě se slovy „To my po vás chtít nebudeme“. Celý „konkurs“ vypadal, jako by byl „ušit“ pro mě. Věděla jsem, že je to nesmysl, ale i tak jsem se na konci interview cítila jako vítěz.

Jaká je tedy pointa? Znelíbil se current postholder někomu ve vedení, přestal indický sponzor investovat do těch správných akcií – či co vlastně? Nikoli. Personální manažerka mi večer volala do hotelu (který mi zaplatili i s večeří), že místo získal dr. T, skvělý lékař, který pro ně pracuje již léta. Čímž nepřímo potvrdila, že konkurs byl opět fingovaný a místo ušito pro něj. Proč jim ale jako protikandidát nestačila Indka? Nu, protože i pro Indku bylo v trustu rezervováno dobré místo. Jenže jaksi přišla s tím, že chce kvůli dítěti pracovat jen na částečný úvazek. A jelikož její spádová oblast byla obrovská, rozhodli se trochu krkolomným trikem vytvořit jedno další celé místo, na které ovšem z mnoha důvodů nechtěli vypisovat řádný konkurs (tedy – řádně fingovaný konkurs: zkrátka nechtěli, aby se existence tohoto postu, neschváleného Royal College, vůbec objevila na webu a v tisku). A na toto utajené, takřka mysteriózní místo potřebovali někoho třetího. Pokud možno někoho, kdo se nebude na nic moc ptát, nebude jim příliš vidět do karet a bude vděčný, že má vůbec nějakou práci. A tak jsem se od paní personální ve druhé větě dozvěděla, že nemám být smutná, protože mi chtějí nabídnout něco daleko výhodnějšího. K platu bych navíc dostala pětipokojový dům se služkou a zahradníkem a služební auto. Ještě dodala, že mě nechtějí využívat...

Britskou konzultantkou jsem se tedy stala na druhý pokus – a díky bizarnímu britskému smyslu pro fair play jsem nemusela nikoho uplácet, nýbrž naopak upláceli oni mě. Svůj slib o pětipokojovém domě splnili do puntíku, či lépe řečeno do poslední lžičky. Dům byl exkluzivně vybavený od utěrek na nádobí až po DVD přehrávač a sušičku prádla. Krom šatů, knih a notebooku jsem si do Británie nemusela stěhovat vůbec nic. Měla jsem nejen paní na úklid, ale zpočátku i osobní asistentku, která mi pomohla otevřít si účet v bance, zaregistrovat se u lékaře a koupit si mobilní telefon (pevnou linku a internet v domě mi platil trust).

Není to však pohádka s dobrým koncem. Pouze malá ukázka fungování vyspělé demokratické společnosti...

Gentlemanská dohoda

Již asi po dvou měsících mi nabídli smlouvu na dobu neurčitou. „Nu, a to by nebyl žádný konkurs?“ „Ale ano, ano, jistěže byl, no ale, ono by se to nějak udělalo...“ Nebyla bych jim v té době podepsala smlouvu na dobu neurčitou, ani kdyby mi k zahradníkovi přidělili nádavkem služebního manžela. Nejenže jsem hned první pracovní den zjistila, že práce je díky geniální národnězdravotnické organizaci nezvladatelně obtížná a poměry v trustu i ve srovnání s českými nemocnicemi přímo obludné. Nejenže jsem mimo svůj vzorně vybavený dům každý den marně hledala alespoň nějaké náznaky evropské civilizace – o čemž všem už jsem psala ve svých předchozích článcích v Listech. Především jsem však bystře pochopila, že podpisem smlouvy na dobu neurčitou – a zvláště pokud by jí předcházel podobně fascinující konkurs, jaký jsem měla za sebou – by se jejich přístup ke mně radikálně proměnil (můj správný odhad mi posléze potvrdil italský kolega, který nastoupil o něco později: jakmile se jim uvázal na neurčito, plat mu zkrouhli o třetinu, z domu ho vyhnali a pracovní povinnosti navýšili nebetyčně).

Mému odmítnutí se sice divili, ale nezanevřeli na mě – naštěstí. Bez přízně, ba přímo jakési formy přátelství oněch dvou dam, paní ředitelky a paní personální, bych nebyla přežila nejen ve svém prvním místě, ale v Británii vůbec. Přátelství se z toho paradoxně stalo víceméně proto, že jsem se koupit nenechala (nebo aspoň ne tak docela).

Dá se říci, že jsme spolu učinily „gentlemanskou dohodu“, že pro ně budu pokrývat neatraktivní, problematická místa, dokud si nenajdou někoho „vhodného“, a krom svých základních pracovních povinností nebudu nic moc řešit. Oni mi za to krom materiálních výhod a všestranné pomoci během práce v jejich trustu poskytnou i dobré doporučení, kamkoli se budu v Británii hlásit. Nic z toho pochopitelně nikdy nebylo vysloveno na plná ústa – nicméně všechno bylo gentlemansky dodrženo, jak ještě uvidíte níže. Dámy si mě oblíbily natolik, že mě během necelých dvou let, kdy jsem pro ně pracovala, zasvětily do skutečných pravidel fungování nejen jejich trustu, ale i britského zdravotního systému (National Health Service – NHS) obecně.

Zákulisní informace

Z informací, které mi poskytly, zůstanu jen u několika nejzákladnějších a nejméně významných příkladů a jen u těch, které se týkají oné z celospolečenského hlediska poměrně nicotné záležitosti „hledání lékařského místa konkursem“. Jednou jsem se například dověděla o jednom z „utajených“ míst v rámci trustu, jež se však jevilo výrazně perspektivní. Ptala jsem se, zda bych se tam nemohla na čas přesunout, než se jim podaří ho nechat schválit Royal College. Paní personální mi „na rovinu“ řekla: „Na to zapomeň. To místo jsme udělali pro Sally, která se příští měsíc vrací ze svého sabbatical (několikaměsíční „přestávky v kariéře“, kterou si příslušníci privilegovaných vrstev berou, než se rozhodnou o definitivním směru své další kariéry – většinou ji využívají k cestování po světě). Sally si musí nejprve vyzkoušet, jestli by se jí to místo líbilo nastálo; když ano, vyvineme tlak na Royal College, aby nám to schválila. V opačném případě se to bude řešit úplně jinak“.

Docela fér, ne? Taky by mě mohla nechat škemrat, hrabat se ve starých výročních zprávách a vypracovávat „projekty“, abych pány manažery přesvědčila... Pokud by to snad nebylo úplně jasné – to místo bylo vytvořeno ne proto, že bylo potřeba místo, nýbrž proto, že Sally potřebovala místo. Mohlo se však také stát, že by jí po několika měsících nevyhovovalo – pak by se jednoduše zase zrušilo. Kdo byla Sally? Dcera už nevím koho...

Během práce v trustu jsem se pochopitelně pokoušela uchytit se jinde, takže jsem posílala přihlášky všudemožně – bohužel se stále stejným (negativním) výsledkem. Když jsem si svým „kamarádkám“ stěžovala na blatantní postupy zaměstnavatelů, potvrzovaly mi, že jsou nezákonné. Tak nezákonné, že bych si dokonce mohla i oficiálně stěžovat a pravděpodobně bych i vyhrála tribunál. Ovšem: „Neradíme ti to, pak bys už místo nedostala nikde.“ Člověk by nevěřil, jak může být šedesátimilionová velmoc vlastně malá...

Šéfky mi mimo jiné potvrdily i zvláštní postavení indických lékařů na britském trhu práce, které mi už naznačil onen kolega, s nímž jsem sdílela ubikaci při svém prvním „konkursu“. Příslušník indického etnika mě totiž v soutěži o místo předběhl ještě jednou. Jednalo se o práci, při níž je nutná velmi zvláštní subspecializace, kterou má i v Británii málokdo. Já jsem ji měla, tedy její českou variantu, ovšem pracovala jsem v tomto podoboru v ČR osm let, měla jsem svůj vlastní projekt v nemocnici atd. – což všechno jsem nebyla schopna vtěsnat do kolonek on-line přihlášky. Protože jsem o tu práci velmi stála a byla už naučená, že se před podáním přihlášky musím pokusit mluvit s manažery, kontaktovala jsem konzultanta, který byl za „konkurs“ zodpovědný. Podotýkám, že jeho jméno bylo výslovně uvedeno jako kontaktní v informačním balíčku a manažeři ze zákona musí s uchazeči hovořit, případně jim poskytnout podklady, které k pohovoru potřebují, atd. Onen zodpovědný konzultant však se mnou mluvit odmítl, a dokonce mi pohrozil, že mě obviní z tzv. canvassing (pokus o ovlivňování). Jako záminku si vzal to, že jsem s ním nechtěla probírat pouze ekonomiku trustu, ale chtěla mu též vysvětlit detaily své unikátní subkvalifikace a pracovních zkušeností, jež se mi nevešly do oficiální struktury přihlášky. Nu což...

Přihlášku jsem přesto odeslala – a ke „konkursu“ mě pochopitelně nepozvali, což mě už nemohlo nijak překvapit. Přece jen mě však vyvedlo z míry, když jsem posléze v tomto trustu pracovala v úplně jiné roli a na schůzi managementu zjistila, že mé vysněné místo zastává mladinký Ind těsně po konzultantských zkouškách, který nejenže neměl příslušnou (oficiálně vyžadovanou) subkvalifikaci ani žádné zkušenosti z tohoto podoboru, ale dokonce vůbec žádné zkušenosti coby konzultant (dokonce i já jsem byla britskou konzultantkou déle než on). Navíc jsem si nemohla nevšimnout nikoli zdvořilých, ale přímo servilních úsměvů a úklon starších (bílých) manažerů směrem k němu.

Ačkoli jsem už tehdy pracovala v jiném trustu, mé bývalé nadřízené nade mnou stále držely ochrannou ruku a také byly ochotny mi ledacos vysvětlit. Ano, ten mladíček skutečně byl jedním z prominentů britské indické komunity. A indická komunita, jak známo, vlastní v Británii kdeco. Vlastní snad i státní zdravotnictví??? – nechtělo se mi tak úplně věřit. Ne, to přímo ne, ale nezapomínej, že naše státní zdravotnictví je v rukou soukromých akcionářů, kteří o něm do značné míry rozhodují...

Jen tak mimochodem – důvod, proč měl indický kolega o toto specializované místo zájem, nebyl v tom, že by se dané specializaci chtěl do budoucna vášnivě věnovat. Původně působil v daleko lukrativnější lokalitě, kde na něj čekala daleko hvězdnější kariéra – měl tam však malý skandál delikátní povahy. Když se zhruba po roce vše podařilo ututlat, vrátil se zpět a místo bylo inzerováno znova... Už jsem se na ně nehlásila.

Škatulata, hejbejte se po anglicku

To jsem trochu předběhla. Je jasné, že abych svůj první trust mohla opustit, některé z mých on-line přihlášek musely být nakonec úspěšné. Jak se to stalo, je opět na dlouhé povídání, ale pokusím se to zkrátit. Zkrátka tedy – jednou za mnou přišla paní personální a sdělila mi, že pro mě žádnou další práci nemají. Ale v X někoho potřebují... Kdybych snad chtěla, mám si podat přihlášku, inzerují to veřejně, ale víš, mmm, nechtějí nikoho zvenku, je to těžké, no, vždyť víš... Projevila jsem starost o to, jak si poradí s mou on-line přihláškou (které už tehdy byly povinné a s nimiž už jsem měla velmi špatnou zkušenost). Ach ne, není třeba se bát, ona to Terry dá stranou, vědí už o mě...

Pohovor byl krátký, dopadlo to dobře, avšak i z tohoto místa jsem po roce spěchala pryč. Odehrálo se to v zásadě podobně, ač za poněkud dramatičtějších okolností, poněvadž tamější ředitel mě naopak rád neměl a můj přesun do Y byl do jisté míry aktem osobní msty jedné z mých protektorek, která zase neměla ráda jeho.

Takto bych mohla pokračovat ještě na mnoha stranách. Viděla jsem místa záhadně vznikající i zanikající, veřejně inzerovaná a interně obsazovaná stylem „dáváme to Kate, protože to tak bude mít lepší s dojížděním“, místa nikdy neschválená Královskou kolejí a místa desítky let obsazovaná pouze agenturními lékaři na dobu určitou, poněvadž „holt naše sekretářka si po pár týdnech na každého stěžuje“. Jinými slovy, za důmyslnou stafáží všemožných vyhlášek, směrnic, nařízení a politicky korektních žvástů o rovných šancích prosperuje pod přísným dohledem komory, královských kolejí a nesčetných kontrolních komisí stínový systém rozdělování finančně nejzajímavějších postů v zemi.

Co je na tom tak zvláštního, když u nás se děje přesně totéž, a zdaleka nejen ve zdravotnictví? Nu, zvláštní je na tom to, že mluvíme o „vyspělé demokratické společnosti“, pověstné svým smyslem pro fair play... Z mého pohledu je to mýtus asi stejně pravdivý, jako že v komunismu jsou si všichni rovni. Jediné, čím se zkorumpovanost a protekcionismus v britském zdravotnictví zásadně liší od našeho, je jeho propracovaná kamufláž. Zatímco u nás jsou všechny ty podvody tak nějak vulgárně na očích, v Británii si můžete být jisti, že vše proběhne pod decentním pláštíkem nějaké vyhlášky či regulace a bude posléze posvěceno veleváženou organizací.

Někdo by mohl namítnout, že moje zkušenost je ojedinělá a nelze ji zevšeobecňovat, že jsem prostě jen měla smůlu na nějaký divný region apod. V jistém smyslu moje postřehy možná unikátní jsou, protože jak jsem řekla, jsem určitě jedna z mála, která si hledala místo v přímé konkurenci rodilých Britů (bez ohledu na barvu pleti). Na rozdíl ode mne agenturní lékaři jsou umisťováni, zaměstnáváni a placeni agenturami, navíc přijíždějí na krátkou dobu s přesně definovaným cílem (vydělat peníze): i kdyby se tedy během svého působení v trustu setkali s něčím podivným, nemají důvod to zkoumat a komplikovat si tím život, protože se jich to v zásadě netýká. U „stážistů“ je situace do jisté míry podobná – dokud jsou na stipendiu či grantu, platí je jiná instituce, než kde pracují, a jejich primárním „účelem pobytu“ opět není dlouhodobá kariéra. Pokud se někteří rozhodnou zůstat, neobejdou se bez dobrých kontaktů – a tudíž opět do schématu nebudou muset nijak hluboko nahlédnout (de facto totiž budou jeho součástí – čímž nepopírám, že současně může jít o vynikající odborníky; stipendijní a grantové pobyty jsou navíc na špičkových pracovištích, a to je úplně jiný příběh než v běžném terénu).

Osobně jsem měla vlastně spíše štěstí než smůlu. Přes všechna příkoří jsem v celkovém součtu (on balance, jak říkají Angličané) ze stínového systému spíše profitovala. Měla jsem štěstí, že jsem se ve správný čas ocitla někde, kde potřebovali lehce manipulovatelnou figurku do hry, měla jsem štěstí, že jim moje neočekávané „vzpurné“ chování imponovalo, a měla jsem štěstí, že mně nechali trošku nahlédnout pod pokličku. Kdybych se řízením osudu ocitla nejprve u toho pana ředitele, který byl přesvědčen, že „lidé z Východu by neměli“ (viz minulé články), nepřežila bych v Británii ani půl roku.

Nepíši však ani o osobní křivdě, ani o osobním vítězství. Píši o Británii bez příkras. Můj příklad slouží jenom jako ilustrace toho, co se na „demokratickém Západě“ reálně děje – nikoli v jednom izolovaném regionu, kde lišky dávají dobrou noc, nýbrž minimálně v deseti různých místních organizacích, které jsem měla možnost na vlastní kůži poznat. Bylo by naprosto nerealistické očekávat, že v ostatních částech státního zdravotní molochu je to výrazně odlišné. Já si však troufnu extrapolovat ještě dále: probíhá-li něco takového ve státním zdravotnictví, kde jde sice o poměrně velké peníze, přece jen však není na úplném vrcholu celospolečenského zájmu, jaká hra se asi hraje v soudnictví, bankách a v politice?

Nemohu sloužit vlastní zkušeností nablízko. Tak trochu se ovšem obávám, mám-li parafrázovat bonmot, jímž přišel o věrohodnost jeden slavný český lékař, že „fair play to nebude“.

The Beastess vystudovala LF MU Brno. Třináct let pracovala jako psychiatryně v ČR, poté ve Velké Británii, kde žije dodnes.

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

The Beastess

Fair play?

Lékařkou v Británii – ještě jednou

Rovné šance?

Férový konkurs 1

Férový konkurs 2

Gentlemanská dohoda

Zákulisní informace

Škatulata, hejbejte se po anglicku

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu