Ladislav Šenkyřík

Milujte se a buřte se

„Šenkyřík! Šenkyřík!! Šenkyřík!!!“ Zvučný hlas stodvacetikilového brunátného ředitele, přičinlivého pacholka kolaborantského režimu, budiž mu země lehká, se ozvěnou zoufale rozléhal schodištní šachtou starobylé budovy Slovanského gymnázia, když jsme stoupali husím pochodem – dvaadvacet osmnáctiletých mužů v tmavých oblecích, naleštěných lakýrkách a s vyholenými lebkami (abych to nepřeháněl: někteří se myslím spokojili s krátkým ježkem) – středem širokého schodiště ze suterénních šaten do třídy ve čtvrtém patře. Nebylo to všechno. Za námi se ve stejném útvaru neslo vzhůru čtrnáct sličných dam ve svých nejlepších šatech z tanečních a v lodičkách. Ředitel byl blb, ale neskromně přiznávám, že mé jméno nevzýval nadarmo. Dobře věděl, koho za tou revoltou naruby hledat. Jenže to právě nebylo v záplavě čerstvě se lesknoucích lebek a večerních stejnokrojů vůbec jednoduché. Procházel jsem kolem něho – nepovšimnut – s chutí a s pocitem triumfálního vítězství, byť mi bylo jasné, že další burácení v ředitelně a exemplární pomsta už jistě nejsou daleko.

Revolta to byla nebezpečná a na hraně, což jsme si tenkrát vůbec neuvědomovali. Naše vědomí sahalo tak maximálně ke kázeňské odplatě, věřili jsme, že na vyhazov to nebude, naivně jsme si říkali, že pro něco takového by přece „museli mít konkrétní důvod“. Takže jsme se u piva s kamarády zvesela smáli, že ředitel „vypadal úplně na mrtvici“. Až když po pár letech na tu mrtvici opravdu zemřel, napadlo mě, jak by mi asi bylo, kdyby ho s ní odvezli ten den, kdy jsme si to na schodech gymnázia tak báječně užívali.

To je vlastnost stáří, že člověk dokáže možná lépe promýšlet důsledky svých činů, méně provokuje, nechce druhé – byť třeba protivníky – tolik rozčilovat a raději občas něco spolkne a snaží se pochopit svět i očima jiných lidí. Alibismus? Kompromisy? Možná. No ale řekněte: nestojí to třeba za šťastné manželství?

Nestačím žasnout nad zapálenými články, které se vyrojily kolem „šátkové aféry“ na pražské (!) zdravotnické škole, a to radši nečtu internetové diskuse. Dvě dívky tam chtěly chodit do školy v šátku a byly odhaleny jako pátá kolona Al-Káidy, zvláště když se šátku byly ochotny proradně vzdát například při službě v nemocnici (to teda navíc nerozumím proč, když třeba řeholní sestry ve svých úborech v nemocnicích běžně slouží). Dívenky, sotva šťastně uprchlé ze spárů brutálních režimů, které jistě předepisují i jiné řády než jen školní, dostaly záhy pocítit i netoleranci zdivočelého evropského sekularismu, s nímž jde ruku v ruce nesebevědomý strach.

Ptám se ale, kde jsou ti studenti a studentky, spolužáci dotyčných? Jaktože nepřišla celá škola do vyučování v šátcích? Nelamentuji nad mladou generací, která se jindy často tak sympaticky bouří. Mládí je citlivé a zároveň kruté. Dovedu si představit, že ty dívky nebyly mezi vrstevníky moc oblíbené. Upřímně řečeno, mě by asi na gymplu holka v šátku taky moc nepřitahovala. A navíc to podivné náboženství, vždyť podle televizních zpráv je každý jeden a půltý příslušník toho vyznání věčně opásaný bombami. Zkrátka nebyly dost in.

Ale možná za to může i ta Praha. Tenkrát v pětasedmdesátém jsme pražským kamarádům nezáviděli jen nepřítomnost ruských vojsk, ale i ty jejich řepy a odrbané džíny, to u nás na moravském (malo)městě, byť stotisícovém, vládl úplně jiný „dress code“, kterému se podle většinového názoru měly dívky z Afghánistánu a Somálska přizpůsobit. Naše spolužačky nesměly nosit šortky, my dlouhé vlasy, a džíny jakožto propagace kapitalismu nebyly přípustné vůbec. Jistě to tak stálo i v nějakém tom školním řádu. Bouřili jsme se, nerespektovali to, nepřizpůsobovali jsme se.

Chápu, že „revolta“ těch dívek je trochu jiného druhu. Nezasloužily si ale pocítit kus obyčejné lidské sounáležitosti?

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislav Šenkyřík

Milujte se a buřte se

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu