Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Do Banátu – jihozápadní oblasti dnešního rumunského státu – se Češi (ale i čeští Němci) začali hromadně stěhovat ve dvacátých letech 19. století. Byli to zemědělci a řemeslníci, kteří kraj osidlovali s celými rodinami – lákáni přísliby nejrůznějších úlev a možností levnějšího nákupu půdy.
Během vytlačování Osmanské říše z Balkánu připadly jižní a jihozápadní oblasti dnešního Rumunska habsburské říši (1718) a tehdejší Banát se stal pohraničním územím, kde byly budovány vojenské posádky. Po odchodu tureckých vojsk byl tento kraj téměř vylidněn, a proto byl postupně kolonizován osadníky, kteří přicházeli především z přelidněných německých zemí tehdejší Svaté říše římské.
Jako jedna z posledních byla kolonizována i hornatá oblast mezi Dunajem a řekou Nerou, neobydlené a nehostinné místo, které bylo osídlováno Čechy a českými Němci ze západních a jihozápadních Čech. Kolonizace se ujal obchodník se dřevem z banátské Oravice Magyarly, který za pomoci nejrůznějších slibů lákal nové osadníky do Banátu.
V roce 1823 se tak první skupiny osídlenců z Klatovska, Plzeňska a Chodska vydaly na své shromaždiště v Budějovicích. Odtud putovaly do Vídně a poté až do Banátu – daleko od ostatních vesnic. Osadníkům byl přislíben dobrý výdělek v lese, bezplatné poskytování dřeva na stavbu domů a svobodné obdělávání půdy, kdy zisk měl být zajišťován odběrem potravin vojenskými hraničními útvary.
Skutečnost, s kterou se čeští přistěhovalci po příchodu setkali, však byla zcela jiná, než jakou jim slibovali Magyarliho náboráři v Čechách. Místní pole si osadníci teprve museli vydobýt těžkou prací z neprostupného lesa a teprve poté mohli začít s obděláváním půdy nevalné kvality.
Několik prvních skupin přistěhovalců (52 rodin) usídlil Magyarly v lokalitě, která se nazývala Elisabetfelda (Svatá Alžběta). Tato osada ale z důvodu nedostatku vody zanikla již roku 1847. Dalších 28 přistěhovaleckých rodin, které do oblasti dorazily roku 1825, se usídlilo východním směrem od Elisabetfeldy a nazvalo svou osadu Svatá Helena – ta existuje dodnes.
Druhá vlna českých kolonistů, přicházející do Banátu v letech 1827–1828, již byla organizována rakouskými vojenskými úřady. V této době byly založeny podle vojenských strategických plánů další české vesnice: Bigăr (Bígr), Eibenthal, Ravensca (Rovensko), Şumiţa (Šumice), největší česká vesnice Gârnic (Gernik) a také vesnice Frauenwiese (Frauvízn, Poiana Muierii) – ta však v 60. letech 19. století zanikla.
Roku 1830 v této části Banátu žilo již 3800 přistěhovalců z Čech (českého i německého původu), pro které se ujalo označení Pémové. Tento výraz pochází z německého slova Böhm, jež označovalo obyvatele Čech bez ohledu na národnost. Místní lidé tak pojmenovávali etnické Čechy i české Němce, kteří se usadili severněji od českých osad a založili obce Wolfswiese, Weidenthal, Weidenheim a Lindenfeld.
Těžké začátky po příchodu jedné české přistěhovalecké vlny do Banátu popisuje například publikace Jindřicha Slögla Dějiny českých osad v rumunském Banátě, která byla vydána roku 1926 v Temešváru:
„Čeští přistěhovalci byli přivedeni na površí Poiana Alibegului a tam, v hustém, velikém pralese se jim řeklo, aby si každý vyhlédl vhodné místo a započal s kácením lesů.
Nejdříve si postavili hliněné boudy částečně ležící v zemi. Střecha nad zemí byla ze syrových trámů, na které se naházela země a drny. V jedné takovéto boudě bydlelo 5–6 osob, často i více.
Hořce oplakávali své malé chaloupky, které zanechali ve vlasti. Začli však pilně pracovat. Sekání, bouchání, řezání a štípání se ozývalo ze všech stran, roklin i strání. Teprve večer vše utichlo a všichni se shromáždili u velkých rozdělaných ohňů a jednoduché hubené večeře.
Pomalu se stráně čistily a vysekávaly.“
Vystěhovalectví do Banátu pokračovalo i ve druhé polovině devatenáctého století. Na padesát českých rodin v roce 1863 osídlilo nejsevernější část Banátu, když opustily Čáslavsko a Přeloučsko. Kromě těchto kolonizačních vln přicházeli na dnešní rumunská území Češi také individuálně, a to od poloviny devatenáctého až do počátku století dvacátého. Většinou zůstávali ve velkých městech – v Bukurešti, v Ploiešti, v Kluži, v Temešváru, v Aradu nebo v Brašově. Byli to především řemeslníci (hlavně obuvníci, krejčí a tkalci), dále pak horníci, ale i hudebníci. Potomci těchto českých přesídlenců se však rychle asimilovali ve většinové rumunské, maďarské nebo německé společnosti.
Na rozdíl od městského prostředí izolovanost horských českých vesnic v Banátu napomáhala k vytváření uzavřených komunit a tím i udržení českého etnického vědomí, které v Banátu existuje dodnes.
Podle sčítání lidu z roku 1890 žilo ve Svaté Heleně 781 obyvatel, v Rovensku 550 a v Bígru 600 – z velké většiny české národnosti. Češi v Banátu tehdy žili v sedmi českých osadách a ve dvaceti smíšených – společně s Němci, Srby a Rumuny. Všech Čechů v Dolních Uhrách, tedy především v Banátu, bylo roku 1890 napočítáno 8575.
Roku 1861 připadl Banát Uherskému království, které bylo součástí habsburské monarchie (s výjimkou území tzv. Vojenské hranice, která zůstala Rakousku až do roku 1873). Tato změna přinesla v pozdějších desetiletích pro zdejší Čechy negativní důsledky především v oblasti školství. Do tehdejších českých škol v Banátu – první česká škola byla vystavěna roku 1848 v Eibenthalu, v ostatních osadách české školy vznikly až o něco později (Rovensko 1850, Svatá Helena 1851, Gernik 1851, Biger 1852 a Šumice 1857) – byli dosazováni maďarští učitelé, čeština byla označena jen za pomocnou řeč a děti byly vyučovány pouze maďarsky. Maďarizace se tak neblaze neprojevovala jen na Slovensku, ale i ve vzdáleném Banátu.
Na počátku 20. století postihl například silný maďarizační tlak Svatou Helenu. Roku 1904 sem nastoupil maďarský evangelický farář, který nejenže kázal výlučně maďarsky, ale také zde prosadil otevření maďarské mateřské školy (1911) a o tři roky později si vynutil přeložení českého učitele vyučujícího ve Svaté Heleně v českém jazyce Jana Schlögla, který byl donucen z obce odejít. V době první světové války pak dochází k dočasnému zániku českých škol v Rovensku, Šumici a Bígru.
Rozpad Rakouska-Uherska na podzim 1918 výrazně zasáhl do života banátských Čechů. Šest vesnic v župě Krassó-Szörény bylo připojeno k rumunskému státu, kdežto obce v okolí Bele Cerkve se staly součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie, dnes samostatné Srbsko). Připojení většiny území Banátu k Rumunskému království bylo tamními Čechy ovšem zprvu vnímáno spíše negativně, a to z důvodu zhoršení již tak obtížných ekonomických podmínek. Pozitivum naopak představovalo navázání politických a diplomatických kontaktů s nově vytvořeným Československem, jež bylo v rámci tzv. Malé dohody spojeneckým státem Rumunska a Jugoslávie a které české menšině poskytovalo především v oblasti školství určitou pomoc.
Sčítání lidu z roku 1928 evidovalo v rumunském Banátu celkem 4762 Čechů, kteří měli k dispozici 8 českých škol s deseti třídami. Skutečný počet osob českého původu však byl nepochybně výrazně vyšší.
Po vzniku Československa 1918 se objevily také určité snahy – motivované především sociálně-ekonomickými faktory – vyvolat mezi banátskými Čechy reemigrační akci, která se nakonec realizovala jen ve velmi omezeném rozsahu. V rámci tohoto plánu se přestěhovalo pouze několik rodin z Rumunska na Žitný ostrov na jižním Slovensku
Po roce 1918 bylo v Banátu obnovováno české vyučování, avšak velkým problémem byl nedostatek českých učitelů, a tak maďarští učitelé byli většinou nahrazováni učiteli rumunskými, neboť příchod kvalifikovaných českých pedagogů z ČSR byl rumunskými úřady umožněn až roku 1929. O deset let později – po změně zahraničněpolitické orientace Rumunska – čeští učitelé ovšem museli z Banátu odejít zpět do vlasti.
V době druhé světové války byli rumunští občané české národnosti povoláváni do rumunské královské armády, která v letech 1941–1944 bojovala na straně nacistického Německa, avšak v srpnu roku 1944 – po úspěšném protihitlerovském převratu v Bukurešti – se postavila proti svému dosavadnímu německému spojenci. Rumunské jednotky tak na jaře 1945 pomáhaly osvobozovat i Československo. Byli-li v jejích řadách i nějací Češi, není však zatím známo.
O těžkém údělu banátských Čechů bojujících v rumunské armádě na východní frontě podal například pamětnické svědectví Alois Bláha z Gerniku:
„Tři měsíce jsme šli pěšky, vždycky jenom v noci. Ve dne jsme si museli někam zalézt, protože nás bombardovali. V lese jsme měli celou nemocnici. U Stalingradu se ale přetrhla fronta a my jsme museli utíkat zpátky a utíkali jsme na svoji pěst. Tak jsem se dostal znovu do Sevastopolu... Můj kapitán doktor si prostřelil ruku a odletěl letadlem do Německa a mě pak přidělili k jiné armádě, dali mě k minometům. Byl jsem tam jenom tři dny v takové předsunuté hlídce v bunkru. Poprvé jsem viděl, jaká je doopravdy válka. Taky nás to tam zasypalo, granát padl na nás a nemohli jsme se dostat ven. Nakonec nám poslali čtyři vojáky na pomoc a my se protáhli a utekli pryč. A druhý den ráno už jsme přišli do zajetí.
Banátský Čech Alois Bláha byl poté internován v jednom ze sovětských zajateckých táborů, kde se dočkal konce války i návratu do Rumunska.
Banátští Češi – podobně jako Češi z Kladska – byli v době druhé světové války přinuceni bojovat na straně Velkoněmecké říše. Jejich válečné osudy – a tudíž i válečné vzpomínky – se proto výrazně liší od vzpomínek příslušníků českých menšin žijících v chorvatské Slavonii či na Volyni, kteří jako partyzáni nebo vojáci naopak bojovali proti německé armádě.
Doba po skončení druhé světové války znamenala pro život české menšiny v Banátu období závažných změn, neboť na základě československo-rumunské dohody z roku 1946 dochází k přesídlení části české populace do ČSR. V rámci repatriace v letech 1947–1949 se asi jedna třetina českého obyvatelstva (téměř 5000 osob) přestěhovala z Rumunska zpět do své staré vlasti s cílem osídlovat (společně s českými repatrianty z dalších evropských zemí – například z Volyně) především západočeské pohraničí, kde v důsledku odsunu sudetských Němců došlo k drastickému poklesu obyvatelstva – a tím i „uvolnění“ ubytovacích a pracovních možností.
Návrat do země předků byl ale provázen právními, ekonomickými i společenskými problémy a banátští Češi se navíc v nových domovech setkávali s nedůvěrou, ba i s pohrdáním. Svaz československých kulturních spolků v Rumunsku v té době zaslal československým orgánům několik memorand, v nichž se mimo jiné uvádělo: „Krajané by velmi těžce nesli, aby se při reemigraci na ně pohlíželo jako na méněcenné nebo jako na cizince, jak se již stalo... Jejich zvyky, chování jsou přizpůsobeny okolí, ve kterém dosud žili, a bylo by nutné, aby to bylo bez úsměšku tolerováno a respektováno.“
Podobně vyznívá i vzpomínka již citovaného banátského Čecha Aloise Bláhy, který po návratu ze zajetí se roku 1947 rozhodl s rodinou vystěhovat do Čech. O svých prvních (a dosti trpkých) zážitcích z pobytu na Chebsku uvedl: „Byli jsme asi měsíc v lágru, kam nás přivezli. Tenkrát jsme chtěli zpátky do Rumunska. Nechtěli jsme tady zůstat, protože nám nedali, co nám slíbili, jenomže oni nám řekli, že svým odchodem z Rumunska jsme se zřekli pozemků a všeho a že už zpátky nemůžeme. Tak se chodilo na práci do kaolinky, do Plesné a do Luhů, někteří šli na Ostravsko.“
V průběhu následujících let a desetiletí se však podařilo velké většině českých přesídlenců z Banátu v západních Čechách nakonec zakořenit. Nejznámějším potomkem těchto českých krajanů je nepochybně bývalý kapitán české fotbalové reprezentace a nositel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy za rok 2003 Pavel Nedvěd (1972), který se narodil v Chebu. Kromě Chebska žijí v západních Čechách potomci rumunských Čechů ve větší míře také v Ostrově u Karlových Varů.
Necelých deset let po skončení neúplné repatriace v Rumunsku podle výsledků sčítání lidu z roku 1956 žilo 11 821 Čechů (dle deklarované národnosti), avšak pouze 6196 rumunských státních občanů uvedlo tehdy jako mateřskou řeč češtinu. Při sčítání o deset let později bylo zjištěno 9978 Čechů podle národnosti a 6339 podle mateřského jazyka. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století byl počet osob českého původu v Rumunsku odhadován na 8000, avšak počet uživatelů českého jazyka byl zhruba o třetinu nižší.
Vláda komunistického diktátora N. Caucesca, který stál v čele Rumunska v letech 1965–1989, byla totalitní diktaturou, která se kromě masivního využívání mocenských opor režimu, jež představovaly především obávaná tajná policie Securitate i armáda, udržovala u moci také projevy dosud nebývalého rumunského nacionalismu, a to jak ve vnitrostátních záležitostech (represe vůči téměř dvoumilionové maďarské menšině v Sedmihradsku), tak i směrem navenek vůči tehdejšímu Sovětskému svazu, jehož výsledkem bylo dosti nezávislé postavení Rumunské socialistické republiky v rámci států tehdejšího východního bloku.
Malá – a většině Rumunů asi zcela neznámá – česká menšina v odlehlé a chudé oblasti západního Rumunska však nacionalismem tehdejšího vedení státu příliš postižena nebyla a na školách ve Svaté Heleně, v Bígru, v Gerniku a v Rovensku probíhalo vyučování v českém jazyce. České vyučování však pro nedostatek učitelů tehdy zaniklo v Eibenthalu a Šumici.
Občané Rumunska však nebyli jediní, kteří o existenci české menšiny v Banátu nebyli příliš informováni, neboť obdobná situace panovala rovněž v tehdejším Československu, kde se o banátských Češích ve veřejnosti také příliš nevědělo, neboť zdejší komunistický režim na připomínání českých menšin – žijících většinou v kapitalistických (Rakousko, USA, Argentina) nebo v „problémových“ socialistických státech (Rumunsko, Jugoslávie) – z politických důvodů zájem neměl.
Převratné politické změny na podzim a v zimě 1989 ve střední a jihovýchodní Evropě (tedy i v Československu a v Rumunsku) znamenaly pro rumunské Čechy významný předěl – a to jak v kladném, tak i záporném smyslu.
Četné humanitární a vzdělávací aktivity organizované v České republice nejrůznějšími nevládními sdruženími představovaly a stále představují pro místní Čechy výraznou kulturní, materiální a dokonce i zdravotnickou pomoc. V této souvislosti je třeba ocenit především aktivity známé organizace Člověk v tísni. Pozoruhodné jsou také soukromé cesty těch českých občanů, kteří bezplatně přivážejí do zdejších knihoven a škol české knihy i učebnice.
Klíčová však byla – a stále je – pochopitelně pomoc českého státu (v roce 1995 například vláda ČR vyčlenila 30 milionů korun na zlepšení životních podmínek českých komunit), díky níž byly například do českých obcí vysláni kvalifikovaní učitelé, vybudovány silnice mezi jednotlivými vesnicemi a ve Svaté Heleně byla postavena nová budova české školy pro 90 žáků, která byla slavnostně otevřena za přítomnosti tehdejšího předsedy Senátu PČR Petra Pitharta 11. října 1998.
Avšak zhoršující se ekonomická situace rumunského státu a s ní spojená rostoucí nezaměstnanost v důsledku uzavírání okolních dolů oživily po padesáti letech opět mezi zdejšími Čechy zájem o další reemigraci do vlasti předků. Po roce 1990 odešly z Rumunska do České republiky stovky Čechů, ať již za prací nebo za účelem trvalého vystěhování. Podle některých odhadů v této souvislosti odešlo z Banátu celkem asi 1000 Čechů – nejvíce z Gerniku (téměř 300 osob, tedy jedna třetina vesnice) a ze Svaté Heleny (asi 200 osob, čtvrtina obyvatel osady).
Jako příklad negativních demografických změn ve vesnicích banátských Čechů také mohou sloužit údaje o vývoji počtu obyvatel Rovenska, kde ještě v roce 1925 žilo 586 lidí, avšak v roce 1991 již jen 235 – z toho 230 Čechů. V roce 2000 pak tuto vesnici obývalo 178 občanů, o dva roky později 150 a v roce 2008 již pouze sedmdesát.
Příchod českých repatriantů do ČR v 90. letech ovšem často narážel na podobné problémy a předsudky jako v letech poválečných. O svých ne vždy pozitivních zkušenostech ve staronové vlasti například uvedl přesídlenec z Gerniku Ion Roth pro Mladou frontu Dnes 11. 2. 1999:
„Zpočátku jsem nechápal, proč mi na ubytovně dávají do pokoje romské spolubydlící. Mám rumunské jméno a v pase napsáno Rom, což znamená rumunské občanství. Zatím neumím spisovnou češtinu, mluvím staročesky, gernickým nářečím. Stává se, že nás někteří Češi míchají s opravdovými Rumuny, Romy, Ukrajinci a jinými přistěhovalci a dívají se na nás s odstupem. Ale já se cítím jako Čech, mí předkové kdysi přišli z Čech a já se tam teď vrátil.“
V současné době jsou rumunští Češi a Slováci organizováni v Demokratickém svazu Slováků a Čechů v Rumunsku, který vydává kulturně společenský časopis Naše snahy. Tato v roce 1990 založená společná menšinová organizace dvou nejbližších slovanských národů je v současnosti jediným krajanským sdružením podporujícím zájmy české menšiny v Banátu. V českém Banátu se rovněž pravidelně konají folklórně zaměřené krajanské slavnosti, z nichž ty poslední se uskutečnily ve dnech 22. 8.–25. 8. 2013 v Eibenthalu. V omezené míře vysílá zpravodajské relace ve slovenštině (jednu hodinu týdně) a v češtině (půl hodiny týdně) také temešvárský rozhlas.
Počet českých obyvatel v šesti původních českých vesnicích jižního Banátu činí dnes podle některých zdrojů 2300 osob – podle jiných pramenů je ale dokonce ještě výrazně nižší a jejich počet je odhadován na 1500. V roce 1992 v Rumunsku žilo téměř 5000 Čechů, o deset let později 3938.
Nejdůležitějším prostředkem pro udržení identity české menšiny v Banátu jsou školy s českým vyučovacím jazykem. V roce 2008 existovaly osmitřídní školy ve všech českých vesnicích, a to včetně školy v geograficky odlehlé Šumici, kterou tehdy ale navštěvovaly pouze čtyři děti.
V Gerniku, v Svaté Heleně, v Bígru, v Rovensku a v Šumici je na prvním stupni (1.–4. ročník) vyučovacím jazykem čeština, na druhém stupni (5.–8. ročník) rumunština a čeština je vyučována jako tzv. volitelný předmět čtyři hodiny týdně.
Jedinou českou osadou, kde vyučovacím jazykem již od prvního ročníku je rumunština – a to na přání většiny rodičů zdejších školáků – je Eibenthal. Čeština je ve všech ročnících této místní školy vyučována alespoň fakultativně, a to v rozsahu čtyř hodin týdně.
Celkový počet školou povinných dětí v šesti českých obcích je možné odhadovat na 120, stále jich však ubývá. Kromě základních škol se děti česky vyučují a vychovávají také ve dvou mateřských školách – v Gerniku a ve Svaté Heleně. Mateřská škola existuje také v Eibenthalu, výuka zde ale probíhá již v rumunštině.
Přes postupující asimilační i vystěhovalecké tendence je však dosud jádro českého etnika v rumunském Banátu relativně kompaktním celkem, který si uchovává – nejlépe ze všech krajanských minorit v zahraničí – řadu archaických prvků české duchovní i materiální kultury.
Viktor Čížek: Český Banát jsem navštívil v červnu 2013. Hlavním cílem mé návštěvy, při které jsem doprovázel kolegu, jenž už cestoval za našimi krajany pošesté, byla vesnice Gernik. Kromě ní jsme navštívili během týdenního pobytu ještě vesnici Ravensca (Rovensko).
Do Banátu jsme cestovali osobním vozem. Až do Temešváru v Sedmihradsku ubíhala cesta rychle a dobře, poté až do města Moldova Noua alespoň dobře, avšak pomalu a posledních 18 km z Moldovy do Gerniku velice pomalu a velice náročně. To byl můj první dojem z Banátu – v Čechách nezvyklá odlehlost a úplně jiná měřítka krajiny. Ačkoli jsme byli jen několik kilometrů nad údolím Dunaje ve výšce okolo 600 m n. m., krajina budila pocit hor daleko vzdálených civilizaci. Bylo až přízračné najít v této zemi a v této krajině Čechy, kteří udržují jazyk a zvyky vlasti svých předků.
Samozřejmě jsme neobjevovali Ameriku. Za posledních dvacet let navštívily banátské vesnice stovky Čechů – během týdne, který jsme v Gerniku strávili, minimálně desítky. Turistický ruch je v Banátu opravdu živý – v „provozu“ je například značená turistická trasa Klubu českých turistů a někteří místní obyvatelé si díky turistům vylepšují své jinak nepříliš četné možnosti výdělku. Má to však i stinné stránky. Pokud vám někdo v Čechách bude vyprávět, jaké to bylo v Banátu skvělé s partou dalších deseti čtyřkolkářů, tak si zkuste představit, co to znamená pro odlehlou a tichou vesnici, kde není úplnou samozřejmostí vlastnit auto nebo traktor. Skromnost a prostota života v banátských vesnicích bije do očí jako přímý protiklad přematerializovaného života tzv. vyspělé části Evropy.
V Gerniku jsme obývali malý domek na kraji vesnice, ale na večeře jsme chodili do rodiny našich domácích a mohli jsme tak nakouknout do jejich domácnosti, ochutnat místní kuchyni a poslouchat češtinu, která je zde i po téměř dvou stovkách let živá. Vepřové řízky s bramborovou kaší, kravka v chlévě i západočeské nářeční prvky – to vše mi připomnělo mé pobyty v dětství na venkově u příbuzných v sedmdesátých letech. Jako bych se posunul v čase o více než třicet let...
Čas zde ubíhá poklidně a pomalu. Pracovních příležitostí není mnoho a za zábavou je daleko. To jsou asi hlavní důvody, proč mladí Češi své rodné vesnice opouštějí. Odcházejí do rumunských měst a postupně se asimilují do rumunské většinové společnosti nebo se stěhují do České republiky. Například v Rovensku žije již pouhých několik desítek osob. Svou návštěvou jsem pro sebe zachytil mizející svět vesnic, jejichž historie se začala psát na počátku devatenáctého století. Navždy ve mně zůstane kouzelná krása banátské krajiny, milí lidé i zvláštní pomalé tempo zdejšího života.
Informační zdroje: Dokoupil, I., Svoboda, J.: Banát. Turistický a vlastivědný průvodce českým Banátem. Brno 2009; Michalec, L.: Banátská odysea, Lidé a země 10/2005; Svoboda, J.: Historie - stručné dějiny krajanů v rumunském Banátu a další zajímavé informace o jejich životě, www.mzv.cz/bucharest/cz/krajane/historie.html, 2013; Šatava, L.: Národnostní menšiny v Evropě, Praha 1994; Vaculík, J.: České menšiny v Evropě a ve světě, Praha 2009; www.banat.cz.
Za pomoc a spolupráci autor děkuje slánským občanům Ing. Martinu Jelínkovi a Viktoru Čížkovi, návštěvníkům Banátu.
Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
