Alexandr Ort

Proč jsem neemigroval

(K Listům 6/2013)

V posledním čísle Listů jsem se zájmem četl úvahy o „nevratnosti emigrace“. Tondu Liehma jsem velmi dobře znal. Logicky mě to vedlo k zamyšlení a porovnání s vlastními postoji k otázce emigrace.

Byl jsem totiž mnohokrát dotázán kamarády a někdy i členy rodiny, proč jsem v těch etapách života, kdy jsem někdy měl i nemalé problémy, neemigroval, když jsem pro to měl i dobré podmínky. Když jsem z podnětu přátel sepisoval na prahu osmdesátky své Střípky vzpomínek jednoho Čecha na složité 20. století, musel jsem se zmínit i o tomto problému.

Objevil se někdy po událostech v únoru 1948. Část politiků, kteří podali demisi a po rekonstrukci Gottwaldovy vlády neměli šanci se uplatnit v politickém životě, odešla z republiky a v zahraničí se pokoušela politicky se organizovat a zajistit si podporu především v USA. Po smrti Roosevelta stanul v čele USA viceprezident Harry S. Truman, který se nikdy zahraniční politikou nezabýval. Idea Spojených národů, která měla svět řídit v poválečném období, teprve hledala vlastní tvář a to nebylo nijak jednoduché.

Pod novým vedením také USA hledaly způsob jak udržet dominantní úlohu v světové politice. Tuto novou politiku charakterizovala od roku 1947 jak pod prezidentovým jménem Trumanova doktrína, orientovaná na Řecko a Turecko, tak představa nového uspořádání Evropy pod jménem ministra zahraničí v Marshallovu plánu.

Složitá situace v poraženém a okupovaném Německu a různé revoluční tendence v mnoha evropských státech vyvolávaly mezinárodní napětí, které světový tisk nazval „studená válka“. Ta přinesla uzavření hranic mezi „východem“ a „západem“; jejich nepovolené překročení z východu na západ znamenalo emigraci.

Někteří kolegové, kteří na studiích příliš neuspěli, hledali lepší možnosti „na druhé straně“, a tak se do jisté míry emigrace stala módou. Snad působilo i to, že „zakázané mimořádně láká“.

V uvedených vzpomínkách jsem o tom s připomínkou slov Jana Wericha, že „Domov je tam, kde jsme hráli kuličky“, napsal: „Sám jsem se takovými úvahami nezabýval a o podobném kroku neuvažoval. Bylo to asi mé vlastenectví, hluboce zakořeněné v Čechách, a snad i jistý dojem z pobytu ve Francii, že jsem byl přesvědčen, že jen doma budu moci skutečně žít.“

Studium na Vysoké škole politické a sociální, kam jsem přešel z práv, jakmile byla začátkem roku 1946 založena, mě velice bavilo svou mnohostranností a zájmem vyučujících. Takže „na útěk do zahraničí jsem nemyslel. A opustit mamku, která se nám nepředstavitelně obětovala, babičku, sestru a ostatní přátele, se mi zdálo nemožné a toho postoje jsem se už nikdy nezbavil.“

Jestliže koncem čtyřicátých let by takový čin znamenal krok do neznáma, později to bylo trochu jinak. Jako asistent na Vysoké škole politických a hospodářských věd, specializující se na mezinárodní vztahy, jsem měl možnost jezdit i do zahraničí na odborné konference, a tak měl pro svůj postoj i další důvody. Příkladem může být náhodné setkání v Paříži koncem šedesátých let s bývalým československým kulturním radou na čs. velvyslanectví, kterého jsem znal už v Praze. Pozval mě na sklenku „božolé nuvó“ a trochu se rozpovídal. Když se rozhodl pro emigraci, dostal slušné místo v jakémsi ústavu v Paříži. Ale dlouho bylo zkoumáno, jak důsledně se rozešel s komunismem, a bylo zřejmé, že i když nemá materiální problémy, se svou prací a se svým postavením spokojen není.

Krátce před tím jsem se na podzim 1968 setkal snad s nejlepší nabídkou na emigraci. Po sovětské intervenci jsme koncem srpna odjeli se ženou do Dubrovníku, kam byla pozvána na konferenci afrikanistů, neboť se věnovala černošské literatuře ve franštině a angličtině. Cestou jsem se ve Vídni zastavil pro nějaký dokument na čs. velvyslanectví a tam byl vyslechnut velvyslancem, kterého jsem dobře znal. Potkal mě na chodbě úřadu a byl po pozdravu překvapen, když jsem mu řekl, že se z Dubrovníku budeme vracet do Prahy. Byl zaplaven žádostmi známých o pomoc při hledání záruk pro emigraci, odůvodňovanou hrozbou přímého ohrožení existence v Praze. Byl překvapen mým rozborem situace a zvláště rozhodnutím se do Prahy vrátit.

Po konferenci v Dubrovníku jsme se zastavili v Bělehradě, kde byl můj bývalý žák radou na velvyslanectví – a také jsem dobře znal jeho šéfa. Pobytu jsem využil k přednášce v tamním ústavu mezinárodních vztahů, se kterým ÚMPE měl velmi dobré styky. Další zastávkou byl Salcburk, kde na semináři IPSA jsem měl mít jeden z referátů. A tam mi moji francouzští kolegové nabídli místo na pařížské univerzitě, kdybych chtěl emigrovat.

I pro mou ženu by se bylo snadno našlo místo, neboť byla jako franštinářka absolventkou studia na univerzitě v Besançonu. Ani jsme se nemuseli o všem radit. Až v autě jsem se jen formálně Jarky zeptal: „Tak domů, nebo...“, a bylo rozhodnuto. I když jsme si nemohli být zcela jisti profesní budoucností v okupovaném Československu, vycházeli jsme z toho, že tam je náš domov, naši rodiče i naše děti. A koneckonců přežijí-li složitější životní podmínky miliony Čechů, není nejmenší důvod, proč bychom nepřežili i my.

Musím potvrdit, že později, v některých pro nás svízelných situacích se nás známí a někdy i naše děti ptali, zda přece jen nelitujeme tehdejšího rozhodnutí, ale ani jednou jsme neváhali a trvali na správnosti tehdejšího kroku.

Alexandr Ort, Klatovy

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Alexandr Ort

Proč jsem neemigroval

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu