Robert Kiss

Lidické ženy a děti

Jaká byla vaše fotografická cesta k obtížným tématům, jako je to, které zde představujeme?

Témata, která si v poslední době vybírám, jsou existencionální. Ne snad, že by to byl výběr cílený, ale dnes už vím, že mě takové věci přitahují a mám k nim blízko. Díky projektu 702 °C jsem měl možnost fotografovat v prostředí krematoria a pohřebního ústavu. Byla to zkouška sama sebe, určitý druh arteterapie, kterou jsem absolvoval po smrti několika mladých přátel a dědečka.

Co vás konkrétně přivedlo do Lidic? Hrálo roli i to, že žijete nedaleko a téma je v regionu trvale přítomné?

Stydím se, že jsem roky téměř denně jezdil okolo Lidic a nikdy mě nenapadlo tam fotografovat. Toto léto jsem zahlédl plakát na letošní pietní událost a ve vteřině jsem věděl, že to musím zachytit, zaznamenat, zdokumentovat, dokud tu příležitost ještě mám. A příšerně jsem se rozčílil, že jsem to neudělal mnohem dřív. Uvědomil jsem si, že mám jedinečnou možnost se s přeživšími lidmi setkat, vyslechnout si jejich příběhy a předat odkaz lidické tragédie pro změnu jiným způsobem než pomocí literatury nebo filmu.

Nebál jste se, jestli v lidech, kteří prožili tak hrozné věci, nenarazíte na bariéru, anebo jestli vás ten prožitek nepohltí? A jaká byla skutečnost?

Neměl jsem iluze o hladkém průběhu. Komplikací není, možná překvapivě, nějaká bariéra pramenící z prožitých událostí. Pokaždé jsem se ale setkal s nedůvěřivostí, kterou si lidičtí lidé zcela pochopitelně vypěstovali vinou špatné organizace předchozích projektů, do nichž byli zapojeni. Ačkoliv pracuji pod oficiální záštitou a v kooperaci s Lidickým muzeem, musím překonávat prvotní negativní reakce a očekávání.

Jak fotografování prakticky probíhalo?

Na pietním místě, kterým jsou vlastně celé Lidice, se pohybuji s úctou a s lidmi se snažím jednat nanejvýš důstojně a empaticky. Ačkoliv je to od tragédie již 71 let, atmosféra je tu stále vypjatá. Vždy si domluvím schůzku a při setkání se snažím naslouchat. Pokud cítím, že by pro někoho mohlo být fotografování nepříjemné, nefotím. Fotografuji většinou v průběhu rozhovoru a nikoho nestylizuji. Témata rozhovorů neurčuji ani nekoriguji, aby výsledný obraz působil co nejautentičtěji, přirozeně. Snažím se, aby fotografování i výběr snímků probíhaly citlivě s ohledem na mnohdy pokročilý věk, fyzický stav, aktuální duševní rozpoložení a především na těžké životní osudy. Fotografuji na oblíbených místech, pietních místech a někdy i v domovech přeživších.

Výsledkem by měly být výstava v Lidicích a kniha, do jaké míry jsou už tyto plány konkrétní?

Zbývá ještě hodně práce, než budu moci cyklus považovat za ukončený. Výstupem projektu bude velká výstava v Lidické galerii na podzim roku 2014. Kniha, bude-li v té době hotová, bude stejně jako výstava doplněna i o písemná svědectví a historické fotografie z lidického muzea a od pamětníků.

-tt-

Robert Kiss

Lidické dítě Pavel Horešovský (71 let)

Robert Kiss

Šaty Věnceslavy Krásové lidického dítěte které zahynulo vkoncentračním táboře v Chelmnu

Robert Kiss

Lidická žena Milada Cábová (89 let)

Robert Kiss

Lidické dítě Libuše Součková (71 let)

Robert Kiss

Lidická žena Milada Jirasová (99 let)

Robert Kiss (1988) se narodil a žije v Kladně. Absolvoval fotografický obor na VOŠ grafické, nyní studuje na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Cykly Diplomat / hotel dvou tváří, Jitka Válová – medailon osobnosti, Bihor, nebo 702 °C vystavoval například v Praze nebo Bratislavě. Získal několik cen na fotografických soutěžích v ČR i v zahraničí.

Foto Radovan Kodera

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Robert Kiss

Lidické ženy a děti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu