Jiří Kratochvil

Vertigo

(komiks)

Sekretářka mě na něho nasměrovala. Postával v kuřáckém salónku, a když mě uviděl, rychle típl cigaretu a šel mi vstříc.

Přejete si prosím?

Zasmál se. Neblbni, Josef. To jsem tak k nepoznání? Můžeš se na chvilku uvolnit?

Posadili jsme se do kavárny Savoy. Ale když jsem ho chtěl vzít na ochoz kavárny, odkud je výhled na chrám svatého Jakuba a shora na Jakubské náměstí, jen se podíval na to strmé schodiště a hned rázně zavrtěl hlavou, že tam nahoru ho nikdo nedostane, nemá rád výšky.

Jaks mě našel?

Prostě jsem věděl, že jednou skončíš jako ředitel banky. A jaký banky! Pro klienty luxusní kuřácký salónek, a to právě v čase, kdy jsou chudáci kuřáci diskriminováni. A po stěnách Istlerovy obrázky!

Blbost, žádnej ředitel, jen jeden ze zástupců, a ty obrázky, to není Istler, ale nějakej jeho šikovnej epigon. A čekal jsem, že teď po mně bude chtít nějakou finanční nehoráznost a připravoval jsem se, jak ho šikovně odpinknu. Chvíli jsme mlátili prázdnou slámu a pak jsem se zaměřil na pavoučka, který se snášel ze stropu. Zdeněk vzal na vědomí, kam ulítla má pozornost, a taky se díval na toho opovážlivého parašutistu, aby mi tak dal na vědomí, že respektuje mé společenské postavení. Trpělivě vyčkal, až výsadkář přistane na litinovém popelníku u vedlejšího stolku a teprve potom se s tím vytasil.

Je tady teď znamenitá španělská malířka. Je ještě velice mladá, ale jednou bude její jméno vyslovováno s náležitou úctou, přestože je zatím nezapamatovatelné a nevyslovitelné. Jmenuje se María Rosario Góngora y Delgado.

Aha, kývl jsem.

Josefa to znova vrátilo k úvaze, co s tou stodolou. Tu druhou, daleko větší stodolu, jejíž součástí bývala taky sýpka a přilehlé stáje, pronajal i s ornou půdou a dalšími pozemky nějakému dychtivému statkáři. Ale stodolu, která se přimykala přímo ke stavení, jež teď obýval se svou ženou, tu nemínil postoupit nějakému zemědělci, co by mu to tady všechno zahnojil. Obytné stavení mělo dostatečně veliký uzavřený a zčásti i zastřešený dvůr, atrium, kde nechyběla ani garáž, protože dědeček míval pragovku, a tak Josef stodolu už vůbec na nic nepotřeboval a zatím ji nechal zet prázdnotou.

Já bych tu galerii brala, aspoň to tady trochu ožije, mínila Alice.

Nejsem si jist, jestli prahnu po oživování, doznal Josef. Tím nejcennějším statkem je tady možná právě ten dar ticha. A ten bych moc nerad rozfofroval.

O dar ticha bych se zas tak nebála, vždyť ani v Brně se nikdo do galerií zrovna nehrne a tady jsme kus za městem. A ještě mi zopakuj, jak se jmenuje ta italská umělkyně, jejíž vernisáž by to tady zahájila.

Španělská umělkyně. A Josef vylovil odkudsi papírek. Jenže já už zas nevím, jak se to vyslovuje.

Ukaž. No já bych to snad četla Maria Rozária Chónchora.

No to teda nevím.

Ale není teď jasné, jestli tím zpochybnil, jak jeho žena čte jméno španělské malířky, anebo pořád ještě existenci té galerie. Ale pak si vzal baterku a sundal z háčku klíč a šel se na stodolu podívat. Vlastně je to ostudné, že tam byl zatím všehovšudy snad jen jedenkrát, to když ta stavení tady přebírali.

Kromě čtyř nevelkých průduchů ve štítě má stodola proraženo do zdi už jen jediné, nevelké a zasviněné okno, teda pro výtvarnou galerii nic moc. Když to řekl Zdeňkovi, ten ho ujistil, že už má zajištěný grant na přestavbu stodoly na galerii, totiž něco z evropských fondů. Neboj, proběhlo by to rychle a ani bys o tom nevěděl, vůbec by tě to nerušilo, za to ručím hlavou. Tak když hlavou, souhlasil Josef, tak zrovna tvou hlavu si moc rád nabodnu na kůl. Ale dej mi čas. Ozvu se.

Nasadil klíč do zámku a chvíli s tím zápasil a pak se opřel do vrat a namáhavě je rozvalil. Světelný obdélník rozevřených vrat se položil jen dva metry za práh a okno pečlivě zasrané od much osvětlilo jen stoupající spirálu prachu, kterou tu uvedl do pohybu. Ale to už začal tušit, že tmavá prostora stodoly je překvapivě větší, než by kdy zvenčí obmýšlel. Rozsvítil baterku a krok za krokem šel podél zdi, rozhodnut obšlápnout to tady dokolečka. Přece jen čekal, že tady porůznu budou zbytky zemědělského nářadí, nějaké ty brány či dokonce pluhy, něco, o co by s klením zakopl. Kliknul baterkou na vše strany, ale zatím to vypadalo, že je tady všechno dokonale vyklizeno a uklizeno. Ale musel si přiznat, že ta temná prostora má v sobě i cosi velebného. A pak zvedl kužel světla a dostal po frňáku.

Buď té lásky a nesviť mi do očí! Sklop tu baterku.

A tak se Josef setkal se svým nájemníkem.

Mělo to jednu základní svízel, nechtěl jsem do toho zatahovat svou ženu. A tak jsem každé ráno jakoby odjížděl do banky a hned, jak jsem byl z dohledu našeho domu, jsem sjel ze silnice a vracel se zadem a velikým obloukem. Zaparkoval jsem na kraji lesa, kam by Alice dohlédla leda tak loveckým triedrem, a vydal jsem se pěšky a pořád tím velkým obloukem nazpátek. Byla to hodně nepříjemná cesta, protože tam vlastně nebyla žádná cesta, klopýtal jsem po kamenitém terénu a z toho si zas musel povytáhnout nohavice tam, kde byla podmáčená tráva. A Alice se vždycky znova podivila, že si do banky beru ty starý boty, který měly už dávno skončit v balíku pro bezdomovce. Stíněný ovocným sadem přiblížil jsem se ke stodole zezadu, opatrně ji obešel a vrata zamčená zevnitř Kuvír rychle odemkl a vklouzl jsem dovnitř.

Napřed ho popíšu, protože to stojí za zapamatování. Takže byl středně rostlé postavy, na nose nosil trochu altmodisch brýle a na levé tváři měl už dobře zahojený šrám, který by mu dodával šmaku opravdovosti, kdyby se mu hned příští den nestalo, že si šrám, ostatně moc zvláštní šrám, omylem přehodil na pravou stranu. Až později mě napadlo, že se tak nestalo omylem. Hned na začátku trval na tykání, a když jsem to z rozpaků odmítal, přitlačil si mě ke zdi.

Je to tak, jak si myslím, zeptal jsem se, totiž že každý smrtelník je takhle obšťasten?

Obšťasten? Doufám, že to nemíníš ironicky? Kdepak, ne každý smrtelník. Na počátku je pečlivý výběr. Vždyť uvaž, lidí je teď na světě asi sedm miliard a nás jen tak tři sta padesát tisíc. U tvýho dědy to bylo naprosto jasný, poctivý sedlák, kterýho prohlásili za kulaka. Nedalo se zabránit tomu, aby skončil ve vězení, ale dělal jsem všechno pro to, aby přežil. Přesně tak, o tvýho dědu jsem se bil jak lev. Bachařům jsem vstupoval do snů a dělali pak chudáci, co mohli, aby si to s tvým dědou nerozházeli. A tomu, kdo měl podepsat jeho rozsudek smrti, jsem navozoval ta nejdivočejší pokušení, takže zmítán tělesnými vášněmi, nemohl se k tomu podpisu vůbec dostat. A když potom přece jenom podepsal, použil jsem hodně silnou telekinezi, která se chopila jeho ruky v zápěstí, vrátila ji na papír a rozsudek zas škrtla. A když pak znova podepsal, znova jsem jeho ruku vrátil a znova škrtl, a když zas podepsal, zas jsem hned škrtl, a tak podepisoval a já zas hned škrtal, přetahovali jsme se o tu jeho ruku, podepisoval, škrtal, až to vyplivnutej vzdal. Jo to byly časy. I o tebe bych se bil jak lev, jenže tobě už všechno samo napadalo do klína. Nemusím se o tebe bát. Teď už je všecko jinak. Tebe si štěstí vede za ruku.

A jak tys tady přežil? V zamčený stodole.

Jsem Kuvír, ne? Ukaž mi zeď, kterou bych neprošel, a ukaž mi šikovnějšího zloděje. Místní minimarket musel občas něco postrádat. Ale mě nehoní mlsná, já toho moc nepotřebuju. Však začala mě obtěžovat nuda.

Takže ten nápad s galerií tady v mý stodole...

Napřed jsem dal dohromady ty dva, toho frajera a Maríu Rosariu Góngoru y Delgato. A pak jsem mu vštípil ideu galerie a nasměroval ho na tebe. A trochu mu pomohl s tím grantem na přestavbu stodoly. A docela se na tu galerii těším. Už jsem se tu zařídil.

A Kuvír ukázal nahoru, do krovu. Budu shora čumět na lidi a taky proti obrazům v zásadě nic nemám. Ale ta galerie, to je, věz, jen takové malé oživení. Ve skutečnosti jde o něco úplně jinýho. Je to jen záminka, abych ty dva dostal sem, do tvýho příběhu. A sundal si ty altmodisch brýle, aby nic nestálo mezi jeho a mým okem.

Věci se mají tak, pravil Kuvír s očima teď hluboko zabodnutýma do mých očí, mají se tak, že se nemůžu odtrhnout od tebe. A nemůžu a nesmím si najít, a nezlob se, že to řeknu tak hnusně, najít si místo tebe jinej objekt. A chceš, abych to řekl ještě obrazně? Takže jsme spolu svázaný lýkovými provazy. A jestlipak víš, co jsou lýkový provazy? Kdysi se tak vždycky dva a dva přivazovali k sobě a hodili do vody. Býval to dost oblíbenej způsob úsporný popravy, zaráz dva odsouzence. Pak se v tý vodě mrskali přilepený na sebe, a kdo se dřív utopil, měl vlastně štěstí, nebyl přicvaknutej ksichtem ke ksichtu mrtvoly. A takhle se taky já nemůžu odtrhnout od tebe. Moc rád bych se za tebe bil jak lev, ale když ty nic takovýho nepotřebuješ, jak jsme si už řekli, štěstí si tě vede za ruku a já můžu jen přihlížet. A tak jsem se tu začal nestvůrně nudit. Ale náhodou je tady nesmírně schopnej šéf minimarketu a prodává i přehrávače DVD. A jeden jsem si přivlastnil a pak jsem mu už jen odsával dévédéčka. A tak tady, milej Jozífku, trávím čas. Jsem velkej fanda do filmových thrillerů. Těch jsem tady za ten čas zhltal stovky. A nejraději mám ty od Hitchcocka. A jestlipak znáš jeho Vertigo?

Ach to bude dlouhý povídání, upozornil jsem ho, takže bych ti teď radil, aby sis přinesl stoličku. Pokud jde o mě, já když povídám, tak si přitom chodím pěkně dokolečka, ale tobě, naslouchači tý story, by teď kopla stolička.

Promiň, lekl se Josef, copak já teď můžu do bytu pro stoličku?

Ale co bys do bytu. Už čtrnáct dní se s tou stoličkou mořím. Táhnu ji na provázku telekineze a opatrně jsem ji vypoklonkoval z tvýho bytu až kamsi na dvůr a teď ji zrovna, pohleď, přetáhnu přes zeď.

I nafoukl jsem tváře a vykulil oči, aby to vypadalo, jak že se obrovsky namáhám, ale byl to jenom tyátr pro Jozífka. Ve skutečnosti stolička už dva dny čekala vzadu za domem.

Tak – a splaskl jsem tváře – už jsem ji přetáhl přes zeď a máš ji za domem. Ale opatrně, potichóčko, polehóčko.

Josef se dost zmateně zvedl a vypustil jsem ho ze stodoly a za chvilku zas, už ostoličkovanýho, vpustil a ukázal mu, kam přesně má stoličku posadit, abych kolem něho mohl kroužit, a to v dostatečně velikým okruhu, jak já to mám rád.

A pak už jsem spustil obcházeje Josefa v tom prvním velikém kruhu:

Kde jsme to asi skončili? Nuže, příběh Hitchcockova Vertiga je založen na tom, že jedna z postav trpí silnými závratěmi a další postava, docela půvabná žena, je nápadně podobná jiné ženě, takže když se ta podobnost ještě vyštěničkuje, dojde k dokonalé záměně, jež už poslouží vražednému záměru. Jestli ten film neznáš, půjčím ti dévédéčko. Měl bys ho totiž znát, protože se tě, abych tak řekl, dost týká. Totiž bude týkat.

Josef, který film samozřejmě znal, se teď na stoličce zavrtěl.

Jen vrť se, vrť, můj kolovrátku – pomyslel jsem si – blízko blizoučko už štědrá hostina. Ale nahlas jsem pokračoval: Byl jsem Vertigem tak okouzlen, že jsem prahl po tom využít svých nevšedních schopností a celé si to hezky zinscenovat. A co bych popíral, byl to plod tý bezbřehý nudy tady. Než bych se tu k smrti ukousal, dopřál jsem si raději scénář Vertiga.

A začal jsem druhý kruh kolem stoličky s Josefem:

Po nemalém úsilí jsem našel ženu nápadně podobnou tvý ženě. Mohla by být její dvojnicí, jen kdybych ji ještě trochu přejinačil. Je to sice Španělka, ale nemáš ponětí, Josef, jak je vůbec obtížný najít k někomu jeho dvojníka, takže zaplať Pánbů i za tu Španělku. A teď jsem k ní ještě potřeboval toho závraťovýho frajera. I vzal jsem si k tomu docela neutrální materiál, jednoho tvýho dávnýho spolužáka, a dal ho dohromady s tou Španělkou a teprve potom jsem ho postupně učil závratím. Ano, přiváděl jsem ho ve snech do situací, v nichž se napřed jenom zřítil ze schodů, ale už v dalším snu šel po lávce nad propastí a ta hloubka si ho mrcha strhla, načež v následujícím snu spadl z převysoké věže a hned v příštím snu jsme vzlétli až do oblak, ale jen jsem otevřel padáková dvířka, tak už trouba něco tušil, a měl bys slyšet, jak hrůzou ječel, když jsem ho chytil za rameno a bez padáku prohodil těma mrakama. A celou dlouhou sérií takových snů jsem ho nakonec dovedl k tomu, že by teď klidně mohl ze závratí maturovat. A tady blízko je, jak jistě víš, vysoká skála, jíž se právem říká skákací můstek sebevrahů. Takže mám už pěkně pohromadě všechny tři komponenty Vertiga: chlapíka, co trpí silnými závratěmi, ženu podobnou tvý ženě a místo vysoký věže stejně vysokou skálu.

A díval jsem se teď na Jozífka, jak mu to dochází, až v tu ránu vyskočil: Vy jste šílenec, Kuvíre!

Ale fuj, Jozífku, nedohodli jsme se tak náhodou, že si budem tykat?

A šel jsem k němu a položil mu ruku na rameno, ale místo toho, abych ho prohodil mrakama, což bych jistě taky mohl a což by si možná zasloužil, jsem ho dovedl zpátky ke stoličce a zas pěkně usadil a z toho ramene mu smetl neviditelný smítko.

Kdybys teď dovolil, tak bych načal třetí kruh, který by ti všechno osvětlil, a pochopil bys, že je to všechno v tvým zájmu:

Totiž lhal jsem ti, ten nápad s Vertigem nevznikl jako plod bezbřehý nudy. Zjistil jsem totiž, že ti můžu, že ti konečně můžu posloužit, a to v tvý jistý ošemetný situaci. A Kuvír s potěšením poslouží a Kuvír je moc rád užitečnej. A našel jsem právě ve Vertigu způsob, jak to provést, i když se musím hned na začátku přiznat, že z Vertiga mi přitom zůstalo, jak to pojmenovat? jen pár nečitelných šlápot v písku, protože všechny ty dévédéčkový thrillery, co jsem tu zhltal, nakonec bohužel překryly ten krásný, ten nádherný Hitchcockův příběh. Ale co si budem povídat, žádnej krásnej příběh nepřežije svou realizaci! I když takhle děsně zmrzačit Hitchcocka, to abych se bál, jestli si to teď neodskáču, jestli to teď nevyvolá jeho pomstu z hlubin času. Ale pojďme na věc. Už jsem se ti zmínil o místním minimarketu a jakýho má skvělýho šéfa, přestože si ho tahle vesnická díra snad ani nezaslouží. Ale tvá žena, jo, Alice, ta ho dokázala ocenit. K velkýmu pobavení tvých spoluobčánků.

A když jsem tak uzavřel třetí kruh, Josef tam ještě dlouho tiše seděl, až jsem musel syknout v obavách, že mi tam zkameněl. Tak jak, Jozífku?

OK, Kuvíre, spusť Vertigo! A mohl bych se tě ještě na něco zeptat?

Ale přece víš, že neexistuje prakticky nic, na co by ses mě ty nemohl ptát.

Tak mně třeba pověz, jaktože tady nemáš vůbec žádnej nábytek? Na čem sedíš, ležíš, spíš, Kuvíre?

Ach já toho moc nenaspím. Ale když přijde na věc, tak sedím nebo ležím tím způsobem, že se tady na tenhle trám zaháknu nohama a visím si tu hlavou dolů. A jak tady visím, přemýšlím si. Lidi jsou moc hezkej námět ku přemýšlení, Jozífku.

Vím, že váš čas je velice vzácný, a tak se prosím nezlobte, že váš přesto obtěžuju. Však nedivte se, že tak zvláštní příběh, jaký se kolem vás, abych tak řekl, navršil, přitahuje pozornost médií. Já jsem sice jen malá bulvární veš, ale tolik podivných úmrtí ve vašem bezprostředním okolí...

Nechal mě stát na prahu ředitelny a nestál jsem mu za jediný slovo. Ale já jsem dost vlezlá bulvární veš a nedám se jen tak odradit.

Na počátku je, pokud se nemýlím, sebevražda majitele minimarketu v sousedství vašeho venkovského domicilu. Zničehonic začal prý mít děsivý sny, noční můry, a přes den zas začal trpět ohavnými depresemi a způsob smrti, jaký si pak vyvolil, svědčí, že šlo o endogenní depresi, jejíž účastníci vždycky sahají po těch nejdrastičtějších koncích. Jednoho dne kamsi odjel a našli auto zaparkované nad propastí Macocha a tělo na dně propasti. A toho samého dne, a promiňte, že i to zmíním, vystoupala vaše žena, vystoupala Alice na to, čemu se tady říká skákací můstek sebevrahů, vysokou skálu blízko vašeho domu, a zatímco její tělo letělo z té vražedné výšky, vy jste seděl ve vlaku do Berlína, kde jste měl promluvit na konferenci o dopadu globální krize na úvěrové systémy. Smím pokračovat? Není to dost podivuhodné, že ve všech případech šlo o smrtelné pády? Tomu se nevyhnul ani ředitel vaší banky. Jel do Olomouce navštívit firemní pobočku a nevysvětlitelně tam přímo na náměstí vletěl do náhodně otevřeného kanálu. A nastoupil jste na jeho místo, protože ten nešťastník, s nímž se původně počítalo jako s novým ředitelem, dostal šílený nápad, že si sám na střechu nahodí parabolickou anténu. Zemřel oplakáván mnoha dobrými lidmi. Což my bulvární vši umíme taky latinsky: Multis ille bonis flebilis occidit. Omlouvám se, to je z Horatia. Ale nejnepochopitelnější je smrt vašeho dávného spolužáka. Instaloval ve vaší stodole obrazy vaší nynější, španělské ženy, jež je prý nápadně podobná vaší mrtvé ženě, nápadně podobná Alici. Byl s přáteli tady za rohem, v kavárně Savoy, a najednou se prý zvedl a šel ke schodišti na ochoz a všichni překvapeně hleděli, jak zavírá oči a přidržuje se zábradlí a stoupá nahoru. Trpěl prý silnými závratěmi, a tak stoupat mohl jen se zavřenýma očima. Ale nahoře je otevřel a okamžitě se zapotácel a ta závrať ho tak nešťastně smetla, že dole mu rupla lebka jak vaječná skořápka. Ale asi to byla taky sebevražda, protože prý těžce nesl, že María Rosario Góngora y Delgado se zamilovala do vás, když ji přece považoval za svůj erotickej objekt.

Ale pan ředitel usoudil, že už toho bylo dost, a chtěl mi přirazit dveře před nosem, a tu jsem mezi dveře vrazil nohu a bolestivě jsem zakňučel. Pohoršeně hleděl na tu nohu, když jsem honem přispěchal ještě s jedním dotazem:

Ti všichni, co jsem zatím jmenoval, měli s vámi něco společnýho, ale je tady ještě jeden absolvent skákacího můstku sebevrahů. Ale tenhle nešťastník neměl při sobě žádný doklady a široko daleko ho tam nikdo nezná. Ale měl takové altmodisch brejle a na tváři zahojenej šrám. Moc zvláštní šrám ostatně. A něco mi říká, že vy snad o něm víte. To je prosím intuice nás, bulvárních vší. Anebo se mýlím?

A tu, jako bych řekl Sezame, otevři se, kývl a ustoupil stranou, abych mohl do ředitelny.

Posaďte se, protože to je dlouhá historie.

Ale okamžitě jsem se ohradil, že si přece nemůžu sednout, když je tady jenom jedno křeslo.

O mě se nestarejte, pravil, a ukázal na trám trčící nám nad hlavami ze zdi.

A pak už jsem jen hleděl, jak se obratně vyšvihl nahoru, zavěsil se nohama a začal hlavou dolů vyprávět.

Jiří Kratochvil (1940) je prozaik, dramatik a publicista.

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Kratochvil

Vertigo

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu