Václav Jamek

Nastavovaná kaše aneb Vocodé

Čtvrt roku od voleb se (teď v neděli) pořád čeká na zákonnou vládu a z toho čekání se pozvolna stalo čekání na Nic, neboli nečekání. V češtině pro to máme obrat: nastavovaná kaše. Český veřejný život se snad jeví jako méně neutěšený především proto, že už nikoho kloudně nezajímá. Vlastně ani mě. Není příliš co čekat. Čeští národní bankéři nám zdražili potraviny a zřejmě i ledacos dalšího, což bych se jistě dozvěděl, kdybych šel nakupovat. (Dřív nebo později budu muset.) Přičemž se jim na rozdíl od bolševika nepodařilo zlevnit ani ty pověstné lokomotivy. Pořád asi žijeme nad poměry, jenom nevíme, nad čí. Určitě nad poměry Číňanů, Paraguayců, Albánců a dalších takových nešťastníků. Pořád je kam klesat.

Babiš ještě není ministrem financí (bude jím patrně od středy), a už je to jasné: sebevědomý amatér, státu rozumí jako koza petrželi, zato už víme, co myslel tím, že ho chce řídit jako podnik: jako by mu patřil. Šéf jeho poslanců se chová arogantně, jako Babišův šafář: skoro jako by zaměstnával on nás, občany, a ne my jeho. A jak se sám pan podnikatel vyrovná s tím, že se také on stal naším zaměstnancem a že bychom ho případně mohli vyhodit, a ještě volat k odpovědnosti? (Pokud by toto slovo u nás ve sféře veřejného života vůbec mělo nějaký smysl a také nějakou právní účinnost: což kvůli povaze našeho soudnictví nemá.) Je vůbec známo, jakým způsobem se uvnitř Babišovy organizace přijímají rozhodnutí, zda to podobně jako Okamurovo šestičlenné masové hnutí, v němž o všem rozhoduje Okamura, není – při veškerém „brain-stormingu“ – struktura fakticky totalitní a zda to neodporuje požadavkům kladeným na demokratickou politickou stranu? Koho to zajímá? Co si od toho čím dál početnější stoupenci mohou slibovat, to je otázka pro některou z televizních věštíren, jichž také nějak podivně přibývá.

Mimochodem: jako ministr financí začínal i Klaus, neblahé paměti. (Abych byl spravedlivý: Bohuslav Sobotka též.)

Nejzajímavější na veškerém dění posledních měsíců mi připadá česká indolence, běžné duševní rozpoložení obyvatelstva, díky němuž je současný stav možný; neboli právě ona otázka: Koho to zajímá? Neurastenická podrážděnost mnoha lidí by nás neměla mást: vybíjí se vesměs neškodnými cestami, k nimž odnedávna připočtěme internet, a naprosto jí chybí vůle k činu. Je to výraz slabosti. Ve skutečnosti se Čech nerad nechává rušit. Nic ho nezneklidňuje, na ničem nebazíruje (krom malicherností), nejvíc ze všeho nesnáší agitátory, kteří se ho pod směšnou záminkou, že poměry jsou neudržitelné, snaží vyburcovat k nějakému souvislejšímu jednání: on ovšem dobře vidí, že poměry jsou docela udržitelné, protože se dál a dál udržují, a nenechá se strhnout k nepředloženostem. Koneckonců mu stačilo zacinkat klíči, a svoboda (ať už si pod ní představujeme cokoli) mu spadla do klína. Pokud ho i něco vyvede z rovnováhy, snaží se nejkratší možnou cestou svůj klid obnovit: deleguje svou rozmrzelost z přerušeného spaní na nějakého lovce dinosaurů nebo na továrníka, který předělá republiku na regál v supermarketu, hned vedle pečiva, a je zase na chvíli pokoj, vyplněný blábolením o nelítostné konkurenci. Jen tak se může stát, aby skupinka šesti lidí působila jako politické hnutí s širší podporou: je to hnutí nehybných – líných nespokojenců, kteří odevzdají svůj hlas radikálně promlouvajícímu příslušníku panstva a jsou rádi, že projevili svou nespokojenost a přitom nemusí nikam chodit. Nepůjdou ostatně ani k těm referendům, které pro ně jejich favorit chystá.

Tento „stav české duše“ není jen negativní. Jednak není nutně spjat s nemravností (i když veřejnému nemravu odmítá otevřeně čelit) a je mnoho lidí, kteří v mezích svého soukromí dělají mnoho dobrého (přes všechno kritické, co o nich za chvíli ještě řeknu, za takové pokládám po jistý stupeň organizace také křesťany a mohl bych jmenovat sto důvodů, proč si jich vážit); jednak je to jakýsi zvláštní faktor společenské stability, se kterým je zřejmě třeba počítat, a je otázka, do jaké míry jej lze brát jako „patologický“. Český člověk je malý: v rámci sousedských vztahů, pod dohledem lidí, které zná, se chová řádně a často nesobecky. Stojí o to, umřít s klidným svědomím. (Dovedu si představit, že ti, o nichž se na jisté úrovni komunikace mluví jako o „mafiánech“, to vnímají jako nespravedlivost a také jako žvanění, protože i oni jsou na bezprostřední úrovni schopni altruistického jednání, zvlášť jde-li o souručenství menší a lokální: což je ovšem vlastní organizacím založeným na modelu široké rodiny, jimiž mafie právě jsou.)

V lidstvo jako celek ani v obecnou nápravu lidských věcí však český člověk nevěří. Takový je zákon Lišákova. Plyne z toho, že zákony práva uznává jako potřebné co do formy (stejně jako čistý a úpravný zevnějšek a způsob vystupování, které většinou staví nad důvod, obsah a závažnost komunikace), nikoli však co do podstaty. Zákon práva slouží pouze k slušnému zdání, fakticky jej však dokonce instance moci soudní – včetně Soudu ústavního – překračují zdánlivě naprosto bez důsledků. Vypadá to tedy, jako by Čech byl přesvědčen, že věci opravdu důležité se nemají spoutávat pravidly příliš strohými a závaznými, jimiž se brzdí nejen lotrovina, ale také pružná vynalézavost. Ošidnost a nebezpečí takového postoje obchází přesvědčením, že tak daleko to nikdy zajít nenechá; spoléhá na to, že ke skutečné zvůli nebude vůle – neboli pojistku proti tomu, aby se tento mechanismus zvrhl, má tvořit česká pohodlnost (indolence) sama. (I proto zmatenost a neurčitost české ústavy téměř nikoho nebolí.)

Zatím tato strategie vcelku vychází, i když ve skutečnosti byly meze už vícekrát překročeny, počínaje privatizačním neřádem a konče Klausovou amnestií: česká občanská lenost to však buď neráčila postřehnout, nebo s tím nechtěla nic dělat. Kdyby ve skutečně demokratických státech – kde lid ve svém uspořádání neformálním sám sebe vnímá jako aktivního politického hráče a je více přesvědčen o svém právu otevřeně vystoupit – soudy rozhodovaly stejně jako náš Nejvyšší soud i Soud ústavní, je možné, že by byly lidovým vzbouřením smeteny zároveň s mocí výkonnou; takže není myslitelné, aby si tam obdobné rozhodování vůbec dovolily.

Prezident Zeman, jemuž je veřejné mínění ochotno odpouštět mnohem méně než Klausovi (což je za daných poměrů lepší), si s touto hranicí zahrává dost inteligentně, přesto si tím zahráváním uškodil. Jeho velkou výhodou je, že neutíká před výměnou názorů a je schopen vést spor slušně, pokud není provokován neslušností svých odpůrců – jako když se mu kladou za vinu ony vidle, které si v prezidentských volbách nastavil Schwarzenberg sám. (Když trvá na důstojenství svého úřadu, má naprostou pravdu! Není únosné, aby zavilá nenávist ad personam singularem zašla tak daleko, že soukromý majitel restaurace odmítne obsloužit hlavu svého státu, neboli dovolí si k ní, co by si k obyčejnému klientovi dovolit nesměl, jako se to stalo v Peci pod Sněžkou; ani aby rektor univerzity hlavu státu nevpustil na univerzitní půdu, jako se to stalo v Brně: jednat s hlavou státu jako se soukromníkem Zemanem nelze, ať by promlouval jakkoli, a prezidentova reakce je zcela přiměřená! Občansky legitimní je pouze to, nepřijmout případně od hlavy státu výhodu nebo poctu.)

To, že u nás mohla ještě tři měsíce po parlamentních volbách bez dostatečného důvodu vládnout vláda, která nemá ani minutu legitimity, je jednou z nejmarkantnějších ukázek oné pohodlnosti, o které mluvím. Věděli jsme, že to až k diktatuře nezajde, tak vocodé? No zrovna votodé! Než se ucho utrhne, je pořád dost času. Zvlášť když se už zase neutrhlo. Češi ovšem tzv. úřednické vlády milují: žádné nejsou populárnější; což znamená, že si s legitimitou neumějí poradit. Víc jim vyhovuje improvizace, což je z hlediska prostého přežití asi lepší; pokud jde o záruku života důstojného, nestačí to.

Rusnokova vláda, jakkoli umírněná, nebyla obyčejná vláda „v demisi“. Takovou by byla, kdyby legitimitu nejprve měla a potom o ni přišla. Tahle ji nikdy neměla, a byla na tom dokonce hůř než její zdánlivý precedens, první vláda Topolánkova: ta byla sestavována hned po volbách a jistou naději na legitimitu zprvu měla, i když se riskovalo. Rusnokova vláda – třebaže šlo jistě o šikovný politický tah – byla sestavena v naprosté nezávislosti na parlamentu z rozhodnutí ústavně neodpovědného prezidenta a bez sebemenšího úmyslu parlamentní legitimitu získat; přinejlepším nemusela být rovnou zavržena devadesáti procenty zákonodárců, což se jí nakonec podařilo, ale taková částečná a vyvzdorovaná podpora pořád žádnou legitimitou není. V demokratickém zřízení to myslím nemá obdobu: dokonce i v Belgii druhá vláda Yvese Leterma, která vládla v demisi rekordně dlouho i po nových parlamentních volbách, byla nejprve vládou legitimní. Prezident Zeman a Rusnokova vláda se naopak okamžitě ocitli v ústavním prázdnu, které vzniklo v důsledku jejich nezákonné vzájemné závislosti, a celou dobu v něm setrvali, navíc prezident republiky tuto situaci záměrně a zbytečně protahoval (objektivně i svým separátním vyjednáváním s některými sociálními demokraty hned po volbách, čímž ostatně ještě víc podlomil sílu skutečné demokratické legitimity): nejednal tedy podle pravidel demokratické republiky, ale podle oblíbených pravidel Lišákova.

A protože to prošlo, je otázka, kam se toto zahrávání posune příště. I když tomu nechceme věřit, džbán s utrženým uchem se občas rozbije, a chodce, který přechází na červenou a začal si trochu moc věřit, řítící se autobus občas přejede.

Vyjednávání o nové vládě mělo řadu šťavnatých momentů, osobně se mě urážlivě dotkly tahanice o ministerstvo kultury, které bylo zejména dotčenými politiky strany zvané Lidová v zápalu boje označeno za bezcenné. Žádný z ostatních politiků se proti tomu neohradil, ale ani žádný umělec, herec, spisovatel, hudebník ani památkář. A když to muselo být, udělala tato strana – která kulturou podle vlastního vyjádření opovrhuje – ministrem člověka, který má pro tento úřad, pokud vím, pouze kvalifikaci politruka, i když z opačného ideologického pólu. Jen se tak potvrdilo moje přesvědčení, jinak i na levici dost málo sdílené, že lidovců žádná škoda nebyla. A znovu pochopitelně: ticho po pěšině.

Další důsledek lidovecké osiny v zadku znovu zaražené: žádná možná změna, pokud jde o nucené odvody církvím. Kardinála Duku v rozhlase ihned vypínám, protože podepsal smlouvu s ďáblem, takže jeho názory dál nesleduji, ale celou katolickou církev ohromujícím způsobem opakovaně odkopává generální sekretář České biskupské konference, plukovník licenciát Tomáš Holub, ThD. Kudy chodí, tudy omílá stejnou formulku: Počkejte za třicet let! Až stát nebude mít z čeho platit sociální služby, bude vám církev dobrá. A dobrá církev tyto služby zajistí.

Neboli: až církve stát finančně vysají, takže nebude mít z čeho platit sociální služby, církve to milostivě převezmou, samozřejmě za jistých podmínek, které nebude možné odmítnout.

Tolik mafiánské neomalenosti u církevního hodnostáře překvapuje: touhu po obnově církevní světské moci by šlo sotva vyjádřit jasněji. Když už se katolické církvi tolik stýská po středověku (kdy ostatně zrovna sociální služby, na něž měla takříkajíc monopol, zajišťovala hanebně), možná by se pro duchovenstvo daly aspoň obnovit některé mírnější středověké tresty. Nemyslím rovnou upalování, ale důstojného pána Holuba bych například s velkou chutí nechal zmrskat rákoskou. A kdyby to bylo málo, protože se doma tajně mrská sám, ponořil bych ho v koši do Vltavy, nebo bych ho provezl po Praze na potupné káře s rukama a nohama, nebo ještě raději s hlavou v kládě.

Církve nejsou samozřejmě jediné, které mají v úmyslu stát finančně vysát a učinit bezmocným. Pomáhat jim v tom chtějí například oni tři exposlanci, kteří kupčili se svými mandáty a teď požadují, abych jim ze svých daní vynahradil těch pár dní vyšetřovací vazby. Na ty už by asi byl zapotřebí onen westernový pistolník, který se rozhodl zavést ve zdivočelém městečku zákon.

A ještě maličkost: V Brně pojmenovali po Václavu Havlovi jakousi ztracenou uličku vedoucí na Špilberk. Jako důkaz kamarádství je to hezké; jako výraz vztahu k vlastnímu státu je to žalostné. Co třeba pojmenovat po něm ještě nějakou věznici?

Václav Jamek

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Nastavovaná kaše aneb Vocodé

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu