Dalimil (A. J. Liehm)

O emigraci

(K rozhovoru Bylo nebylo)

To, čemu se v Husákově Československu říká „tisk“, věnuje značnou pozornost tzv. posrpnové emigraci. Dokonce si našel specialisty. Sedlák, Marko, Roháček – to jsou jména, která málem vešla do české publicistiky toliko jako synonyma intelektuální a mravní úrovně stalinismu. A ke všemu spíš pro humory. Jejich nositelé se však nyní rozhodli, že se do historie české a slovenské publicistiky přece jen dostanou když ne jinak, tedy po boku Vajtauerů, Lažnovských a tak. Nu, každý máme svou ctižádost a proti gustu... Leč ne o to jde.

Nejde v tuto chvíli ani o rozdíl mezi emigrací a exilem, ba ani o jejich deskripci, jíž se v Listech už ujal Karel Jezdinský. Jde o emigraci či exil jako zrcadlo domova i světa.

Devatenácté století, pomalá industrializace, růst obyvatelstva a venkovské bídy vrhaly do světa tisíce a desetitisíce Čechů a zejména Slováků. Pro jejich ruce nebylo doma trhu, a tak je táhli prodávat na trhy cizí. Šli cestičkami, po nichž dnes táhnou Evropou ti, kteří nabízejí ruce španělské, portugalské, jugoslávské, turecké, řecké, ba stále ještě i alžírské. V Americe jsou to dnes ruce mexické, portorické, v Japonsku to včera byly ruce korejské... Chudí, nevyvinutí, hladoví táhnou, aby vydělali na živobytí svým rodinám u prahů bohatších, v jejich závodech, na jejich silnicích či u jejich moří. Složení této emigrace se postupně mění, ustupuje geograficky stále dál od center průmyslu a rozvoje. S průmyslovým rozvojem Čech, Moravy a Slovenska mizela i u nás postupně tato emigrace rukou, a byl to až Hitler, který přeměnil českou a slovenskou inteligenci v nádeníky, ve stavitele silnic a podzemních tunelů, byly přitom emigrace vítězné, stejně jako jí bude emigrace vyhnaná hitlerismem.

Od Bílé hory, od okamžiku, kdy protireformační reakce potlačila zoufalý a v mnohém neobratný pokus o obnovu samostatnosti českého myšlení a české politiky, nebylo emigrace hlav. Pobělohorské století nejprve vyhnalo, fyzicky zlikvidovalo či duševně zcela zlomilo všechno, co v Čechách nezávisle a tvořivě myslelo. Století další znamenalo po duchovním masakru generací novou regeneraci duchovních tkání, až století třetí uvidělo zmrtvýchvstání země, národa, jeho ducha i státu. Teprve zavraždění tohoto státu na konci třicátých let vyvolá první moderní exil mozků. Emigrace před hitlerismem – to je především inteligence, mládež, lidé tvůrčí. Mnozí z nich padli v boji s fašismem, mnozí z nich už zůstali v zemích, jež jim poskytly útočiště a prostor pro rozvoj jejich talentu. K tomu připočtěme hekatomby české a slovenské židovské inteligence, a před očima nám vyvstane obraz devastace českého a slovenského duchovního a tvůrčího světa, z níž by se i větší národy dlouho vzpamatovávaly.

Jenže země dosud nevydechla, a už důsledky druhé světové války a všeho, co bylo příčinou této první devastace, vyvolaly devastaci druhou. V prvním okamžiku se zdálo, že společenským změnám, jež byly programem bezprostředně poválečných let, padnou za oběť toliko političtí vůdcové sil a hnutí spjatých s minulostí a čelní militantní představitelé poražené třídy. Jenže to, co v Československu a jinde ve východní Evropě nastoupilo kolem roku 1948, nebyl socialismus, nýbrž stalinismus, zupácký, cizí zaostalostí vnucený a inspirovaný režim, jehož metodou byla policejní zvůle a důsledkem hospodářská, mravní a duchovní destrukce. Do roka vyhnal tento režim ze země nové desetitisíce hlav a mozků, plných nápadů, myšlenek, plánů, podnikavých lidí, kteří by byli bývali ochotni přispívat k rozvoji své země, ale odmítli perspektivu rezignace na vlastní rozum, na vlastní úsudek, na realizaci sebe sama podle vlastních schopností. V této masové emigraci ztratil český a slovenský národ desetitisíce hospodářských organizátorů, techniků, podnikavých lidí, kteří nikdy nebyli kapitalisty a jimž by byl měl skutečný socialismus umožnit rozvití všech jejich schopností, plné využití jejich zkušeností. Připočtěme emigraci humanistické inteligence a tu, jež byla bohužel právem motivována strachem z nové rasové diskriminace a perzekuce, vzpomeňme, jak stalinismus nemilosrdně spořádal ty, kteří zůstali, a máme před očima celou hloubku rány, jež byla zemi znovu zasazena.

Emigrace třetí, dalších sto tisíc v průběhu pouhých třiceti let, už nemá nic společného s vlastnickými poměry. Po sovětské okupaci odcházejí lidé všech oborů. S prázdnýma rukama, ale s hlavou, kterou všude popadnou a zaplatí. Inženýři, technici, vědci, kvalifikovaní dělníci, lékaři, učitelé, spisovatelé, novináři... Mnozí z nich léta viděli v odchodu ze země jedinou perspektivu uplatnění svého talentu a na jaře 1968 neodešli, protože se jim tato perspektiva otevřela ve vlastní zemi. Mnozí léta vedli svízelný, úporný zápas o jaro 1968. Obojí po jeho porážce uznali, že doma pro ně není místa. V tuto chvíli...

A tak Čechy, Morava a Slovensko, kdysi chudé, zaostalé země, dodávající do celé Evropy i do Ameriky mozolnaté „zlaté ruce“, se staly v posledních třiceti letech hlavním světovým exportérem hlav, mozků a kvalifikace. Všechny země na světě usilují o to, aby si je udržely. Z Československa je třikrát za třicet let vyhnal fašismus a stalinismus. Obojí znají jediný prostředek, jak je udržet v zemi: ostnatý drát, kulku, návrat k přeměně svobodného občana ve vlastnictví státu. A ruku v ruce s tím návrat k relativní zaostalosti.

Dějiny emigrace jsou tak zajímavým zrcadlem dějin Československa v posledních třiceti letech. Postupného ničení všeho, co po pobělohorské hekatombě těžce vybudovala a vypěstovala staletí. Ale jsou i zrcadlem světa. Režimů, jež jsou si niterně tak podobné i tím, že jejich nastolení, jejich zupácká bota, jejich cizí uniforma vyhání vždycky ty, kteří vědí, kteří myslí, kteří dovedou. Co to znamená, netřeba definovat. Na adresu pisálků, jimž Vajtauerové a Lažnovští či Völkischer Beobachter slouží jako vzor i stylem, slovníkem a argumenty, jen ještě slovo: Sami by si jinde a v jiném než fašizujícím režimu nevydělali ani na slanou vodu. Vždycky znali jen námezdní práci perem, to, čemu říkají dělat za žold. Vždyť kdyby se měli živit poctivě, umřeli by hladem. Proto si nedovedou představit, že ti, které vyhnali, by mohli žít jinak než z platu či stipendií za zradu, za pomluvy, za špínu, prostě za to, čím se živí sami. Jenže za tohle se dobře platí už jenom ve fašizujících systémech, jež zlikvidovaly nebo zabránily vytvoření občana a možností, aby si každý ověřil, co se mu předkládá k věřeni. To, že příslušníci všech tří československých emigrací za posledních třicet let nalezli dříve nebo později slušnou a více než slušnou obživu v zemích, jež nejsou jejich vlastí, znamená ve světě, který platí jen za kvalitu, toliko jedno: že Češi a Slováci, jež fašismus a stalinismus vyhnal do emigrace, tuto kvalitu měli. Každý ve svém oboru. A že vyhnání této kvality nebo její zardoušení byly vždycky podmínkou vlády Vajtauerů, Lažnovských, Moravců, Sedláků, Marků, Roháčků a podobné spodiny.

Ale to všechno neznamená, že emigrace není neštěstí pro každého, kdo je k ní donucen. Už Heine i Hercen a statisíce před nimi i po nich věděly, že emigrace je nemoc. Je neustálé zoufalství, touha po domově. Pro ty, jimž se říká emigrace politická, nepřestávající nerovný závod mezi časem vyměřeným dějinám a časem vyměřeným člověku. Inesa Armandová vylíčila jako málokdo ono ovzduší chorobné neurózy, vedoucí až k sebevraždám, jež vládlo mezi ruskou bolševickou emigrací v západní Evropě po roce 1905. A čteme-li dopisy a deníky německých emigrantů po roce 1933 a počítáme-li, kolik jich podlehlo v tomto nerovném zápase mezi časem lidským a časem historickým, pochopíme vážnost nemoci. (...)

Každá politická emigrace je v dobách míru přítěží. To věděli a poznali na vlastní kůži všichni, kteří odešli burcovat svědomí světa proti carismu, proti hitlerismu, proti mccarthismu, proti stalinismu. Dříve či později si museli uvědomit, že zájem jejich země jde až daleko za zájmem země, jež je přijala, a že tyto zájmy zdaleka nejsou totožné. Zatímco jejich země touží po změně, mají ti, kteří je přijali, zájem na zachování statu quo. Zatímco oni považují za svou povinnost maximální aktivitu, budou hostitelé usilovat, aby omezili jejich aktivitu na minimum. A z toho vyplývá množství dalších problémů. Německá emigrace po roce 1933 je ve svých dopisech a denících téměř vyčerpala. Až do vypuknutí války, do okamžiku, kdy alespoň do jisté míry mohla skutečně bojovat, neboť její zájem byl alespoň v podstatě souběžný se zájmem zemí, v nichž žila, tedy až do této chvíle si neustále kladla otázku: Měli jsme odejít, či zůstat, být s národem a zemí, třeba odsouzeni k mlčení a nečinnosti, nebo bylo naší povinností burcovat svět tam, kde to je možné, a v míře, v jaké je to možné? Mnozí zanechali v Německu rodiny, děti a jejich touha po rozdrcení hitlerismu silou – jiné cesty nebylo – byla provázena vědomím, že to může nejen znamenat smrt jejich blízkých, ale i to, že jejich syn padne v boji proti otci, v boji, k němuž bude prostě přinucen. (Nezahynul snad Brechtův syn v uniformě německého vojáka?) A na všechny tyto otázky není jiné odpovědi než čin, který se měří nikoli lidským životem, nýbrž dějinami.

Socialistická emigrace je v situaci ještě komplikovanější, neustále konfrontována s problémem vlastní odpovědnosti za to, co ji nakonec vyhnalo ze země. V jaké míře mohla a měla vědět, že stalinismus a vojenská okupace je v daných historických a geografických podmínkách logickým důsledkem toho, čemu zasvětila svůj život, jímž měřila po tolik let sebe i druhé? A zas: Jedinou odpovědí je čin a jedinou mírou činu dějiny.

Spodina českého a slovenského národa, jaká vypluje na povrch vždycky v podobných okamžicích, si vydělává na slušné živobytí úvahami o věcech, o jejichž skutečné povaze a rozměru nemá ponětí. Jde o problémy politické a mravní, nebo lépe o problémy morálky osobní i společenské, to jest o kategorie, bez nichž se kolaborantské okupační režimy musí obejít. Každý uvažujeme pouze ve svých kategoriích. Oni měří žoldem, penězi, zradou, eventuelně tzv. menším zlem. Jejich kalkulace je prostá: doufají, že jejich život bude kratší než dějinný čas, který jim věstí porážku. A tak žijí a nezdržují se ničím. – My měříme svou odpovědností vůči národu a zemi, vůči nadějím a tužbám lidí, svou osobní vinou na tom, co se stalo, a tím, co ji může vyvážit zase jen v očích národa a historie. Nemáme pochyb, na čí straně je pravda, ale víme, že čas, který je nám vyměřen, možná nepostačí.

Vyvrženi ze země, která je nám nade všecko, žijeme tak, jak žily desetitisíce a statisíce před námi. Naše nouze není fyzická, což nedá spát hrstce národem opovrhovaných existencí v Praze či Bratislavě. Naše nouze je prostě nouzí životů, které jsme si zvolili, zápasu, k němuž jsme se rozhodli. Vědomí, že je to zápas spravedlivý, nic nemění na tom, že člověk v něm krvácí z více ran, než jich je vidět, a často umírá před časem.

Z digitálního archivu exilových Listů Dušana Havlíčka; číslo 6, ročník I., listopad 1971, s. 16n.).

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Dalimil (A. J. Liehm)

O emigraci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu