Milan Schulz byl nejen významný novinář, reportér, iniciátor televizních diskusí po převratu l989, ale taky nesmírně laskavý a současně realistický člověk.
Chodil za války do gymnázia s mým bratrem Karlem, a kdy někdy přišli na chvíli k nám do bytu, velice se mně líbil. On mne vůbec nezaregistroval... Jeho ale později zaregistrovali všichni, kdy byl jedním z tvůrců Semaforu, vystupoval tam, moderoval, znát ho patřilo k lepšímu standardu lidí zajímajících se v letech šedesátých o kulturu. Také byl čelnou osobností Literárních novin, které se podílely na vytvoření prostoru pro svobodu v oněch letech a také to odnesly několika způsoby, kromě zastavení.
Milan Schulz emigroval a nakonec trvale přistál ve Svobodné Evropě, RFE, v Mnichově. Občas jsem tam v posledních letech bolševika telefonovala z práce informace o tom, co se zde děje. Kdy zvedl telefon on, poznala jsem ho po hlase. On mne asi také. Pochopitelně ani jeden jsme se nepředstavovali. Přesto jsem měla trochu strach, e nakonec třeba řekne, tak děkuji a zdravím, Jiřino. Samozřejmě to nikdy neřekl. I v tom byl profesionál.
Tehdy bylo vysílání rušeno. Zvláště v Praze, a tak se hlavní pořady opakovaly ještě jednou v sobotu a v neděli, kdy lidi vyjeli na chalupy a RFE bylo i pro ně slyšitelné. Občas, kdy jsme si sdělovali nějaké zprávy, podotkla třeba Otka Bednářová: No on nám to večer Milan Schulz ve Svobodce řekne. Moje děti ho znaly podle jména taky a občas říkaly: To zase budeme muset mlčet, ne ten pan Schulz skončí.
Po převratu sem Schulzovi často jezdili, on i Jana, jeho manelka, a já obdivovala, jaké měl postřehy. Kolika detailů si všiml, jak diskrétně komentoval naše společenské neduhy, aby nás snad neurazil. Chápal, konstatoval, pomáhal. Také sem vnesl do televize pořady typu Sněí, moderované diskuse na hlubší témata. Kdy jsem se ho zeptala, proč svůj v devadesátých letech velice sledovaný pořad Sněí takto nazval, stručně řekl: No nějak se to musí nazvat a pod sněí se vejdou různé náměty.
Kadoročně posílal – zcela staromódně v dopise – přehled, co dělali a kde cestovali v posledním roce. Ráda jsem to četla, jen v posledních letech jsem občas si říkala, e je škoda, e to neposílal e-mailem. No, teď ji to od něj nebudu dostávat, tam nahoře asi e-mail nemají a asi ani pošta tam nefunguje podle běných pravidel.
Člověk existenci druhého bere jako samozřejmost. Škoda, e se to někdy přeruší smrtí a e si my, co ještě zde jsme, těch setkání více neváíme, dokud je to moné.
Jiřina Šiklová (1935) je stálá spolupracovnice Listů exilových i nynějších.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.