Eva Dobšíková

Život a smrt bez domova

Stalo se o jedenadvacáté hodině v pátek 28. 6. 2013 v Brně. Začátek děje za šera na lavičce před hlavním nádražím. Čekala jsem na tramvaj, která dlouho nejela. Na lavičce na nástupišti tramvaje seděla osoba ve skloněné, spíš schoulené poloze. Nemohla jsem poznat, zda je to žena či muž. Jednu nohu měla obutou v sešlapaném sandálu, druhou bosou, velmi oteklou, na nártu a prstech pokrytou strupy, od nártu výše tlustě ovázanou neuvěřitelně špinavým obvazem. Vedle ležely francouzské berle. Sedla jsem vedle ní a začala s tímto lidským stvořením hovořit. Byla to žena bez domova, bez cíle. Nebyla opilá, jen se asi velmi dlouho neumyla a nepřevlékla do čistého oblečení. Silně páchla. Pach zanedbaných lidí na nejnižším stupni hierarchie bezdomoví. Odtud už není daleko k smrti, neboť všechnu naději spotřebovali. Už nemají nejen kde a jak žít, ale hlavně proč. A také nechtějí. Jedinou přijatelnou odpovědí na tohle poslední proč je láhev s alkoholem a na tu žena už neměla.

Neštítím se jich, protože je znám. Snažím se do nich vcítit, neumím jim pomoci, neboť na to jsem sama... Vyhánějí je všude, odevšad, jako by mohli sublimovat do neviditelné podoby, aby zmizeli z veřejných budov, dopravních prostředků, z ulic, odevšad, kde jsou na očích.

Paní mi vyprávěla útržky ze svého života. Ztratila nebo jí snad ukradli občanský průkaz a žije bez dokladů. Napadlo mne: Kam si jej měla uschovat? Spí na lavičkách nebo pod keři. Nevěřila jsem jí, že už postupně obešla azylová zařízení i denní centra příspěvkových organizací a že ji nikde nevzali na den ani na noc, nenechali vykoupat, převléci, neposkytli nocleh a soustavné lékařské ošetření, které oteklá hnisavá noha nutně potřebovala. Byla z nedaleké vesnice blízko Brna. Tam žila s tatínkem, který jí pomáhal. Nevyrozuměla jsem, zda jen ona sama nebo dříve i její otec byli ve vězení. Otec před časem zemřel a pak už neměla nikoho a život nezvládala. Postupně, patrně mimo manželství, přivedla na svět tři děti. První dvě jí odebrali, nezvládala soustavnou péči, to třetí si už rozhodně chtěli s tatínkem ponechat a ze všech sil se o to snažili. Měla je ráda všechny a občas jí je jejich nynější pečovatel vodí ukázat na nádraží. Po čase jí odebrali i nejmladší dítě, patrně proto, že pila.

Navrhla jsem, že s ní půjdu do ubytovacího zařízení pro bezdomovce a že ji musí ubytovat, že zaplatím, bude-li třeba, že s nimi domluvím převlečení, hygienu, jídlo a po víkendu si v pondělí ráno pro ni přijdu. „Vy mi nevěříte, ale opravdu mě nikde nevezmou.“ Nacpanou tramvají jsem s nemocnou dojela na Masnou ulici, kde otevřel koncem podzimu 2012 Magistrát města Brna pomocí dotací EU Centrum krizové pomoci. Pan primátor před jeho otevřením několik aktivistů (včetně mne), zajímajících se o bezdomovce, pozval k informační rozmluvě o spolupráci při zajišťování lékaře, jídel zbylých v restauracích apod. Bylo dokonce pamatováno na ordinaci. Ale záměr se neuskutečnil, nikdy k otevření ordinace ani k zaručení jiné možnosti dostupné lékařské péče pro bezdomovce nedošlo, natož k zajištění psychologické, hygienické a jiné základní pomoci. To je zřejmé také ze scény, jež se před dveřmi onoho centra toho večera odehrála. Zamčeno. Dlouho jsme klepaly a zvonily, i když bylo sotva půl desáté. Konečně, na škvíru, pootevřeli dva atleticky vypadající muži a zeptali se, co chceme. Představila jsem se, představila jsem také Zdeňku S. a požádala je o nocleh a základní hygienu pro ni, že vše uhradím a v pondělí ráno si ji vyzvednu. Nebo, což by bylo nejlepší, radila jsem hned zavolat lékaře, jenž by zařídil převoz do nemocnice. Žádný z mužů se nepředstavil, jména odmítli říci, i když já jsem dala svou navštívenku. Marně jsem se ptala proč. Jeden z nich mi poskytl své identifikační číslo.

Mezitím se Zdeňka usedavě rozplakala a opakovala: „Prosím vás, pane, prosím vás, pane, nechte mne tu přes noc... Pane, prosím vás...“ Navrhla jsem, že případně donesu oblečení, a co bude třeba, zařídím. Opětovně jsem prosila, aby zavolali lékaře, který by ji ošetřil a zařídil převoz do nemocnice, pokud ji nechtějí ubytovat a nechat umýt a převléci. Odmítli jí dát i napít vody, natož nechat umýt se a vyspat. Nebralo to konce a jeden, ten, jehož identifikační číslo mám, na mne křičel, že jsem jim přišla babu hodit na krk, to že by se mi tak hodilo, ať si sháním pro ni doktora a převoz do špitálu sama, kde chci. Oni že tu od toho nejsou. Nedovedli mně však říci, k čemu tu tedy jejich instituce, která má pomáhat v krizových situacích již podle svého názvu, je. Po velmi hrubém dohadování nakonec bezdomovkyni popadli a strčili za jakési dveře. Sdělili, že ji brzo ráno vzbudí, že do osmi hodin musí odejít, možnost umytí, čaj ani čisté oblečení že neposkytují. Peníze ode mne nechtěli. Ženě jsem myslím ještě před nádražím dala navštívenku a dvě stovky, aby mi rozhodně zavolala, když bude potřebovat. Že za ní v pondělí ráno přijdu a vyzvednu si ji, pokud nebude v nemocnici. To bych pak přišla do nemocnice. Měla jsem v úmyslu se o ni trvale starat a náklady uhradit. Jednomu člověku přece pomoci mohu, natolik důchod stačí. Že ji nesmím ztratit z očí, to jsem věděla, umřela by za pár měsíců. Nemůže zůstat na ulici do zimy.

Nemohla jsem dospat. Do onoho zařízení jsem identifikačnímu číslu po sedmé ráno volala, co je se Zdeňkou. Odpověděl, že tam už není, že po páté odešla neznámo kam, že oni přece lidi držet nemohou. To byla poslední stopa. Když jsem se vzpamatovala a zvážila pravděpodobnost toho, co pracovník-číslo řekl, zdála se mi nulová. Asi ji po mém odchodu vyhodili.

Obešla jsem několik bezdomovců a denní i noční centra. Mnozí Zdeňku znali, ale nikdo mi nepomohl se s ní setkat. Jen mi potvrdili, že ji nikde nechtějí, potuluje se, má nemocnou nohu, nesnaží se prý ze své situace sama dostat, a tak jí nebude věnována pozornost – tak mi to řekla jedna vedoucí pracovnice. Pak jsem onemocněla a až koncem září jsem konečně mohla zajet do Zdeňčiny domovské obce. Tam se k dosavadním útržkům životopisu přidaly další.

Kontaktovala jsem pana starostu už někdy v srpnu mailem, věděli o mně, i když jsem odpověď neobdržela. A tak když jsem koncem září navštívila obecní úřad, byla mi paní tajemnice o jejich jediné bezdomovkyni ochotna říci, co věděla. Z. S. byla osvojené dítě. Vlastní rodiče nikdy nepoznala. Narodila se v roce 1969. Také nevlastní maminka brzo umřela. Tatínek ji měl snad rád a chtěl udržet doma alespoň to poslední dítě, když jí byly první dvě pro nezodpovědné chování odňaty... Propadala totiž pití, jakmile měla nějaké peníze. Opatřovala si na alkohol i drobnými krádežemi. Byla pro takové činy vězněna. Lidé jí prý chtěli i pomoci, ale byla údajně nenapravitelná. Když jí umřel tatínek, pozbyla posledního člověka, který jí pomáhal.

Ale hlavně jsem se dozvěděla, co jsem tak brzy nečekala. Na obec přišlo oznámení, že jejich občanka zemřela 16. září v nemocnici u Svaté Anny v Brně. Nic víc, nic míň. Pohřeb se nekonal, náklady na likvidaci pozůstatků v takových případech hradí město Brno. Nebylo těžké zjistit, že byla přijata 2. září na 2. internu a tam po čtrnácti dnech umřela. Jen tohle mně byli ochotni na patologii říci. Na co umřela? To asi ta noha, dalo by se očekávat, ale přece ještě čtrnáct dnů v nemocnici žila, a tak určitě mohla být nasazena intenzivní léčba... Paní v bílém pokrčila rameny a opakovala, že nesmějí neoprávněným osobám podávat informace. Ale když ještě žila dva týdny, řekla, tak ji sem jistě nedovezli jako umírající. Bohužel, víc se říkat neoprávněným osobám nesmí.

Jak by se asi vyvíjel její život, kdyby se před čtyřiceti čtyřmi lety narodila a vyrůstala v láskyplné rodině? To by snad nejlépe věděli odborníci, kteří sledují souvislosti mezi výchovou a prostředím od nejútlejšího mládí a osudy a způsobem chování v dospělosti (jako třeba psycholog Z. Matějček). Ale vlastně i každý zkušený, empatický učitel základní školy by si troufal říci, že pak by ze Zdeňky pravděpodobně byla dobrá maminka, manželka, občanka i hospodyně a dožila by se dospělosti svých vnoučat.

Vždycky tu však budou děti, kterým nebylo dopřáno vyrůstat v láskyplném prostředí. Vstupují do života z domovů různých druhů a kvalit, mnohdy jsou to jen dočasné, zpravidla jen na jeden rok omezené domovy pro osmnáctileté mladistvé, které nedovedou odchovance k úspěšnému zařazení do společnosti. Ani pěstounské rodiny nemají povinnost provázet děti životem déle než do osmnácti let a postarat se o jejich adaptaci. Mladí lidé s tímto osudem jsou na zvládání požadavků života hůře připraveni a ztroskotávají daleko častěji než odchovanci „dobrých rodin“.

Nad tím jsme se často jako učitelé a sociální pracovníci zamýšleli. Lidé přece potřebují od útlého věku, ba od narození především lásku, jistotu, oporu, záruku postupného včleňování do společnosti. Naše vynikající pedagožka Helena Balabánová založila v Ostravě školu, která fungovala od první obecné a v níž žádné dítě neztroskotávalo, kam chodily rády nejen děti, ale jako hosté i rodiče, kteří tam v případě potřeby mohli zůstat i na noc. Takové školy, které se o žáky celostně starají, mohou do jisté míry zastoupit i nefunkční rodinu. Péče, skýtající oporu, radu a pomoc v záležitostech, jako je bydlení, hospodaření či pracovní uplatnění, by měla provázet každého, kdo se ocitl nepřipravený ve vírech života. Tuto péči střídající se personál profesionálních institucí (jak to ukazuje vylíčený příběh, který je jen jedním z mnoha) poskytnout nedokáže. Je nepochybné, že bezdomovectví a jeho tragickým koncům by měl předcházet stát a jeho instituce a že tato starost nemůže spočívat jen na bedrech neziskových dobročinných organizací. Neměla by být také selektivně omezována jen na ty, kteří ještě na tom nejsou nejhůře. I alkoholici a narkomani jsou lidé, naši bližní, a neměli by se dostat do situace, kdy jim nezbývá než umřít na ulici.

Eva Dobšíková (1932) je zemědělská inženýrka, pedagožka, publicistka.

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Eva Dobšíková

Život a smrt bez domova

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu