Antonín Rašek

Opouštějí Američané Evropu?

Jedním z podkladů americké zahraniční, bezpečnostní a vojenské politiky jsou strategické dokumenty. Zatímco ty české obvykle brzy zapadnou a na praxi mají malý vliv, Američané své berou vážně. Proto se našim stínovým ministrům obrany v kampani k předčasným volbám hovořilo o otázkách bezpečnosti a obrany nejhůře ze všech témat. Téma zvládli tak nanejvýš sociální demokrat Jan Hamáček a za KDU-ČSL nestraník Ivan Gabal.

Základní změnou americké zahraniční a bezpečnostní politiky je přesun těžiště z Evropy do východní Asie, tedy do prostoru nově se rodící supervelmoci Číny. Lze to hodnotit dost těžko. Předně tu Američané po druhé světové válce vždy vojensky silní byli a jen zčásti své síly na dotvrzení své nové strategie zvýšily. Ostatně, když se střetnutí již ani tak neodbývá na poli vojenském jako spíše v ekonomice, je to racionální? Nové rozhodnutí Američany spíše oslabuje.

Možná to ani není tak horké, jak to někteří komentátoři hodnotí. (Ti střízlivější se domnívají, že se o tom mluví tak často jen proto, aby Američané zdůvodnili, že v rámci úspor snižují své vojenské kapacity v Evropě.)

Jenže znovu otevřeně: jakkoli nás Američané dvakrát dostali z nejhoršího, je skutečně nutné, aby tu ještě téměř sedm desítek let od druhé světové války měli své vojáky? Tím jako by Evropané zčásti ztráceli svou suverenitu, i když nelze podezřívat Američany, že je to jejich záměr. Proto hořekování „Amerika ubrání sebe, ale Evropu stěží“ vyvolává pocit, že Spojené státy jsou – stejně jako ve dvou světových válkách a i v té studené – za osud Evropanů odpovědní, případně se aspoň obávat, zda změna strategie Evropany potěší.

Redukce vojenského rozpočtu USA podle nové strategie není jen reakcí na americký státní dluh ve výši asi 18 bilionů USD, tj. ročního HDP, ale i důsledek odchodu amerických vojáků z Iráku a plánovaného opuštění Afghánistánu. Dokonce se proslýchá, že by se za sedm let mělo ušetřit ne půl bilionu, ale bilion USD.

Snížení počtu amerických vojáků v Evropě je rozhodnutí, které se dalo předpokládat: Američané již několik let dávají najevo, že se jim (po právu) nelíbí, že podíl jejich vojenských výdajů jako členského státu Severoatlantické aliance z někdejší 50 % vystoupl až na nebývalých 75 %. Ostatně z globálního vojenského hlediska je jedno, zda jsou v Evropě tři, nebo jen dvě americké brigády. Rozhodující při existenci soudobých bezpečnostních hrozeb je dislokace protiraketové obrany.

Americké rozhodnutí vojensky posílit vliv v Asii a v Pacifiku, je-li myšleno vážně, bude možná strategický omyl. Expanze Číny není zatím vojenská, ale ekonomická a demografická. Čínští představitelé dávají najevo, že se poučili z mylné sovětské strategie soutěžit se Spojenými státy vojensky, což přispělo k rozpadu SSSR. Kdyby Číňané chtěli s Američany udržovat jen přibližnou vojenskou rovnováhu, vedlo by to s vysokou mírou pravděpodobnosti k nové bipolaritě. Postoj Číny a stejně tak Ruska k situaci v Sýrii a Íránu není zrovna nadějný, situaci však zčásti zlepšilo nalezení společného řešení likvidace syrských chemických zbraní.

Je pravda, že někteří američtí pravicoví politici jsou proti úsporným opatřením a označují je za nezodpovědné oslabení amerických ozbrojených sil. To může vést a nejspíš povede ke ztrátě výjimečného postavení USA jako jediné supervelmoci a někteří se domnívají, že i k degradaci na velmoc, jako je Rusko, Velká Británie nebo Francie, což by ohrozilo americké zájmy ve světě i bezpečnost USA.

Jenže byli to právě republikáni, kdo Obamovi v Kongresu nepovolil požadovaných 26 miliard USD. A pokud jde o leadership, jehož existenci přijímá většina Američanů, jde především o to, jak je realizován. Oslabení amerického postavení ve světě nezpůsobila ani tak vojenská síla, jako malá schopnost po vojenském vítězství zajistit mír, realizovat záměr, pro který konflikt vznikl. Americké vůdcovství nesporně oslabila finanční a ekonomická krize. Vojenští a bezpečnostní experti dávno přišli na to, že ekonomická hrozba může být v mnoha případech nebezpečnější, než jsou vojenské hrozby.

Právo vytýkat Američanům, že snižují vojenské výdaje, rozhodně nemáme. Ale ani to není důvod, proč kvůli stažení jedné americké brigády vyzývat ke zvýšení evropských vojenských výdajů. Minimálně půldruhého milionu evropských vojáků je dostatečný vojenský potenciál, který je však využíván nedostatečně. Jen vezměme prostý fakt, že z počtu evropských vojenských jednotek můžeme do zahraničních misí vysílat jen 2 až 4 % odpovídajícím způsobem připravených vojáků. Lze z toho vyvodit jen jedno: méně by bylo více. Vázne i kooperace, například při vývoji a výrobě zbraňových systémů.

Nejkritičtější je využívání svěřených finančních prostředků. Dokáže se někdo z politiků postavit před veřejnost se žádostí o zvýšení vojenského rozpočtu, když (třeba nás) provází jedna korupční kauza kolem nákupu zbraňových systémů za druhou a v podstatě žádná – z těch obřích – nebyla vyšetřena? Jen tak se mohlo stát, že armáda má asi devadesátimiliardový deficit vzhledem k potřebám. A vedení rezortu by mělo sdělit veřejnosti – má-li odvahu –, jakou má současná armáda při více než dvoubilionových výdajích od roku 1990 skutečnou hodnotu.

Iluzí už je dávno představa, že odpovědnost za obranu a bezpečnost každé země leží primárně na zemi samotné. Obrana a bezpečnost evropského kontinentu už se nedá řešit mimo rámec Severoatlantické aliance a Evropské unie. Jen si vezměme, že naše dva významné a v podstatě dobré strategické dokumenty – Bezpečnostní strategie ČR a Bílá kniha o obraně ČR – zůstaly v podstatě bez politické odezvy a nepromítly se do strategického vládnutí.

Ono ale vlastně neexistuje.

Antonín Rašek (1935) je sociolog, spisovatel a publicista; generál v. v.

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Opouštějí Američané Evropu?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu