Marek Šindelka

Sudety

Básníci a jejich místa (30)

Nevědomí krajiny

Mám rád ty pohraniční chyby. Místa visící někde ve vzduchoprázdnu, v nekonečných horských svazích, v místech, kde krajina už padesát let pojídá zbytky vystěhovaných vesnic. Pořád se tam dá narazit na ty divné paloučky – člověk musí na chvíli zastavit, nechat prostor několikrát oběhnout kolem svého těla, musí se otočit dvakrát dokola, aby si všechno pořádně prohlédl. Mezi vysokými buky, duby a smrky je najednou plocha, kde roste jen několik ovocných stromů. Tady někde bylo stavení, v mechu ještě leží rozvalené linky jednotlivých místností. V létě se ze základů domu – už jen slabě vystupujících z hlíny lesa – dá odhadnout, kde mohla být kuchyň, kde světnice, kde chlév.

A někde zbyl i celý dům. Jako malí jsme je prolézali. Pozorovali jsme v nich, jak rychlý je plevel. Uprostřed prázdných stavení rostly stromy – protrhávaly střechy, aby se dostaly ven, ke světlu, trámy byly tak prožrané červotočem, že je člověk mohl rozdrolit v ruce na prach.

Pohraničí pro mě vždycky byla zapovězená oblast. Dodnes, když se člověk prochází těmi lesy, naráží na bunkry, které jako podivné betonové hřiby vyrůstají z lesní půdy. Jsou celé porostlé mechem a křivými stromky, pokoušejícími se uchytit v jehličí, nahromaděném na jejich střechách. Zevnitř vane jeskynní vlhkost smíšená s krevním pachem zkorodovaného železa. Často jsme si kolem nich hráli na válku, ale úzkým a temným vnitřním chodbám jsme se vyhýbali.

Tenkrát jsme byli malí kluci, kteří po sobě střílejí z klacků, v teatrálních gestech padají do jehličí a hrají si na mrtvé. Nevědomky jsme ale vykonávali rituál. Ta dětská hra, les prošitý neviditelnými střelami, neviditelná krev z ran, neviditelná smrt v neviditelném boji, to všechno po letech zaplňovalo ta místa válkou, která se v nich kdysi měla skutečně odehrát, ale nikdy se neodehrála.

Zbylo jen zplanělé pohraniční opevnění, zbytečná obranná linie, která se po Benešově abdikaci pokryla mechem a rzí. Sudety jsou jako podivný geografický snímek kolektivní paměti. Všechny ty rokle, lesy a ruiny jako mohutný graf minulosti. I s tím postupným mizením, rozkladem a vyhasínáním, vlastním všem paměťový stopám. Se všemi chybami.

Každá krajina nejspíš potřebuje podobný kaz – místo, kde se hromadí potlačená, odsunutá paměť. Každá krajina potřebuje své nevědomí.

poledne

děti u krajnice
pozorují, jak dýchá asfalt
propichují černé bubliny
v dálce
v horkém vzduchu
cosi křivého a vlnitého
cosi ve tvaru psa přebíhá silnici
vzduch stojí a syčí
jako labuť na kluka s klackem
který na ostrově
našel hnízdo z trávy
bláta a peří

sudety (návrat)

kolem vsi je kruh
opsaný štěkotem
jakoby doprostřed návsi
pod hladinu spánku hlídacích zvířat
dopadl kámen

ten kámen jsi ty
přicházíš podél potoků
kolem břehů zarostlých plevelem a tmou
míjíš zkažený náhon
rýhu plnou nehybné mrtvé vody
stojíš u rozvalin mlýna:
je slyšet slabý skřípot
jak se propadají do lesní hlíny
nad zem trčí už jen pár stěn
a trouchnivých trámů
za chvíli se potopí i ony
celý mlýn sklouzne do hlubiny
a jeho vrak
s dutým nárazem dosedne na dno

za kotník se rychle přivazuješ k shnilému žebru stavení
zavíráš oči, zadržíš dech
necháš se vést
necháš věci, aby se děly

klesáš níž a níž
vrstvami a podložím své země
vracíš se domů
zpátky k místům dětských her
k černým nádržím své paměti
k oborám plným vzácné zvěře
klopýtáš starodávným lesem
mléčnými zuby si svítíš na cestu
kalným světlem
mléčnými zuby, které se ti rychle kazí v puse
osvětluješ kraj
svých dávných strachů ze tmy
kraj vosích bodnutí, modřin a oděrek
kraj kašle
a planých neštovic

***

jak promluvíš s otcem?
po všech těch letech
po nekonečných letech
vepsaných do jeho kůže
po letech
které ohýbají kosti v jeho těle
jehlovými zuby párají jeho lebeční švy
aby vyjedly zbytky paměti a rozumu
po letech
kdy i ty v zrcadle stárneš
otevíráš dlaň
a snažíš se odhadnout
odkud kam vede ta klikatá rýha
ta roztřepená nit
vetkaná do ztvrdlé mozolnaté kůže
ta nitka v dlani
podle níž se lidé pokoušejí měřit
vzdálenost od nicoty k nicotě

***

stojíš na kamenném zápraží
do kraje padá déšť
liják
na střechách
ve stromech, v polích
zní to jako potlesk
zuřivý aplaus
ukláníš se
představení končí
i ty sám pomalu končíš
cítíš mrazení v zádech
někde to tam je
plíží se to propadlištěm
sedí to v temné šachtě nápovědy
v šatnách se to přehrabuje tvými věcmi
obléká si to tvou košili
v maskérně si to nanáší tvou tvář
bledý se ukláníš
po těle ti vyběhl ledový pot
obličej ztuhl falešným úsměvem
naučeným úsměvem tohoto žití
a potlesk sílí
duní jako splav
jako liják
v hlavě starého muže

jaro

začalo jaro
a ptáci
porouchaná videohra v korunách stromů
skřivani v teplém večerním vzduchu
skřípou jak rozladěné rádio
vlnová délka stmívání
arabský pop na dlouhých vlnách
náhodně zachycený uprostřed noci
pod prosvíceným sklem
pluje bílá ryska
po názvech, které ti něco připomínají
Istanbul, Kodaň, Petrohrad a Mostar
usínáš s rukou na skle
za oknem je noc, pach řeky
a nová roční doba

sudety

jako už tolikrát
večer se přelévá do tmy
jižní svah chladne a černá
krajina kolem tebe stárne
jako rozkrojené jablko
zvídaví mravenci
prodloužili stezku přes jednu z tvých nohavic
nesou listí, klacky, mrtvé brouky
své vlastní zárodky
podobné zrnkům rýže
odnášejí i kus tebe
látka se začíná párat
prošitá kyselou jehlou mravenčí cesty
sedíš a čekáš
několik dnů prší
mraky se trhají
dělí se a znovu spojují
obloha hasne a zažíhá se novým úsvitem
jako už tolikrát
zvídavé vosy
začínají stavět hnízdo v tvém podpaží
rozvážně lepí plástev na plástev
do šestiúhelných komor
rodí průsvitné pulsující jikry
hnízdo roste a svrbí
v dlouhých chladných nocích tě hřeje
a jako lampa
osvětluje planý sad
a chátrající dům
čekáš
luční tráva kolem vzrostla
už nevidíš do kraje
uvažuješ tedy o tvaru a stavbě stébel
o pohybech větru
o malém počasí uvnitř louky
na krku a pažích
ti vypučely kluzké trsy neznámých hub
a jednoho dne shledáš
že na tvém břiše žije choroš velký jak talíř
dům se po nějaké době zřítil
nosný trám puknul
střecha se propadla sama do sebe
cihlové stěny se rozdrolily v prach
plot kolem sadu dávno shnil
a zmizel beze stopy
něco se pokazilo s časem
jako by už nebyl
tvé srdce udeří jednou za den
nedýcháš už dávno
v tvých nozdrách kvete jakýsi plevel
v ústech máš velké vlaštovčí hnízdo
slepené z bláta a slin
teď proti své vůli
zpíváš třemi tenkými hladovými hlasy
nálet zavátý z kopců
rychle vzrostl do čtyřmetrové výšky
kolem tebe se teď kýve nový les
nelze rozeznat
kde stával dům
ani kudy vedly hranice sadu
na křehkých nohou přicházejí zvídavé laně
za nocí spásají trávu z tvého těla
pijí z hlubokých tůní tvých očí
čas není
les zmohutněl a zestárl
jako už tolikrát
dny začínají a končí
a ty už najednou nejsi
a je to tak lepší

Marek Šindelka (1984) je básník a prozaik. Za básnickou prvotinu Strychnin a jiné básně (2005) mu byla udělena Cena Jiřího Ortena. V roce 2008 vyšla próza s názvem Chyba, která byla v roce 2011 adaptována stejnojmenným komiksem Vojtěcha Maška. V roce 2012 získal cenu Magnesia Litera za soubor povídek Zůstaňte s námi. Pracuje v Hospodářských novinách. Žije v Praze.

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Marek Šindelka

Sudety

Nevědomí krajiny

poledne

sudety (návrat)

jaro

sudety

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu