Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Publicisté rádi straší rozpadem Ukrajiny na dvě části. Přičemž se tato země dnes nedělí, ale sjednocuje – na Majdanu protestuje třetí, proevropská Ukrajina.
Hodně se píše o dvou Ukrajinách – o ukrajinsky mluvícím, nacionalistickém a protiruském západě a ruskojazyčném východu, s nostalgií vzpomínajícím na Sovětský svaz. Třetí Ukrajina však odmítla krajnosti: používá plynně ukrajinštinu, ruštinu a stále častěji angličtinu, jezdí nakupovat do Berlína nebo do Moskvy, má stále méně komplexů a ví, co chce. Reprezentuje hodnoty atraktivní pro většinu obyvatel země, jako je úcta k právu, spravedlivé soudnictví nebo opovrhování opilstvím. Třetí Ukrajina, to jsou společně manifestující fanoušci Šachtaru Doněck a Čarnomorce Oděsa i studenti ze Lvova a Ivano-Frankovska.
Třetí Ukrajina začala protestovat loni v listopadu, kdy úřady přerušily proces integrace s EU a odmítly podepsat smlouvu o přidružení. Třebaže se mocní neřídili budoucností země, ale svými vlastními zájmy, měli právo se takto rozhodnout. Ukrajinci se však rozčílili a nešlo jim ani tak o rychlý vstup do EU: většina nepochybuje, že přistoupení je velice vzdálené (zemí koluje vtip: „Kdy vstoupíme do Evropské unie? – Za běloruského předsednictví!“). Šlo o přijetí dobrého směru: jakékoliv sblížení se Západem a příslib přizpůsobit zákony zákonům společenství dávaly naději, že vzroste životní úroveň i dodržování práva. Janukovyč, který v jednom okamžiku škrtl sny většiny Ukrajinců a rýsující se úspěch programu Východního partnerství, dal lekci všem. EU se naučila, že musí méně sázet na dialog s předáky a víc investovat do rozvoje občanských společností. Ukrajinci se pak utvrdili v přesvědčení, že si jich stát neváží a klíčová rozhodnutí jsou přijímána, jak se zachce pár lidem, ignorujícím vůli většiny, která volila Západ. Právě pocit ponížení hnal do ulic.
Během čtyř let vlády změnil Viktor Janukovyč Ukrajinu. Centralizoval moc, změnil systém z parlamentního na prezidentský, podřídil si nejdůležitější instituce, prokuraturu, Ústavní nebo Nejvyšší soud. V parlamentu má koalice janukovyčovské Strany regionů a Komunistické strany většinu, která dovolila přijmout mnoho úprav z hlediska právního státu pochybných. Janukovyč na podzim 2011 zneškodnil tehdy hlavního soupeře Julii Tymošenkovou, když ji odsoudil na sedm let vězení, a konzervoval oligarchický politicko-hospodářský systém.
Život začal být ještě těžší. Lidé mají dost korupce (časté jsou i úplatky profesorovi za zkoušku, lékaři za porod nebo jinde za výnosnější místo), nespravedlivých soudů nebo milicionářů trýznících občany. Strašidlem jsou špatně konstruované právní předpisy, které umožňují zneužití, mj. nepřátelské převzetí firem včetně zahraničních (nyní se na Ukrajině velké zahraniční investice téměř neobjevují), nebo trápení malých a středních podniků daňovými a hygienickými kontrolami. Zřejmě smyšlená anekdota ukazuje absurdity státu: Dopravní hlídka zastaví řidiče s nadějí na úplatek. Ale je to k vzteku, papíry v pořádku, hasicí přístroj na místě, žádné promile. Nakonec si milicionáři všimnou rozmáčknutého komára na předním skle a chtějí úplatek – jinak z toho bude pokuta za nepovolený transport zvířat.
Janukovyč má potíže také s udržením společenské smlouvy, kterou podobně jako Lukašenko a Putin uzavřel s občany: národ se má držet od politiky daleko, za což mu stát zajistí sociální stabilitu. Stav ukrajinských financí není oslnivý – už se ví, že letos budou chybět prostředky na výplatu důchodů i platů v Kyjevě, v jiných městech nemají úřady peníze na práci samosprávy nebo na nové volby. V téže době dbá prezident o své jmění – majetek jeho syna, získaný podezřelými obchody, se odhaduje na víc než půl miliardy dolarů a o zlatých toaletách v Janukovyčově rezidenci mluví celý Kyjev.
Většina Ukrajinců stále víc cítí stát jako nepřítele. Uvažují, proč se Polákům nebo Gruzíncům podařilo moderní stát vybudovat a jim ne.
Když Ukrajinci manifestovali v listopadu svou nespokojenost na Majdanu, byli poníženi ještě jednou, když je milice začala brutálně bít (nezůstali nic dlužni – dokázali dát milicionářům výprask; internetem proběhl obrázek, na němž milice utíká před rozzuřených davem, s popiskou: „Milice přešla na stranu národa – nyní ona běží v čele průvodu.“). Ze dne na den se do ulic vyvalilo dvě stě tisíc lidí. Úřady se s Majdanem snažily bojovat různě, někdy to byly snahy tragikomické. Když duchovní řeckokatolické církve sloužili pravidelně mše pro demonstranty, úřady pohrozily zákazem církve, do níž patří několik milionů věřících.
Protesty však po několika dnech a pár symbolických momentech (jako svržení Leninova pomníku v centru Kyjeva) ztratily na vervě a zdálo se, že se vše rozplyne. Nový podnět druhé vlně protestů dodaly samotné úřady. Janukovyčem kontrolovaný parlament přijal 16. ledna balík antidemokratických zákonů, které omezily svobodu médií, internetu, třetího sektoru i společenské sebeorganizace. Podle nového zákona byly mj. zdaněny nevládní organizace využívající zahraničních grantů a byly označeny za „zahraniční agenty“, bylo usnadněno zavírání internetových stran, účast na Euromajdanu začala být ilegální a jeho účastníkům mělo hrozit až 15 let ztráty svobody (úřady ostatně nedovolují na to zapomenout: shromáždění na Majdanu například dostali SMS: „Byls registrován jako účastník demonstrace.“). Za tři dny režim zašel ještě dál: zabil první demonstranty – dva zabila ostřelovačova kulka, další byli nalezeni mrtví v lese, později na jiných místech (Kyjev byl oblepen zatykači: arménská diaspora měla vypsat odměnu 100 tisíc dolarů „za hlavu“ ostřelovače, který zabil první z obětí, dvacetiletého Ukrajince arménského původu). V téže době zmizely desítky lidí beze stopy, internet začaly obíhat nahrávky s mladými lidmi, mučenými a ponižovanými nahotou v silném mrazu. Mnozí Ukrajinci vycítili, že již nelze ustoupit, země začala příliš nebezpečně sklouzávat k autoritářství.
To všechno způsobuje, že Janukovyč se nemůže vzdát a udělat třeba to, co udělat prezident Gruzie Eduard Ševardnadze během Revoluce růží roku 2003, totiž v rozhodující chvíli mávnout rukou a odebrat se do politického důchodu. V Janukovyčově případě je v sázce jeho hlava. Prezident totiž zašel daleko a nastolil nebezpečné precedenty. Za prvé: před ním na Ukrajině nikdy necpali do vězení nejdůležitější domácí politiky. Za druhé: nikdy předtím moc nestřílela do svých občanů: docházelo sice k politickým vraždám (nejznámější novináře Georgije Gongadzeho roku 2000), páchaly se však „v rukavičkách“, nikdy ne otevřeně a v širším měřítku. A konečně není jisté, zda kdyby Janukovyč prohrál, bude se ho chtít někdo ze světových vůdců ujmout ve své zemi – například Lukašenko si po léta stlal teplé místo v Chávezově Venezuele, ale Janukovyč žádné přátele nemá a Putin mírně řečeno pro něj neplane. Kdyby tedy Janukovyč poděkoval Ukrajině za spolupráci a ustoupil z politiky, nejpravděpodobněji by byl postaven před soud a poslán do vězení, možná i do stejné cely, kterou by opustila Julia Tymošenková. Právě proto prezident, který může ztratit velmi mnoho, neuhne a moc odevzdat nemůže. Ví také, že jeho voliči se od něho mohou brzy odvrátit: není Lukašenkem ani Putinem, kterým část občanů přece jen za mnohé vděčí. A národ ho varuje, když na transparentech pod jeho fotografií píše „Janučesku“.
Ukrajinská opozice se ocitla ve skvělé situaci – rok před prezidentskými volbami a volbami starosty Kyjeva úřady udělaly nepopulární rozhodnutí, které mobilizovalo tisíce Ukrajinců. Opozice však nedokáže nálady naštvané ulice využít. Trojice předáků opozičních stran (bývalý mistr světa v boxu Vitalij Kličko, šéf strany Julie Tymošenkové Arsenij Jaceňuk a lídr nacionalistů Oleh Ťahnybok) nenabídla národu akční program ani ze svého středu nenabídla lídra. Třebaže opozičníci stojí spolu na Majdanu, jsou ve sporu – každý z trojice má velké aspirace a bojí se, že protesty mohou posílit jeho rivaly. Zvláště když podzimní průzkumy ukazovaly, že stejně Jaceňuk i Kličko by ve druhém kole volby Janukovyče porazili. Prezident se tedy snaží rozhovory s opozicí protahovat; počítá s tím, že čas situaci zklidní a že se mu podaří rozbít křehkou jednotu opozice (když mj. nabídl sestavení vlády – Jaceňuk i Kličko tuto nabídku odmítli), zatímco opozice se snaží usmlouvat co nejvíc, aniž by zároveň před národem ztratila tvář. Mnozí přitom zapomínají, že opozičníci nacpaní do obleků již jen málo kontrolují ulici, která začíná žít vlastním životem.
Problém je však v tom, že na rozdíl od Oranžové revoluce nemají dnes ukrajinští demonstranti jasný cíl. Otázka smlouvy o přidružení ustoupila do pozadí a na významu získalo to, co symbolizovala – ozdravení státu. Ukrajinci však nevědí, jak toho dosáhnout: objevující se požadavky demise vlády, prezidenta, generálního prokurátora nebo předčasných parlamentních voleb připomínají logiku „zabijme cara a ono se to nějak samo vyvine“.
Janukovyčova prohra by ostatně Ukrajinu zásadně nezměnila: dnes chybějí elity, schopné reformovat zemi. Kromě toho by každý, kdo by se snažil dostat zemi do správných kolejí, narazil na tytéž brzdy: odpor oligarchů a Ruska.
Analytici polského think-tanku Ośrodek Studiów Wschodnich se domnívají, že klíčem k Janukovyčově úspěchu v prezidentských volbách příští rok je přesvědčit společnost, že Majdan ohrožuje stabilitu, aniž by nabízel řešení. Stabilita je totiž v Bělorusku, na Ukrajině nebo v Rusku slovem-klíčem – lidé se jak ohně bojí revolucí, převratů, nejnovější dějiny je naučily, že se spojují především s nouzí.
Objevují se taky mnohé signály svědčící o možném rozštěpení ve vládním táboře. Je totiž třeba pamatovat, že na Ukrajině nereprezentují nejdůležitější strany určité ideologie (snad s výjimkou nacionalistické Svobody), ale zájmy bohatých elit. V důsledku toho představuje janukovyčovská Strana regionů slepenec různých obchodních skupin, pro něž je garantem ochrany obchodů prezident. Je to však závislost oboustranná – pokud oligarchové vycítí, že jsou jejich zájmy ohroženy, mohou prezidenta záhy opustit a vyvést „své“ poslance z vládní strany. A právě oligarchové mohou mít rozhodující vliv na Janukovyčův postoj – jejich zájmům doma ani v zahraničí neslouží krveprolití ani dlouhodobá vnitřní krize.
Demonstrace s ohnisky v Kyjevě a v menší míře ve Lvově se rozšířily do celé země. Plus minus v polovině ukrajinských územních jednotek protestující zabrali budovy státní administrativy, vážné demonstrace již ovládly skoro celou zemi včetně mnoha měst na východě, tradičně podporujících prezidenta a Stranu regionů jako Dněpropetrovsk nebo Charkov.
Všechno bedlivě sleduje Rusko i EU. V zájmu Moskvy je přetáhnout Ukrajinu na svou stranu a zapojit ji do vlastních geopolitických projektů, a tedy odvrácení od EU a vtažení do euroasijské Celní unie. Janukovyč vedl v několika posledních letech politiku balancování mezi Bruselem a Moskvou, obě strany však už toho mají dost a požadují, aby konečně rozhodl, která Unie mu víc vyhovuje. Ukrajina, územně největší stát Evropy, je příliš důležitá, než aby mohla zůstávat mimo bloky.
Opozice, demonstranti, Janukovyč, oligarchové, Rusko nebo Evropská unie – ukrajinské krize se účastní velmi mnoho aktérů.
Na kyjevském Majdanu, kde stále pobývá několik tisíc protestujících, klesá v noci teplota pod dvacet stupňů (mráz je tak hrozný, že v kyjevských školách bylo odvoláno vyučování). Východní Evropa má smůlu na protesty, které nejčastěji propukají, když jim počasí nepřeje – na Ukrajině roku 2004, v Bělorusku roku 2006 a 2011 a také v Rusku na přelomu 2011/12. Ukrajinci se však dokázali dobře zorganizovat: na Majdanu lze sníst talíř horké polévky, dostat teplý oděv, je tu i polní nemocnice (mnoho demonstrantů se bojí jít do obyčejné nemocnice, protože se stává, že bezpečnostní služby unášejí raněné z Majdanu). Protestující tisknou letáky, vydávají výzvy, poněvadž mnoho Ukrajinců neví, co se ve skutečnosti v Kyjevě děje – nejdůležitější média jsou většinou v rukou oligarchů či úřadů, v internetu se objevuje spousta dezinformací a část obyvatel východu země navíc sleduje ruská média, která protestující představují jako nevypočitatelné extrémisty. Kousek od centra těžko poznat, že nedaleko probíhají boje a počet raněných jde do stovek – město funguje téměř bez poruch. Někdy lze spatřit kolony aut, které blokují vojenské transporty nebo jezdí olepené transparenty – to je Automajdan, iniciativa kyjevských řidičů, solidárních s demonstranty.
Majdanu však stále chybí symboly protestu (pojmenování, písně, lídr) a – především – konkrétní cíl. Vbrzku se to však může změnit. Jakkoliv se totiž současná situace vyvine, zkušenost Majdanu zůstane a bude moci být využita v budoucnosti – v zemi, kde třetí sektor nebo média nehrají kontrolní funkci, může takovou funkci specificky plnit právě ulice.
Může se to stát například po prezidentských volbách, které Ukrajinu čekají příští rok (pokud k nim dojde) a které budou velmi pravděpodobně zfalšovány. Pak se může Majdan dožadující se svobodných voleb znovu zrodit, bohatší o zkušenost zimy 2013/14: lidi připravení k největšímu obětování se seznámili, vypracovány byly internetové kanály šíření informací, hodnotu má i to, že lidé již vědí, jak rychle obstarat stovky přileb nebo stolitrový hrnec teplé polévky. Samozřejmě existuje také negativní zkušenost, jako například budování dvoumetrových vrhačů dlažebních kostek. Pokud Majdan někdy zase ožije, kéž lidé už nebudou vtipkovat: „Kde jsou v Kyjevě nejlepší koktejly? Létají kolem Majdanu.“
Zbigniew Rokita (1989) je redaktorem časopisu Nowa Europa Wschodnia, publikuje v Tygodniku Powszechném. Věnuje se problematice zemí Východní Evropy.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
