Eva Dobšíková

Jsme opravdu „něco víc“?

Už Komenský říkal, že všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest. Dřív, a ještě za našich dědečků, se říkávalo všem větším obratlovcům hovada, menším snad hovádka. Z toho je zřejmé, že mezi zvířata a lidi stavěli příkrou hranici, jak bylo monoteistickými náboženstvími zavedeno. Nejen jimi. Člověk, argumentovali, má duši, dokonce nesmrtelnou, a veškerá zvířata tu jsou k jeho službám. Tak je psáno v Knize knih. Samo sebou se rozumělo, že k službě neomezené jakýmkoliv zvířecím utrpením, jakýmkoliv právem zvířat na přirozený způsob života. A tak to šlo dějinami dál s výjimkou některých pozdějších snah utrpení pokusných nebo jatečných zvířat poněkud zmírnit. Myslím, že tu platilo a platí právo dějinného podmanitele jako právo silnějšího na cokoliv. Vždyť tak jednají běžně i lidé, kteří nejsou věřící. Je to tak odnepaměti zavedeno – zvíře je majetek, zvíře je věc, třebas i šlechtěním zmrzačená hračka. Dodnes se nesmrtelná duše a více méně duše vůbec připisuje jen lidské bytosti.

V první polovině srpna bylo slunečno a teplo, jak má o prázdninách být. Nešla jsem daleko. U „Sirky“ se hemžilo plno lidí na trávníku a také ve vodě. Mezi nimi plavalo několik dospělých kačenek-březňaček, už ani nebylo poznat, která je letošní a která starší. Najednou se poněkud dál od ostatních kačen objevila kačení máma s čerstvě vysezenými káčaty. Bylo jich devět! Je to vůbec možné? Tolik mláďat a tak pozdě? Jak stihnou dospět a zesílit, než přijde zima a nedostatek potravy? Kačenka byla maličká, vyhublá, káčátka pevně semknutá kolem ní. Její soustředěná pozornost na hejnečko, jež se k ní ve vodě téměř tisklo, byla docela nápadná. Nu, byla to atrakce a několik dětí jim začalo házet do vody nalámané zbytky svačiny. Kačena k nim neuvěřitelně rychle dovedla svá mláďata a všechna sousta jim přenechala. Zásoby dětí však byly brzy u konce a ony začaly házet kačení rodince všelijaké věci, které nejsou ani pro kačení žaludek. Máma okamžitě poznala, že to do bříšek jejích holátek nepatří, neobyčejně pohotově jim zavelela a vyrazila v čele potomků napříč přehradním jezerem směrem ke Kozí Horce. Jakýsi kluk za nimi házel kamínky, ale kde už byly! Opravdu je mi záhadou, že žádné káče se od matky ani v tom spěchu nevzdálilo. Jak si mohla ta káčata snad nanejvýš třídenní poradit s takovou rychlostí a vzdáleností?

Kolik jich asi ta vzorná máma dochová do podzimu? Kolik se jich dočká zimy? Abych našla odpověď, hledala jsem je za měsíc. A našla jsem. Byly asi v polovině jezera u stanice parníku a pátraly ve vodě po potravě, Možná, že i tady jim lidé občas něco dali. Káčata se ještě pořád vzorně držela mámy. Jedno mládě ale chybělo. Neobjevím je však přece jen někde nablízku? Zbývající neuvěřitelně vyrostla, už jim obrůstalo peří. Máma už také nebyla tak hubená. Rodinka se mě nebála. Něco jsem jim donesla, ale nestačilo to. Kolik jich nakonec zůstane? Kdo či co jim může ublížit?

Prvního října jsem zase navečer zajela k Sirce. Teď už tam lidé nebyli, byla dost zima. Dospělé kačeny panáčkovaly ve vodě a se vztyčenými zadečky hledaly, než se setmí, co nejvydatnější večeři. Je tu i moje rodinka? Byla, ale málem bych ji už nepoznala. Máma se už od potomků velikostí sotva lišila, kačírkům v jejím hejnečku už narůstaly kosárky. Zavolala jsem na ně. Snad pochopili, jakou mám radost, že je zase všechny vidím. Bylo s nimi i to deváté mládě, takže nyní tvořili i s maminkou desetičlennou rodinu. Pašák máma. Už se jí tak pevně nedržely a samy sbíraly do vrubozobých zobáků, co jezerní dno poskytovalo.

Radostně jsem na ně volala a všechny ke mně přišly a snědly nakrájený chléb z mé ruky. Snad poznaly, ba jsem si tím jista, že jim přeji jen dobré. Máma už jim nenechávala svůj díl chleba. Už to byli adolescenti vrůstající do samostatného života. Dokážou přečkat zimu – ublížit jim už může skoro jen člověk. Příslušnice jejich druhu odvedla obdivuhodné dílo. Naučila je všemu, co mohla, aby dovedly čelit nebezpečím, samostatně žít, živit se v přírodě, vědět, co musí, mohou, nesmějí... Všech devět uchránila až do dospělosti. Vzhledem ke stále se měnící situaci na tak rušném místě, jako je brněnská přehrada, nemohly by takové dílo dokázat jen pudy. Musí vnímat rychle se měnící situaci, reagovat co nejvhodněji – myslet.

Kéž by se jen člověk na své bližní, kteří nejsou lidmi, díval, pozoroval jejich chování, co na rozdíl od nás umí a dokáže ten či jiný druh nebo jedinec. Pravděpodobně by bylo více vegetariánů, více skromnějších pozorovatelů, méně myslivců, žádní kožešníci a kožaři, méně chovatelů „domácích mazlíčků“ – vždyť jsou to jen a jen pro zalíbení člověka v živých hračkách geneticky zmrzačení ubožáci, neschopní přirozeného života svého druhu.

Vybíráme si úhledné maso na talíř, vejce, mléko, a konzumujeme čím dále víc. A třebas prase je jedno z nejchytřejších zvířat, podobně jako pes a kůň. Víme, jak žijí slepice a brojleři, než si koupíme vejce nebo kuřecí mrtvolku?

Myslíte, že je dnes krutosti vůči zvířatům méně než dříve? Omyl, je to naopak. Lidská spotřeba, zajišťovaná živočišnou výrobou, rychle vzrůstá, jen je ta hrůza více sklizena z očí. Hospodářské zvíře je jen věc, jen maso na talíři, mléko v láhvi – podmíněné každoročním porodem a zabitím naprosté většiny telat. Vejce, nezbytné ve většině domácností, se vyrábějí mučením namačkaných slepic v osvětlených klecích. Ty vydrží režim přibližně 7 měsíců. V přírodě žily původně v Indii tak 15 let. Po mukách v klecích, podobně jako po životě na podestýlce v přeplněných halách, brojleři, kteří dorostou závratně rychle – do 8 týdnů – do jatečné váhy, v jaké je kupujeme oškubané v obchodě, jdou hromadně na mučivou smrt na drůbeží jatka. Smrt je to příšerná, na lince. Jak se „vyrábějí“ prasata? Je to jedna z nejkrutějších výrob, včetně vivisekce při kastrování a kupírování ocásku u selat, naprosto omezeného místa pro výkrm i neustále rodících prasnic – rodí přibližně pětkrát za dva roky, přičemž mají tak úzkou klec, že si mohou právě jen lehnout ke kojení, aby, kdyby se otočily, nemohly zalehnout některé sele. Na jatkách se v úžasné hrůze odehrává porážka a zpracování na lince...

Tohle běžný konzument a podnikatel v živočišné výrobě nechce vidět ani slyšet. Jen to s čistým svědomím stále stupňuje. Organizace Svoboda zvířat se obrátila k různým do parlamentu kandidujícím stranám, zda zařadily ochranu práv zvířat na volební programy – naprostá většina nikoliv. Z těch silných žádná. Jista jsem si jen stranou Zelených.

Nakonec několik čísel z Revue české křesťanské akademie Universum (2/2011): podle údajů FAO se pro lidskou spotřebu každoročně porazí 50 miliard zvířat, z toho kuřat 44 miliard, prasat víc než miliarda. Vejce získáváme od 5 miliard nosnic. Spotřeba masa vzrostla za posledních 40 let významně na všech kontinentech v kg na osobu ročně. V USA nejvíc: z 89 na 124, v Evropě z 56 na 89, v Číně ze 4 na 54. Při současném trendu vzroste spotřeba masa na světě do roku 2020 na 327 milionů tun.

Eva Dobšíková

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Eva Dobšíková

Jsme opravdu „něco víc“?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu