Vladimír Claude Fišera

Od kláštera k falanstéře: za kolektivní oběh kyslíku utopie

„Utopie není to, co je nerealizovatelné, ale to, co je nerealizované.“

Théodore Monod

Utopie vychází z představivosti a ne ze „skutečného“; z představivosti chápané jako představa spíše než jako výmysl. Utopie je doslova to, co se ještě nikde nenachází, to, co je prozatím neumístěné v hmotném světě.

Skutečně, utopie je nejlepší definice literatury, jejích konstruktů, scén, ozdob, zápletek, chytající do pasti a překonávající náklonnost faset (Aufhebung), oddalující a beroucí v potaz smrt!

Ze sna se tvoří text, zde máme definici literatury, a fortiori poezie, která osvobozuje literaturu (fikci) z korzetu zápletky a nadřazenosti vyprávění.

Ale předtím, než je utopie zhmotněna jako nezbytný obzor, aby se dělání (činnost) volně rozvinulo, aby mělo stálý a „akumulativní“, postupný a soudržný směr, tedy utopie ve své prvotní podobě, je také přesně tím snem, z nějž se tvoří text.

Všechny utopie, počínaje Thomasem Morem a konče dneškem, se k nám dostaly prostřednictvím textu. Na počátku existovaly a byly předávány pouze pomocí psaného projevu, podněcujíce i o staletí později a na jiných místech účast lidských potomků, dotýkajíce se přitom hloubi duše individuální i kolektivní, probouzejíce naději na svobodný a harmonický život, oživujíce kolektivní paměť krátkých historických zkušeností změněného života (povstání Spartakovo a rolníků, různé a rozličné komuny, samo-osvobození, samo-vláda atd.).

Na počátku byly texty (Evangelia, ale také Saint Simon, Fourier, Owen atd.), dříve než existovaly kláštery a falanstéry, komuny, kampeličky, vzájemné pojišťovací a podpůrné společnosti, družstva. Tyto texty byly ve svém základu mobilizující. Mobilizovaly mýty (jak říkal Georges Sorel) právě proto, že utopie psaná, předepsaná byla taková, se svým mistrovstvím rétoriky, estetiky, se svou poetičností politiky dokázala nadchnout, charismaticky okouzlit své posluchače či čtenáře, a to před svým obsahem, přenášeným touto svádějící slovní linií na úrovni formy, anebo v každém případě zároveň s ním.

Později tento obsah (týkající se možnosti zhmotnění, proveditelnosti, stejně jako morální potřeby utopie) dokázal přesvědčit tentokrát racionálně a přispět k urychlení běhu směrem ke spravedlivějšímu, uspokojivějšímu světu, „zaplňuje“ pociťovanou prázdnotu žití.

Tento jiný sv ět (anglicky „erehwon“, z nowhere) byl vždy obdařen krásou nesrovnatelně větší než její bledé známé vzory, krásou novou, a také kvalitami spravedlnosti či žitých pravd. A pohyb vedoucí k odloučení od minulosti byl vždy přenášen, nebo v každém případě vnímán, prostřednictvím gesta, podmanivé teatrálnosti.

Utopie písma znamená dosáhnout rovnováhy mezi formou a obsahem v dosud nevydaném, zcela novém díle, mistrovském počinu, který je cizí jakémukoliv mimetickému, epigonskému přístupu. Utopie neobnovuje, neobjevuje, ona nás zavazuje, odsuzuje, abychom objevili neslyšené, ve smyslu nového, čistého, vhodného, nikdy dříve neslyšeného.

Uskutečněná utopie ruší dějiny, které byly pouze dějinami touhy po jejím uskutečnění. Je celá stejnorodá, stejně jako syntetizující, odmítající jakoukoliv náhražku („ersatz“), vše přibližné. Směřuje k souladu mezi snem a materiálností, mezi sebou a světem.

Avšak nikdy se nenaplní, neukojí, neboť se zhmotní pouze částečně, nedokonale, a výstavba mistrovského počinu je bez konce, neboť jeho vzor dokonalosti se také vyvíjí s tím, jak nás zkušenost s jeho částečnou realizací k němu přibližuje, upravujíc dialekticky původní sen-text, zvyšujíc kritéria jeho vyžadované dokonalosti.

Gogol a Kafka spálili své mistrovské počiny, jakmile je dokončili, a Homér stejně jako Sókratés nenapsali vůbec nic, Lautréamont... a Rimbaud téměř nic. Nic konečného, a v tom to je, že génius není prostým talentem, ani umělec prostým řemeslníkem.

Dílo existuje ve svém znovuprožití v duši čtenáře / posluchače / diváka, který se jej zmocňuje, stejně jako to činí historické kulturní dědictví či paměť, v nichž se dílo rozvíjí.

Platón a Max Brod shromáždili záblesky Sókratovy a Kafkovy a dílo čekalo, aby se stalo srozumitelným a aby jeho novost byla přijatelná vnějškem, vhodná k „recepci.“

A stejně tak politická utopie vyžaduje dílo společné, solidární, v němž pokračuje skupina lidí stále obnovovaná, přežívající jako seskupení všech jednotlivých členů, stejně jako přežívá kolektivní paměť ohledně snu o štěstí jednotlivců.

Zapomíná se na jednotlivce-zakladatele i na zakládající skupinu, na tyto první dočasné nositele záměru. A v tom to je, jak praví Lautréamont, že poezii budou vytvářet všichni. I když se naplňuje jen částečně to, o čem snil mladý Marx, když si představoval člověka budoucnosti, jenž bude rozdělovat svůj den (tedy svůj život) mezi činnosti manuální, intelektuální a umělecké, mezi přírodu, dílnu a výzkumný kabinet. Toho člověka touhy v harmonickém naplněním, člověka zabývajícího se úkolem tvorby, jež se stala přirozenou jako je dýchání: utopie je naším společným kyslíkem.

Francouzský originál Du monastčre au phalanstčre: pour une circulation collective de l'oxygčne de l'utopie vyšel ve dvojjazyčném (francouzském a německém) sborníku desátého Biennale Mitteleuropa Europe, difficile utopie, Utopie/Europa?,

nakladatelství bf, Štrasburk 2008, str. 15–17.

Přeložil Aleš Zapletal

Vladimír Claude Fišera (1948) je politolog, historik a překladatel. Spolupracovník Listů. Byl profesorem na univerzitách v Paříži,v Portsmouthu (Velká Británie) a Štrasburku. Žije ve Francii, kde se narodil.

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladimír Claude Fišera

Od kláštera k falanstéře: za kolektivní oběh kyslíku utopie

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu