Jiřina Šiklová

Tam e-mail chybí...

Milan Schulz byl nejen významný novinář, reportér, iniciátor televizních diskusí po převratu l989, ale taky nesmírně laskavý a současně realistický člověk.

Chodil za války do gymnázia s mým bratrem Karlem, a když někdy přišli na chvíli k nám do bytu, velice se mně líbil. On mne vůbec nezaregistroval... Jeho ale později zaregistrovali všichni, když byl jedním z tvůrců Semaforu, vystupoval tam, moderoval, znát ho patřilo k lepšímu standardu lidí zajímajících se v letech šedesátých o kulturu. Také byl čelnou osobností Literárních novin, které se podílely na vytvoření prostoru pro svobodu v oněch letech a také to odnesly několika způsoby, kromě zastavení.

Milan Schulz emigroval a nakonec trvale přistál ve Svobodné Evropě, RFE, v Mnichově. Občas jsem tam v posledních letech „bolševika“ telefonovala z práce informace o tom, co se zde děje. Když zvedl telefon on, poznala jsem ho po hlase. On mne asi také. Pochopitelně ani jeden jsme se nepředstavovali. Přesto jsem měla trochu strach, že nakonec třeba řekne, tak děkuji a zdravím, Jiřino. Samozřejmě to nikdy neřekl. I v tom byl profesionál.

Tehdy bylo vysílání rušeno. Zvláště v Praze, a tak se hlavní pořady opakovaly ještě jednou v sobotu a v neděli, kdy lidi vyjeli na chalupy a RFE bylo i pro ně slyšitelné. Občas, když jsme si sdělovali nějaké zprávy, podotkla třeba Otka Bednářová: „No on nám to večer Milan Schulz ve Svobodce řekne.“ Moje děti ho znaly podle jména taky a občas říkaly: „To zase budeme muset mlčet, než ten pan Schulz skončí.“

Po převratu sem Schulzovi často jezdili, on i Jana, jeho manželka, a já obdivovala, jaké měl postřehy. Kolika detailů si všiml, jak diskrétně komentoval naše společenské neduhy, aby nás snad neurazil. Chápal, konstatoval, pomáhal. Také sem vnesl do televize pořady typu Sněží, moderované diskuse na hlubší témata. Když jsem se ho zeptala, proč svůj v devadesátých letech velice sledovaný pořad Sněží takto nazval, stručně řekl: „No nějak se to musí nazvat a pod sněží se vejdou různé náměty.“

Každoročně posílal – zcela staromódně v dopise – přehled, co dělali a kde cestovali v posledním roce. Ráda jsem to četla, jen v posledních letech jsem občas si říkala, že je škoda, že to neposílal e-mailem. No, teď již to od něj nebudu dostávat, tam nahoře asi e-mail nemají a asi ani pošta tam nefunguje podle běžných pravidel.

Člověk existenci druhého bere jako samozřejmost. Škoda, že se to někdy přeruší smrtí a že si my, co ještě zde jsme, těch setkání více nevážíme, dokud je to možné.

Jiřina Šiklová (1935) je stálá spolupracovnice Listů exilových i nynějších.

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiřina Šiklová

Tam e-mail chybí...

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu