Patrik Eichler

Příklady polské historické politiky

Polská sociální demokracie vědomě staví na tradicích historického socialistického a dělnického hnutí. Začátkem listopadu polští poslanci schválili dvě usnesení, která legitimitu této tradice upevňují.

Vcelku ve shodě schválil polský Sejm 8. listopadu 2013 tisky 1830, 1839 a 1880. Návrhy usnesení k uctění památky 65. výročí smrti kardinála Augusta Hlonda, 70. výročí bitvy u vesnice Lenino a 95. výročí vzniku první vlády Ignacyho Daszyńského jsou posledními příklady aplikace historické politiky u našich severních sousedů.

Významná z pohledu polské levice jsou dvě druhá usnesení. Ta totiž navazují na proměnu, kterou lze v sociálně demokratickém Svazu demokratické levice (SLD) pozorovat v několika posledních letech. S příchodem mladší generace humanitně vzdělaných členů a spolupracovníku SLD došlo ke zjevnému příklonu strany k vědomé práci na obnově vlastních historických, na léta vlády Polské sjednocené dělnické strany (PZPR) často odkazujících tradic.

Střediskem tohoto procesu je malý stranický think-tank – Centrum Ignacyho Daszyńského (www.centrumdaszynskiego.org.pl). Heslář Niezbędnik historyczny lewicy (Varšava 2013), ve kterém autoři z okruhu tohoto think-tanku rekapitulují, co dobrého udělala polská levice za posledních sto třicet let (počínaje osmihodinovým pracovním dnem, pokračuje bojem za nezávislost Polska proti leninskému Rusku a poválečnou alfabetizací obyvatelstva a konče vstupem do EU), jsme anotovali v Listech 3/2013. Publikaci si jen z internetu stáhlo téměř osm tisíc lidí. A Centrum naposledy v listopadu 2013 vydalo také stopadesátistránkový soupis významných kulturních počinů a cen – Kultura w Polsce w dobie Edwarda Gierka (1971–1980). Kalendarium.

O zaměření Centra ale svědčí i akce jako seminář Kultura 70. let nebo již proběhlá konference věnovaná prvnímu tajemníkovi PSDS (PZPR) z let 1989–1990 pod názvem Mieczysław Rakowski – redaktor – politik – premiér. Akcí Centra se přitom pravidelně účastní, a tím jeho činnost legitimizují, členové a členky vedení SLD.

Podobnou úlohu plní i letos (2013) obnovený celopolský tištěný Dziennik Trybuna. Deník navazující na komunistickou Trybunu Ludu (1948–1990) a popřevratovou Trybunu (1990–2009) podle svého šéfredaktora, levicového novináře Roberta Walencziaka „cílí na ty čtenáře, kteří po 23 letech transformace' mají dost pohádek o zázracích II. důchodového pilíře, o práci na dohodách jako nejvyšším stupni blahobytu a odborech jako přežitku. Kterým jsou blízké otázky spojené se zaměstnanci, obranou nájemníků, menšin a světského státu. (...) Cílíme také na ty, kdo kupovali dřívější Trybunu a kteří si nenechají namluvit, že lidové Polsko bylo Generálním Gouvernamentem. Že na pultech obchodů nebylo nic jiného než ocet. A že dovolená nebo zákoník práce jsou brzdami rozvoje.“

Kardinál August Hlond – hrdina katolické pravice

Usnesení (sejmový tisk 1830) „k uctění památky 65. výročí smrti kardinála Augusta Hlonda, prvního biskupa katovického arcibiskupství, primase Polska, jedné z nejvýznamnějších postav nejnovějších dějin země“ předložili poslanci katolicko-konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS). Výročí jeho smrti bylo podle předkladatelů návrhu, zastoupených poslankyní PiS Marií Nowakovou, příležitostí vzdát hold „velkému Polákovi a vlastenci, který slovem i činem demonstroval svou oddanost Národu i Vlasti“. O to se měl zasloužit mimo jiné aktem Zasvěcení polského národa Neposkvrněnému srdci Panny Marie, „který vykonal v roce 1946, nemaje“ podle předkladatelů návrhu „žádných iluzí o totalitní podstatě režimu vnuceného Polsku“.

Podle jednacího řádu polského Sejmu se k projednávaným návrhům nejprve vyjadřují zástupci jednotlivých klubů. V tomto případě se zástupci pravice (Právo a spravedlnost, Solidární Polsko, Občanská platforma, Polská lidová strana) omezili na opakování informací z arcibiskupova životopisu.

– Narodil se v roce 1881 nedaleko Katovic. Po první světové válce budoval církevní struktury v polském Horním Slezsku. Od roku 1926 byl nejvyšším představitelem římskokatolické církve v celém Polsku. Po vypuknutí druhé světové války pobýval v emigraci v Římě a ve Francii, kde byl také na konci války internován Němci. V poválečném Polsku pak budoval polské církevní struktury na nově získaných územích osídlených do té doby německy mluvícím obyvatelstvem.

Nesouhlas vyjádřily ústy svých zástupců jen kluby populistického a silně antiklerikálního Tvého hnutí (Twój Ruch, dříve Ruch Palikota, TR) a sociálně demokratického Svazu demokratické levice.

Poslanec Roman Kotliński z Tvého hnutí napadl kardinála Hlonda, že kardinálský klobouk získal „za věrnou službu Vatikánu, na úkor zájmů Polska“. Že byl „jedním z prvních, kdo utekl z Polska po Hitlerově útoku“, přičemž papež podle Kotlińského nebyl spokojený s tím, že Hlond z Polska odjel. A vojenský atašé Polska v Římě si měl do deníku poznamenat, že „obvykle v těch nejtěžších válečných situacích kněží a lékaři zůstávali u nemocných na duchu i na těle“. Podle Kotlińského měl Hlond také ve Francii spolupracovat s Gestapem.

Poslanci pravice Kotlińského naopak výkřiky z pléna napadali, že coby vydavatel zaměstnával důstojníka Státní bezpečnosti (nota bene odsouzeného za vraždu kněze Jerzyho Popiełuszka). A že jedná z jeho popudu.

Zástupce klubu Svazu demokratické levice Tadeusz Iwiński více než o samotném Hlondovi mluvil o historické politice a v reakci na jednoho z předřečníků také o sekulárním státu. „Slabostí Sejmu je,“ řekl Iwiński, „že provádí svéráznou historickou politiku, která je někdy nedůsledná a slouží k oceňování velmi jednostranného historického vědomí. (...) Lituji, že v návrhu usnesení je par excellence ideologická formulace, že, cituji, neměl žádných iluzí o totalitní podstatě režimu vnuceného Polsku. Myslím, že v návrzích tohoto typu se máme soustředit na to, co nás spojuje, a ne klást důraz na věci, u kterých zjevně nebudeme snadno sdílet tentýž pohled.“

V reakci na zástupce Občanské platformy, který připomněl slova kardinála Hlonda, že „rozhodnutí vlády státu nemohou být v rozporu s ,Božím zákonem'?“, pak Iwiński připomněl slova ústavy, podle které je Polsko státem jak těch, kdo věří v Boha, tak těch, kdo tuto víru nesdílejí. („My, polský národ – všichni obyvatelé Republiky, jak ti věřící v Boha, který je zdrojem pravdy, spravedlnosti, dobra i krásy, i ti, kdo nesdílejí tuto víru a tyto univerzální hodnoty vyvozují z jiných zdrojů,“ píše se v preambuli polské ústavy.)

Návrh usnesení k uctění 65. výročí smrti kardinála Hlonda pak při hlasování začátkem listopadu podpořilo 379 poslanců a poslankyň, proti bylo 55 (všichni přítomní poslanci TR a většina poslanců SLD) a 6 se zdrželo (převážně z SLD).

Zmíněné hlasování ukazuje jednu z dělících linií mezi polskými politickými stranami, a to linii mezi stranami antiklerikálními, respektive obhajujícími světský stát, což je v Polsku politické téma, na straně jedné a stranami vycházejícími vstříc vlivu katolické církve na stát (včetně vlivu ve společenských otázkách). Postoj SLD ve střetu o sekulární charakter státu lze shrnout do slov Tadeusze Iwińského: „Pro nás je ústava důležitější než Bible.“

Jedna krev není cennější než druhá

„Prezident Komorowski se rád schází s veterány, připíná vyznamenání, a v tomto případě nic. Jen mlčení. To je signál, že jedna prolitá krev je správná, a druhá ne,“ řekl v polovině října v rozhovoru pro polský deník Gazeta Wyborcza předseda SLD Leszek Miller. Měl přitom na mysli, že se polský prezident nesetkal s polskými veterány z východní fronty. A že připomenutí jejich angažmá se neúčastnil ani žádný jiný z nejvyšších představitelů státu.

Ti svou první bojovou operaci absolvovali v bitvě u vesnice Lenino v dnešním východním Bělorusku 12. a 13. října 1943. První z těchto dnů byl v letech vlády PZPR v Polsku připomínán coby Den Polského vojska. A připomínky této bitvy se týkal návrh (tisk 1839) předložený poslaneckým klubem Svazu demokratické levice.

Pravicová publicistika polské východní, tzv. Berlingově, armádě nejčastěji vytýká povolnost k Sovětskému svazu, spolupráci jejího velitele s NKVD a velké ztráty během bojových operací způsobené často špatnou přípravou. Levice oponuje, že tyto ztráty armáda utrpěla v boji na frontě a že nejsou srovnatelné se ztrátami, které – zbytečně – utrpěl odboj během Varšavského povstání v létě 1944. A navíc podle poslance Tadeusze Iwińského (SLD) „ztráty skutečně byly velké, ale šlo o první vítězství polských vojsk poté, co Polsko zabrali fašisté“.

Debata o návrhu usnesení, které výslovně zdůrazňuje, že „veteráni – bez ohledu na to, zda šli do Polska ze Západu nebo z Východu – si zasluhují úctu,“ byla velmi krátká. Část pravice se jí neúčastnila vůbec. Podobu debaty, jak by se zřejmě odvíjela bez tohoto akcentu, lze ukázat na vystoupení poslance Občanské platformy Jerzyho Fedorowicze, podle které Poláci „v hadrech, bosí, vychrtlí, umírající hladem přicházeli do vojska, které ne vždy bylo jejich vojskem, ne vždy válčilo za jejich věc, ale byla to jediná šance, jak se dostat z nelidské sovětské země“. Takto se diskuse omezila na opakovaná vyjádření, že veteráni si zaslouží úctu, ať už bojovali u Narviku, Monte Cassina, v Tobruku nebo u Lenina a jinde na východní frontě.

Pro usnesení nakonec hlasovalo 432 poslanců a poslankyň, proti nebyl nikdo, jeden hlasující se zdržel a 27 nehlasovalo vůbec. Usnesení pak bylo schváleno v následující podobě:

„V době 70. výročí účasti 1. pěší divize Tadeusze Kościuszka v bitvě u Lenina Sejm Polské republiky vzdává hold vojákům 1. armády Polského vojska. Jejich bojová pouť vedla od Lenina přes průlom Pomořanského valu, osvobození Kolobřehu a překonávání Odry až do Berlína.

Sejm PR vzdává hold všem vojákům, kteří během II. světové války boj za Polsko zaplatili krví.

Polští veteráni si – bez ohledu na to, zda šli do vlasti ze Západu nebo z Východu – zasluhují úctu.“

Poslední odstavec textu nakonec doznal největších změn, v původním návrhu SLD se psalo: „Sejm PR nesouhlasí s pokusy rozdělovat a rozlišovat úsilí veteránů podle toho, ve kterých jednotkách v letech druhé světové války bojovali. Všichni veteráni, bez ohledu na to, zda šli do Polska ze Západu nebo z Východu – si zasluhují úctu.“

Právě ono výslovné upozornění na rozdílné pohledy na roli východní armády bylo předmětem kritiky polské pravice – jak se zdá z materiálů Sejmu, zejména strany PiS.

95 let od obnovy Polska

Bez problémů se naopak odehrálo projednávání návrhu SLD na usnesení (tisk 1880) k 95. výročí vzniku prozatímní lidové vlády Polské republiky v listopadu 1918. Na jejím čele stál socialista a jedna z historických osobností, ke kterým se dnešní levice stále vztahuje, Ignacy Daszyński. Pro návrh hlasovalo 445 poslanců, 2 se zdrželi a 13 nehlasovalo vůbec.

„U příležitosti 95. výročí vzniku prozatímní lidové vlády Polské republiky,“ píše se v textu, „Sejm PR vzdává hold tvůrcům první vlády Polska obnovujícího se po létech záborů.

Zvláštní uznání Sejm PR vzdává bývalému maršálkovi Sejmu II. republiky, premiérovi Ignacymu Daszyńskému, spolutvůrci polské nezávislosti, obránci parlamentarismu a demokracie.

Sejm PR vyslovuje podporu občanským iniciativám majícím za cíl připomenutí Ignacyho Daszyńského a jeho politické práce.“

Poslední větou Sejm říká, že podporuje snahu (iniciovanou a vedenou Svazem demokratické levice) postavit Ignacymu Daszyńskému ve Varšavě sochu. A to je další z podob veřejné práce strany, která dnes sice má v Sejmu co do velikosti až pátý klub (s 26 poslanci ze 460 možných). Různé podoby veřejné aktivity včetně obnovy vlastních historických kořenů a jejich veřejné manifestace mohou však pomoci, aby slova vedoucích politiků SLD, že se po příštích volbách chtějí ujmout vlády, došla naplnění.

Patrik Eichler (1984) je novinář. Pracuje v Masarykově demokratické akademii a Ekumenické akademii Praha, pravidelně píše pro Deník Referendum.

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Příklady polské historické politiky

Kardinál August Hlond – hrdina katolické pravice

Jedna krev není cennější než druhá

95 let od obnovy Polska

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu