Zdeněk Müller

Nedopsaný příběh „arabského jara“

Počátkem letošního července vstoupila armáda do událostí v Egyptě. Po opakujících se často krvavých srážkách příznivců islamistického prezidenta Muhammada Mursího s jeho odpůrci rozhodlo velení armády v čele s generálem Abd al-Fattáhem as-Sísím reagovat.

Když revolta „arabského jara“ přinutila prezidenta Mubáraka rezignovat, zaujala egyptská armáda navenek neutrální postoj. Dala šanci demokracii a svobodným volbám, které přivedly k vládě islamistickou stranu Muslimského bratrstva. V prezidentských volbách se nástup islamistické orientace země potvrdil – většinu hlasů získal kandidát tábora islamistů. Nový směr se otiskl následně i do návrhu změn egyptské ústavy.

Leč islamisté, opojeni politickým vítězstvím, zapomněli, že vítězství v demokratických volbách nezbavuje vítěze povinnosti respektovat poraženou menšinu a poté usilovat o společenský soulad. Dictum této demokratické zásady bylo o to silnější, že islamisté se k revoltě „arabského jara“ pouze přidali a zdaleka nebyli jejími iniciátory. Neochota nebo spíše neschopnost vítězů hledat s ostatními sociální smír vedl k explozi násilností mezi stoupenci vítězného tábora a jeho odpůrci. Oboustranně narůstající nenávist hrála na notu radikálů, kteří z nedostatku představivosti neznají jiné varianty než islámský pořádek nebo občanskou válku.

Nadto bylo stále zjevnější, že islamisté kromě receptů na morální a společenské ozdravení ve smyslu islámských principů nejsou schopni nabídnout nic podstatného k řešení kalamitní sociálně-ekonomické situace země. Na všudypřítomnou korupci a přemíru chudoby dokázali najít jen dva postupy: obsazování řídicích funkcí vlastními lidmi a muslimskou charitu. O to více pak byla zřejmá absence byť jen náznaku nějakého projektu s cílem nabídnout mladé generaci příležitost svobodně si zvolit některou z rozumných životních perspektiv. Přitom právě bezradnost Mubárakova režimu vůči nezaměstnanému a nespokojenému mládí byla hybatelem „arabského jara“.

Egyptská armáda, rozhodující síla v celé šedesátileté historii nezávislého moderního státu, přenechala v návaznosti na převrat „arabského jara“ poprvé od zrodu nezávislé egyptské republiky (1953) moc civilním politikům. Historická úloha, moderní výzbroj a pevné vazby na USA stejně jako pozice v egyptském hospodářství jí ponechávaly v záloze roli arbitra. Narůstající anarchie v zemi armádu vrátila do centra dění. Zasáhla, islamistického prezidenta sesadila a internovala a do čela státu znovu dosadila svého reprezentanta, byť, jak se nyní tvrdí, jen dočasně.

Islamismus a tvůrčí svoboda

„Státní převrat“ kupodivu téměř jednomyslně přijala intelektuální obec Egypta včetně takových spisovatelů, jako je dnes ve světě známý Alá al-Aswání (roč. 1957, autor úspěšných románů Jakobijánův dům a Chicago). Přitom se nezřídka jedná o někdejší rozhodné kritiky Mubárakova režimu a angažované revolucionáře „arabského jara“. Co vedlo k tomuto názorovému obratu? Otázka o to zajímavější, že případ egyptských intelektuálů může sloužit za sondu do myšlenkového naladění intelektuálů tak či onak spojených se společností a kulturou arabského světa, formovaných jeho starými převraty a silně prožívajících bouřlivé dění své domácí současnosti.

Angažovaní egyptští intelektuálové stejně jako jiní odpůrci islamistického prezidenta Mursího nevidí v zásahu egyptské armády ze dne 3. 7. 2013 puč. Chápou tuto událost jako dovršení „druhé revoluce“, která vyvrcholila koncem června 2013 rozsáhlými demonstracemi s požadavkem odchodu islamistů z mocenských pozic. V tomto duchu hovořil v televizní stanici Euronews koncem října 2013 egyptský spisovatel Nabíl Naum. Prohlásil, že armáda převzala kontrolu v zemi pouze dočasně a hodlá vrátit zemi „na cestu demokracie“.

Během celého roku, kdy stál v čele Egypta představitel Muslimského bratrstva, ztráceli islamisté popularitu a jejich izolace rostla. O to více pak bylo těch, kteří počátkem letošního července přijali intervenci armády s uspokojením. Veřejné mínění v městském prostředí hlavního města Káhiry stejně jako ve středních a vzdělanějších vrstvách, nemluvě o názorech panujících v intelektuální sféře, se výrazně vymezilo proti Mursího straně. Antiislamistický směr se projevil už během prezidentských voleb a při referendu o návrhu nové ústavy, který obsahoval tendenci regulovat napříště společnost podle nábožensko-ideologických principů. V Káhiře získal Mursí jen 44 % na rozdíl od 52 % v měřítku celé země. Obdobně řekla „ne“ veřejnost Káhiry nové ústavě s islamistickým zabarvením (55 % hlasů), zatímco po celé zemi si přálo novou ústavu 64 % voličů.

Zjevný názorový rozpor, který rozděluje egyptskou veřejnost současnosti, je ovlivněn vztahem k náboženství jen na první pohled. Nejde o konflikt sekularistů a věřících. V Egyptě nejsou snahy vytvořit nenáboženský stát po západním vzoru nijak silné. Naopak velmi zřetelné je volání drtivé většiny uměleckých tvůrců a aktérů kulturního života po názorové svobodě. Chtějí tvořit a pracovat bez vnějších zásahů státu a náboženských autorit.

Nelze tvrdit, že by během roku, kdy funkci prezidenta vykonával Muhammad Mursí, docházelo k záměrně připravovaným kampaním s cílem omezovat uměleckou a tvůrčí svobodu. Leč řada administrativním opatření a veřejných aktů svědčí o tom, že se muslimští bratři snažili tak či onak vnutit kultuře, vzdělávání a sdělovacím prostředkům své představy o pořádku a mezích svobody. Egyptští literáti, divadelníci a tvůrci umění spatřovali v takových drobných i větších zásazích odraz totalitářského projektu přeměny společnosti v duchu islamistické ideologie.

Kritika dohledu nad uměním a odpor ke kádrování kultury byly oprávněné, leč sotva mohou ospravedlnit nenávistné vášně, které se rozpoutaly vůči Muslimskému bratrstvu po červencové vojenské intervenci do politiky. Mlčení „národního svědomí“, které obestírá krvavé potlačování manifestací stoupenců odstraněného prezidenta počínaje 14. srpnem letošního roku, je zarážející, ba pobuřující. I to cosi vypovídá o stavu egyptské společnosti, v níž na násilí nemají monopol jenom muslimští fanatici zapalující koptské kostely.

Armádní sňatky z rozumu

Sympatie k armádě se nyní snoubí s odmítáním islamismu Muslimského bratrstva. Zdá se, jako by vojáci náhle ztělesňovali vůli národa a intelektuálové se k nim přidávali, snad vedeni pocitem provinění, že na zájmy národa v posledních letech zapomínali. Náhlé okouzlení armádou je ovšem jen zdání. Ve skutečnosti půjde o další sňatek z rozumu.

Od konce ledna 2011, kdy se „jaro národa“ přeneslo i do Egypta, se politický boj odehrává mezi třemi hlavními aktéry: dva představují hlavní síly minulosti – armáda a Muslimské bratrstvo, třetím je nováček, „ulice“, konglomerát nově vzniklých a různorodých proudů. Spojenectví těchto tří činitelů převratu trvalo jen dva týdny. Když počátkem února odstoupil bývalý prezident Husní Mubárak, dochází mezi armádou a Muslimským bratrstvem k čemusi na způsob politických zásnub. V pozadí je nesporně snaha zklidnit rozbouřené poměry a zabránit, aby revoluční mobilizace nesklouzla k anarchii. Leč islamisté zřejmě nepochopili smysl nabídky, kterou od armády dostali. Po volebním vítězství a zvolení Mursího prezidentem se nechali svést iluzí, že budou napříště vládnout sami.

V červnu 2013 se armáda vzdala tichého souhlasu s Muslimským bratrstvem a přešla na stranu převratových sil. Nové spojenectví není o mnoho méně oportunistické, než bylo to dosavadní. Příběh převratu „arabského jara“ tak v Egyptě zůstává otevřený. S čím přitom třeba počítat? Nesporně se snahou armády zůstat arbitrem demokracie po tureckém vzoru čili ztělesňovat modernost a patriotismus. Stejně tak třeba počítat s velmi silným antiamerikanismem, panujícím v egyptské veřejnosti.

„Vlast v ohrožení“

Na egyptském antiamerikanismu se podepisuje proamerická orientace bývalého režimu, která byla nahlížena s velkou nevolí. Své k tomu přidává i celoarabská zvyklost přeceňovat sílu a vliv USA a s ní spojená obliba věřit nejrůznějším pověstem a spikleneckým teoriím. Amerika v nich zpravidla vystupuje pokud nikoliv přímo jako kazisvět, pak alespoň v roli bezohledného světovládce.

Znovu narůstá nacionalismus, před nímž není imunní ani západně orientovaná egyptská inteligence. Šíří se pocit, že „vlast je ohrožena“. Panuje názor, že země, oslabená několika lety nestability, se vydává na milost a nemilost cizímu vměšování a že záchrana může přijít jen ze strany silné autority u moci.

Zmíněné tendence a jevy nahrávají zdání, že egyptská společnost, sevřená dosud islámskou tradicí, není připravena či ochotna akceptovat hodnoty západní demokracie nebo že snad pro ni nejsou nástroje západní demokracie, především svobodné volby, vhodné. Takový názor zaznívá mimo jiné z kruhů egyptské elity starších ročníků bez ohledu na politickou orientaci.

Nezkušenost s demokratickou kulturou vede intelektuály tohoto ražení k zjednodušenému soudu, že Egypt se dá řídit a zvládat výlučně autoritářsky. Neznají jiné východisko anebo jiné znát nechtějí. Možná v tom hraje roli už otupená vnímavost či málo rozvinutá tvořivá představivost. Příčinou bude jistě i strach ze změny, která by mohla přinést riziko, že jejich zájmy a současné jistoty budou napříště poškozeny. Dnes proti nim stojí silný soupeř. Je to egyptském mládí, které už téměř tři roky dává jasně najevo, že starý způsob autoritářského vládnutí a řízení odmítá.

Atmosféra v Egyptě také nahrává návratům k nostalgickým vzpomínkám na doby před půl stoletím, kdy Egypt řídil charismatický vůdce, „raís“, moderní panarabista Gamál Abd an-Násir (1918–1970). Egyptský spisovatel Sun'alláh Ibráhím (1937), který byl vězněn v letech 1959–1964 v dobách vrcholného násirismu, dnes vyslovuje lítost nad někdejšími časy. Trpí snad ztrátou paměti podobně jako řada jiných zestárlých egyptských levicových intelektuálů? Patrně nikoliv, protože tato generace žila představou, že politické svobody jsou vedle Násirova projektu národní nezávislosti, ekonomického rozvoje a sociální spravedlnosti druhořadé. Leč šest desítek let starý násirismus, zformulovaný v podmínkách studené války a rozděleného světa, dnes už sotva co řekne mladým Egypťanům, které přitahuje demokracie, svoboda v moderním individualistickém hávu a chtěli by o sobě a své budoucnosti rozhodovat sami.

Quo vadis, mistře kultury?

Proměnou prochází dnes i kulturní prostředí Egypta, události nechávají otisk v literární tvorbě a ovlivňují spisovatele. Jedná se o dlouhodobou záležitost, do níž převrat „arabského jara“ zasahuje pouze nepřímo. Budování egyptského státu od 19. století se neobešlo bez inteligence oddané státu. Vzdělanci byli vysíláni do světa – mezi nimi jako průkopník figuruje Rifá'a at-Tahtáwí, který svůj pobyt ve Francii v letech 1826–1831 popsal ve spisu Tachlís al-ibríz fí talchís Báríz (Rýžování zlata na zkratce Paříže) – aby odtud přinesli moderní znalosti a poté se stali oporou nově vznikající státní struktury. Měl-li sovětský systém své „organizované“ spisovatelé, i moderní Egypt, počínaje sultánem Muhammadem Alím (1805–1849) praktikoval propojování státu s inteligencí, jinak řečeno zaměstnávání spisovatelů jako „písařů“. Služba státu znamenala jistotu odměny. Tato zvyklost přetrvává dodneška. Nemálo současných egyptských spisovatelů zastává místa ve státem subvencovaných sdělovacích prostředcích, ve veřejném školství, ve státem spravovaných kulturních institucích.

Logicky z toho plyne konflikt mezi loajalitou „písaře“ a aspirací spisovatele v moderním smyslu, mezi poslušným úředníkem a nezávislým umělcem, oddaným jen své vlastní tvorbě. Během posledních dvou desetiletí se objevují noví egyptští spisovatelé, kteří břemeno dvojí identity už nenesou nebo nést nechtějí. A vytvářejí nezávislou kulturní scénu mimo existující „systém“. Tendenci k „osvobození“ inteligence od pout závislosti na státu a státem financovaných institucí potvrzuje i nedávný případ neúspěšného pokusu ministerstva kultury organizovat v Káhiře „sjezd intelektuálů“. Minimální účast pozvaných svědčí o tom, že i ve sféře kultury je systém převodových pák u konce s dechem.

Tvůrčí svoboda a umělecká nezávislost je přesto pro řadu egyptských intelektuálů novou košilí, jejíž švy sem tam nepříjemně tlačí. Odvaha stavět se proti většinovému názoru panujícímu v intelektuálních kruzích, který momentálně favorizuje nedávný zásah armády proti zvolenému prezidentovi Mursímu a Muslimskému bratrstvu, není velká. Citovat lze vlastně snad jen jediný hlas, který se přiznává k pozici „ani armáda, ani Bratrstvo“. Vychází od Ahdáf Suajfové (1950), egyptské spisovatelky píšící anglicky. Sdílí názory krajní levice a staví se na obranu lidských práv. Za zmínku stojí i Bilál Fadl (1974), jehož aktuální komentáře a kritické postřehy k současnosti jsou populární mezi egyptskou mládeží.

Leč navenek jednolitá fasáda, všudypřítomné portréty generála as-Sísího a omílání vlasteneckých písní, to vše může klamat. I když mimořádný stav v zemi, platný od zásahu armády v červenci, byl počátkem listopadu 2013 odvolán, nelze nevidět známky návratu policejního státu a represe na způsob starého režimu i zatýkání, jež se nezastavuje jen u představitelů Muslimského bratrstva a jeho příznivců. Převrat „arabského jara“ přechází v Egyptě do nové osudové fáze. Co způsobí a jaké budou následky? Konec příběhu čeká na své dopsání.

Zdeněk Müller (1947) je arabista.

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Müller

Nedopsaný příběh „arabského jara“

Islamismus a tvůrčí svoboda

Armádní sňatky z rozumu

„Vlast v ohrožení“

Quo vadis, mistře kultury?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu