Jan Novotný

Dvě stavby v Římě

Všechna sláva polní tráva. Na Foru Romanu se po staletí mezi chátrajícími a na materiál rozebíranými chrámy, paláci a sloupovími popásaly krávy. Z monumentů připomínajících triumfy císařů se zachovaly jen ty, které posloužily jako podstavce pro sochy světců. Z velkých staveb přežil skoro bez újmy jen Panteon, který se dal snadno použít jako křesťanský chrám. Původní vnitřní vybavení bylo nahrazeno oltáři, časem přibyl Rafaelův náhrobek a rakve prvních králů sjednocené Itálie.

Zvenčí není Panteon příliš nápadný. Mladý kolega, který mě Věčným městem provázel, mi říkal, že mu stále dělá potíže cestu k němu ve spleti uliček najít. Velkolepost Panteonu člověk plně procítí, až když vstoupí dovnitř a obrátí oči k nebesům. To může opravdu učinit: kupole, která je podle bedekrů dodnes největší nezpevněnou stavbou tohoto druhu (Římané už znali cosi jako beton), je otevřena do vesmíru. V noci jí do chrámového prostoru dopadá světlo hvězd, za deště proudy vody. Stavba tak vyjadřuje spojení člověka s vesmírem a „vznešenost přirozenosti“, máme-li užít slov českého básníka.

Nápis na průčelí chrámu připisuje zásluhu o jeho postavení vojevůdci a trojnásobnému konzulovi Agrippovi. Za svou dnešní podobu však vděčí císaři Hadrianovi, který ho nechal po požáru přestavět. Císař byl znalcem a milovníkem architektury a mohl jistě podobu stavby ovlivnit. Svou velikost (uznávanou historiky) potvrdil tím, že na rozdíl od zvyklostí císařského i papežského Říma nevyužil příležitosti k vlastní oslavě.

Oknem do vesmíru byla dovršena myšlenka Panteonu, vyjádřená již jeho názvem. Říše směřující k všelidskému sjednocení nechce opomenout žádného z bohů. Je připravena zahrnout do sebe vše, co zahrnuje vznešenost a budí úctu.

Do značné míry se zachovalo také Koloseum, patrně i proto, že bylo pro svou robustnost téměř nezničitelné. I ono by mohlo být chápáno jako ztělesnění myšlenky sjednocení a vznešenosti. Mohlo se v něm shromáždit a případně zhlédnout a vyslechnout svého císaře na sedmdesát tisíc Římanů.

Co se však v Koloseu dělo, na tom se bedekry i historikové více méně shodují. Na život a na smrt tu bojovali lidé s lidmi i se šelmami. Ty také sápaly pachatele zločinů (mnohdy asi jen „ideových“). Mými průvodci po Římě byli i velcí autoři od Tacita po Moraviu. Byl mezi nimi i J. S. Machar, který, jak aspoň sám píše v knize Řím, prováděl po městě ruskou anarchistku. Obdivovatel antiky a odpůrce jedu z Judeje pociťoval v Koloseu jakési rozpaky a zastal se jej před moralizující křesťanskou kritikou – prolévání krve patří nerozlučně k člověku a trvale ho vzrušuje, jak to vidíme i v moderním světě, v jeho tisku a umění.

Tato obrana mě neuspokojila. I v řeckém dramatu jde o prolévání krve, ale je rozdíl sledovat se vzrušením Oresteiu a gladiátorské hry. Ostatně V záři helénského slunce obsahuje dojemnou báseň o slonech, jejichž pobíjením chtěl kdysi hry zpestřit a vydobýt si tak přízeň lidu Pompeius. Ti však v aréně odmítli bojovat a projevili svůj protest pozvednutím chobotů a troubením. Jak píše Machar (zdroj jeho inspirace neznám), římský lid pohoršila Pompeiova zpupnost. Vraždění slonů přerušil a v celé události spatřoval neblahé znamení. To ale neznamená, že by zavrhl samotnou ideu her.

Římské období antiky vzbuzuje odedávna protichůdné pocity. Mně se za pobytu v Římě takové pocity vtělily do dvou staveb: Panteon a Koloseum.

Jan Novotný

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Dvě stavby v Římě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu