Chvalořeč na Miloše Rejchrta

Poté, co dostal Nobelovu cenu za literaturu, napsal Saul Bellow na počátku osmdesátých let knížku Děkanův prosinec. Na příběhu děkana z univerzity v Chicagu, který měl za ženu dceru z prominentní komunistické rodiny v Rumunsku, v ní předvádí, že mravní rozhodování bývá obtížné bez ohledu na společenský systém, který v dané zemi panuje.

Vzpomněl jsem si na tu knihu, když jsem přemýšlel, jak napsat laudatio na dnešního držitele ceny Listů za rok 2013 Miloše Rejchrta. Jako poválečné dítě – ročník 1946 – měl bohatou možnost osvědčit své mravní postoje v čase komunistického režimu. Řekl bych, že to zvládl na výbornou. Na začátku sedmdesátých let absolvoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu a stal se farářem. Ne nadlouho. Protože se zapletl s disidenty, přišel už v roce 1972 o státní souhlas. V roce 1977 podepsal Chartu 77, byl i jejím mluvčím v exponovaném roce 1980–81. Až do roku 1989 pak pracoval jako topič. Přitom se nepřestal angažovat v církvi. Evidentně na okamžik nepropadl touze dělat v režimu kariéru ani postoji, že se spoluprací s režimem dá něco zachránit.

Zatímco Bellowův děkan prožíval svá mravní dilemata mezi dvěma světy synchronně, na Miloše Rejchrta čekaly další zkoušky pro změnu diachronně. Ani demokratický režim po roce 1989 totiž nebyl prost testů mravní odolnosti. Vyjmenoval bych tři: lustrace, Mašínovy a restituce.

Miloš Rejchrt pochopil přesně, v čem je problém lustrací. Demokratický režim má právo bránit se proti exponentům, kteří se podíleli na represích komunistického režimu. Vadilo mu však, že se nijak nezkoumá míra spolupráce se státní bezpečností. Princip pouhé evidence považoval za nespravedlivý.

Druhým testem byli Mašínovi. Když se Alexandr Vondra rozhodl jet do USA na pohřeb Ctirada Mašína, napsal mu Miloš Rejchrt dopis, ve kterém na závěr uvedl: Prosím, vážený pane ministře, vzepři se tomu, předveď, že i politik si může uchovat kontinuitu osobního směřování a nerozcupovat svůj život v nespojitelné útržky. Opět naprosto přesný postoj. Jestliže se někdo angažuje na ochranu lidských práv, pak to musí být na obranu práv všech lidí, tedy i obětí bratrů Mašínů. Proto vzdání holdu Mašínům znamená rozcupování kontinuity života na útržky.

A tím třetím testem byly církevní restituce. Počet věřících, kteří prošli úspěšně tímto testem, patrně není velký. Miloš Rejchrt si však zachoval jasnou hlavu. Na otázku, jak by se církve měly financovat, odpověděl:

Dobrovolnými dary. Nejen věřících, ale i lidí, kteří mají dojem, že církve dělají rozumné věci. To nejhorší, co může církve potkat, je, když se budou starat o svůj majetek tak, aby ten majetek vynášel a aby je zabezpečil. To je úplně oddělí od starostí druhých. Církev má navíc žít z ruky do úst.

Snad není dále třeba dokládat, že Miloš Rejchrt prošel testy mravní integrity nejenom v komunistickém režimu, ale i v demokratických poměrech, ve kterých odolat svodům svobody bylo paradoxně možná ještě obtížnější než dřív. Kolik disidentů toužících angažovat se v politice zabloudilo v koridorech moci.

Za redakci Listů mu k získání ceny Pelikán 2013 srdečně blahopřejeme.

Václav Žák

Olomouc 24. ledna 2014

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů

Chvalořeč na Miloše Rejchrta

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu