Dušan Havlíček

Už si nebudeme povídat

K úmrtí Milana Schulze

Vzpomínku na Milana Schulze píši s pocitem skleslé bezradnosti. Nevím jak začít, zda se rozpovídat o našem půl století starém přátelství, či se raději soustředit na výčet jeho významných činů profesionálních, aby bylo zřejmé, jakou roli sehrál v české kultuře i ve společenském dění.

Všechno jsem už vlastně ve stručném souhrnu napsal v Listech před čtyřmi lety v připomínce k jeho osmdesátým narozeninám (Přetrváme, Listy 2/2010, s. 109). Mezitím vyšla svérázná vzpomínková kniha Milana Schulze (Hledání zatraceného času aneb Co jsem nezapomněl, Torst, Praha 2012), upřímná a bezelstná zpověď, v které se snažil – jak sám připomíná v závěru – „popsat svůj životapříběh tak pravdivě, jak je hříšný jednotlivec schopen“.

Naše osudy se hluboce a neoddělitelně prolnuly odchodem do exilu. I když jsme se usadili – jak už jsem také napsal – každý jinde, Milan v Mnichově a já s rodinou v Ženevě, stmelovaly nás obdobné starosti o zajištění existence v neznámém životním prostředí stejně jako spontánní společné angažmá v odporu proti politickým poměrům v Československu. Kdybych chtěl vylíčit, jak jsme přes tu velkou zeměpisnou vzdálenost intenzívně a s neochvějným vzájemným pochopením prožívali dění, proměny a zvraty v uplynulých téměř čtyřiceti pěti letech, nikdy bych tyto řádky asi nedopsal. Tak tedy jen stručně.

Do letošního roku jsme vstupovali s odhodláním, že se s Milanem a jeho ženou Janičkou konečně musíme sejít k pořádném osobnímu popovídání, neboť jsme se už dlouho neviděli. Někdy v polovině ledna jsem si s nimi dlouze a srdečně popovídal po telefonu a dohodli jsme se, že se u nich v Mnichově zastavíme někdy v květnu při cestě do Františkových lázní. Krátce nato v pondělí 20. ledna sledujeme večer Události České televize a přijde rána jako blesk z nebe: v Mnichově dnes zemřel Milan Schulz.

Uplynul týden a po celou tu dobu listuji ve vzájemné korespondenci, pročítám emaily na počítači, nořím se do archivu textů a dokumentů... Pročítám znovu Hledání zatraceného času a připomínám si, co všechno jsme spolu prožili. Při tom listování mě upoutala zmínka, kterou jsem předtím přehlédl:

... Někdy v roce 1970 zesílily emigrační hlasy, aby se obnovily Literární noviny, když je v zahraničí tolik jejich bývalých redaktorů a přispěvatelů. S Ludvíkem Veselým jsme se této myšlence dlouho bránili, až se do věci vložil Jiří Pelikán s tím, že by měl v Římě tiskárnu, ve které by dokázal zaplatit vytištění takového časopisu, pokud bychom ho redakčně dali dohromady. Po dlouhém váhání hlavně kvůli problémům s distribucí takové tiskoviny mezi emigranty jsme se o to pokusili, dali dohromady rukopisy z celého světa a pak v Římě skutečně noviny o několika stranách vytiskli. V mém archivu jejich výtisk nenalézám. Jediný důkaz, že k té události došlo, podává Dušan Havlíček ve své obsáhlé knize Listy v exilu (Burian a Tichák, Olomouc 2008), když konstatuje, že jeho „obsahová analýza... opomíjí dvě předcházející zvláštní čísla LL, kopírující formát Literárních listů z roku 1968“... (tamtéž, s. 138). Uvědomil jsem si, že jsem ta dvě zvláštní čísla Literárních listů ve své studii zanedbal, a nastalo další úporné hledání. Nejprve jsem v zaprášených archívních krabicích prolistoval korespondenci s Milanem a dal jsem si pohlavek, když jsem zjistil, co jsme si svého času o LL psali. V obsáhlém dopise z března 1970, v kterém mi líčil své počáteční exilové osudy, se také zmínil, že s Ludvíkem Veselým připravili zvláštní číslo Literárních listů:

... Shodou okolností jsme vyrobili (já dokonce na místě v Římě) „jakobyLiterárky“, jedno jediný číslo, který furt nemáme, neb se toulá kdesi na cestě z Italska...

Odpověděl jsem mu vzápětí, neboť mi jeden výtisk poslal Jiří Pelikán.

... Literárky jsem z Itálie dostal, to víš, a poskytl jsem o nich jakési informace curyšskému Tages-Anzeigeru. Ti to otiskli a výstřižek Ti posílám. No samozřejmě, pindy. Ale hned se z redakce ozvali a poté mně také zatelefonovala jakási paní Eva Jirků z Curychu (zná se s Illínem) a strašně potěšeným hlasem se vyptávala, kde by mohla Literárky dostat. Prý se o tom hodně mluvilo mezi Čechy v Curychu, moc by o ně byl zájem. Mírně jsem její nadšení ochladil řka, že to číslo je solitér (zatím) a že se musím zeptat, kde by se to dalo sehnat. Tak se Tě ptám. Jo, a špatný by to asi přece jen nebylo nějaké ty Literárky vydávat pravidelněji, zdá se, že by tu o ně byl zájem. Z těch 10 000 či více by je obstojná část pravděpodobně odbírala. Přemýšlej hochu, přemýšlej. Máš tam u sebe víc kolegů...

Milan mi pak svěřil, že chystají další číslo:

To jedno číslo vzniklo spojeným entuziasmem několika bláznivejch Italů a tří mírně se bránících Čechů. No ale vzniklo a dopadlo to celkem slušně. Teď – protože to mělo v Itálii velkej ohlas (Europa to skoro celý přeložila, vytiskla a byla vyprodaná) – prej už budou prachy na další číslo. Takže možná bude, ale v žádným případě se nemyslí na periodicitu, aspoň my ne... Pokud jde o zájemce z Tvého okolí, pošlu Ti ještě pár výtisků a rozdej to. Jo a moc děkujeme za článeček o věci, zařazeno do archivu, aby jednou pilný student mohl říct, že jeho předci promyšleně a soustavně bojovali za... hergot, teď honem nevím, za co...

To první číslo ve svém archivu nemám, ale nakonec – a teprve teď – jsem v něm po dlouhém hledání našel druhé číslo z podzimu 1970.

Proč se o tom tak široce rozepisuji? Byli to vlastně Milan Schulz a Ludvík Veselý, kteří v úzkém kontaktu s Jiřím Pelikánem zkoumali a připravovali podmínky pro „římské“ Listy. Milan Schulz se na nich ostatně v následujících letech podílel nejen jako přispěvatel, ale jeden čas i jako člen redakční rady.

V této souvislosti musím připomenout, co jsem na jeho činnosti vždy bezděčně obdivoval: jeho pragmatismus, věcnost, ideologickou nezatíženost a připravenost podílet se na podnětech, které považoval za užitečné a prospěšné. Milan Schulz byl od roku 1977 aktivním členem katolické laické organizace Opus Bonum ve Frankenu, pro kterou kromě jiného uspořádal v roce 1988 sborník Mír, mírové hnutí, křesťanská etika: výbor z materiálů ze stejnojmenného sympozia. Své politické komentáře a fejetony publikoval v čase exilu také v newyorských Proměnách, v čtvrtletníku nezávislé české a slovenské kultury OBRYS, který vydával a redigoval v letech 1981–1990 v Mnichově Daniel Strož, ale především a zejména ve Svědectví Pavla Tigrida. Stojí snad za povšimnutí, že svůj obdiv k osobnosti a dílu Pavla Tigrida, s nímž ještě před odchodem do exilu navázal hluboké přátelství, vypsal v reportáži, kterou uveřejnil právě v Listech, řízených Jiřím Pelikánem (Kus práce. Čtvrtstoletí časopisu Svědectví, Listy, č. 6, listopad 1981, ss. 59n). Je to jen další důkaz pravdivosti mého tvrzení, že Milan ve Skupině Listy – jak už jsem před čtyřmi roky napsal – nenápadně, leč výrazně napomáhal k vzájemné spolupráci obou exilových uskupení.

Nepíšu životopis Milana Schulze a nepopisuji ani jeho profesionální působnost, snažím se jen vyslovit vzpomínku nad ztrátou nezapomenutelného přítele. Jeho životní úspěchy mne povzbuzují, jeho mnohá rozčarování – jak je například vypsal v reportáži Spojené státy, moje životní zklamání (Listy 6/2004, s. 34n.) bezvýhradně sdílím.

Dušan Havlíček (1923) je stálý spolupracovník Listů od jejich exilových počátků dosud.

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Dušan Havlíček

Už si nebudeme povídat

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu