Kacper Szulecki

Hledání Evropy Ducha

Jsou intelektuálové často označovaní jako disidenti a pocházející ze zemí „mezi Německem a Ruskem“, které samy sebe chtějí označovat za Střední Evropu, strážci odkazu mimořádné zkušenosti a univerzální pravdy o vztahu člověka a moci? A skrývá se v oné zkušenosti také něco, co může vdechnout novou energii znuděné a pochybovačské Evropě? Rádi si to myslíme a ještě raději jsme, když nám to říká někdo zvenčí. Jenže je to pravda?

Kýmsi takovým je také francouzská filozofka a historička Alexandra Laignel-Lavastineová, která si to myslí. V Polsku přitom nedávno vyšel její erudovaný esej Duchové Evropy, rozepjatý mezi postavami Czesława Miłosze, Jana Patočky a Istvána Bibóa, který syntetizuje intelektuální dějiny tří zemí a alespoň šesti desetiletí. Třebaže je její hledání „Evropy Ducha, na které by měli mít recept někdejší disidenti, vedeno z francouzského hlediska a hlavně pro potřeby západního publika, představuje cenného průvodce po Střední Evropě také pro nás – její fyzické obyvatele; nikoliv nutně totiž občany duchovní. Zaslouží si středoevropská inteligence skutečně všechny ty komplimenty, anebo spíše vědro studené vody?

Odkaz zakopaný v popelu

Vůdčí teze tohoto eseje, přesahujícího tři sta stran, je dosti prostá. Evropa – totiž vlastně její západní část – zbloudila na rozcestích dvacátého století, ztratila smysl i energii a pohroužila se do zbyrokratizované nudy a konzumního amoku. Lékem proti této duchovní otupělosti se mohlo stát evropské dědictví obohacené o tamní zkušenost Dějin, jaké se žádná v jiných částech světa nevyrovná, uchovávané prý v izolovaném depozitáři na Východě. Strážci tohoto odkazu, skutečnými představiteli „Evropy filozofické, či právě „Evropy Ducha“, byli středoevropští intelektuálové. A přece když padl východoevropský komunismus, Západ ani nenapadlo naslouchat tomu, co mohou sdělit chudí příbuzní z „jiné Evropy“. V důsledku toho zůstala Západní Evropa stejně ztracená, ba možná zbloudila ještě víc a komunistické země „vracející se do Evropy přilákala metodou cukru a biče. Kniha Alexandry Laignel-Lavastineové vychází ve Francii roku 2005, nedlouho po kulminaci tohoto procesu – rok po prvním rozšíření Evropské unie na Východ. Za cíl si klade přiblížení intelektuálního odkazu disidentství, přičemž poukazuje na jeho obrovský potenciál, který by učinil Evropu opět Evropou.

Středoevropské disidentství reprezentují tři klíčoví intelektuálové – Polák, Čech a Maďar, básník, filozof a politický myslitel: Czesław Miłosz, Jan Patočka a István Bibó. Všichni tři jsou nestoři opozičního myšlení, představitelé jeho první generace. Z autorčina hlediska je to důležité; její tři hrdinové totiž bezprostředně zakusili stejně tak totalitarismus nacistický, jako komunistický. V této dvojí zkušeností se skrývá výjimečnost jejich domovského regionu, snyderovských „zkrvavených zemí“. Pro francouzskou autorku to má rovněž ve filozofickém ohledu klíčový význam. Ze zkušenosti komunismu vydobývá Laignel-Lavastineová univerzální polohy potýkání jednotlivce s neosobní mocenskou mašinérií, což pro ni představuje leitmotiv středoevropského umění a reflexe již od doby rakouskouherských Kafkových a Musilových debutů. Ve střetu s reálným socialismem, jak ukazuje autorka, vycházející z Patočkovy fenomenologie a Bibóovy politické filozofie, vyplouvají na povrch fundamentální otázky po roli strachu a odvahy, konformismu a obětování, ale také po síle všednosti, zotročující jako opium a podobně omamné. Zkušenost svědka šoa a šílenství nacismu, které se jim podařilo přežít, nutí všechny tři intelektuály k úvahám o mravnosti, zametané v moderním světě pod pragmatický koberec, o individuální odpovědnosti a možnosti udržet prapor lidství tváří v tvář absolutnímu zlu (absolutnímu – o existenci univerzální etické míry nezávislé na kontextu hovoří autorka).

Když rozvádí svůj příběh tří intelektuálů, vychází Laignel-Lavastineová z historického a národního pozadí i prvků životopisných, soustřeďuje se na specifičnosti myšlení každého ze tří velkých autorů, načež je vplétá do sítě nadnárodních vazeb, natažené mezi minulostí a dneškem regionu. Tři titulní intelektuály provázejí mnozí mladší i starší: Havel, Klíma, Kertész, Konrád, Michnik, Kafka, Husserl, Kundera, Masaryk a mnozí další – všechny spojuje rodiště, Evropa zvaná Střední. Svorníkem spojujícím všechny tři složky jako by byl diskurs myšlení Zygmunta Baumana – v něm se totiž nejzřetelněji rozehrává konfrontace nacismu, komunismu a bezideové kapitalistické globalizace.

Kolik je Evropy v Evropě?

Refrénem úvah Laignel-Lavastineové je Evropa. Ona je také jejich adresátem i cílem. Někde mezi řádky se ozývá ctižádost promluvit západoevropským politickým a intelektuálním elitám do duše a objevit Evropu znova, či spíše vrátit jí její ztracenou identitu. Autorka tedy vyhledává nejrůznější reflexe evropanství, přičemž mnohé z nich by chtěla vyvěsit nade dveřmi Evropského parlamentu v Bruselu. Těch definicí je však tolik, že dveře by nestačily, i kdybychom okrašlovali také sídlo ve Štrasburku. Definice defilují na stránkách jedna za druhou, obvykle moudré a zajímavé. Vyplývá z nich, že ačkoliv se nadále neví, co Evropa nakonec je, naprosto jistě je to něco úžasného. Jenže co s tím?

Od té doby, co jsem si poprvé ve slavném eseji Milana Kundery Únos Západu aneb tragédie Střední Evropy přečetl větu, již měl během sovětské invaze roku 1956 pronést ředitel budapešťského rozhlasu – „zemřeme za Maďarsko a Evropu“ –, uvažuji neustále, co Středoevropany vede k tomu, aby tak velkou pozornost soustřeďovali na otázku evropské identity. Uspořádá-li kdokoliv na mezinárodní konferenci panel o idejích a identitě Evropy, přihlásí se téměř výhradně vědci a intelektuálové z „Východu“. Kdysi – ještě v 80. letech – šlo patrně o revizi působící a obecně tehdy již přijaté geopolitické představivosti vzešlé ze studené války, ale pročpak si dodnes tak libujeme v oněch diskusích, častokrát jen odvozených, druhotných? Alexandra Laignel-Lavastineová předkládá na evropskou otázku mnoho odpovědí, nepozastavuje se však nad motivacemi jejích autorů.

Jako snadný předmět rétorického útoku – snadný, protože němý – si Laignel-Lavastineová volí zvláště Evropskou unii. To je snad jediný znepokojivý a problematický motiv Duchů Evropy – a bohužel snad příznačný pro myšlenkovou formaci, z níž vyrůstá. Laignel-Lavastineová naprosto zbytečně snižuje „evropský projekt, přičemž naprosto nedoceňuje jeho obrovský pozitivní vliv na státy a společnosti Střední Evropy. Konfrontaci „technokratické nudy“ a povzbuzující filozofie lze v hlubší diskusi obhájit, jenom pokud se však autorka, vycházející z Patočkova díla, vztahuje k filozofické kategorii Nudy. Na místě pisatelky knih z oblasti filozofie a dějin idejí bych však byl opatrný v hýření obviněními z nudy v běžném chápání tohoto slova, protože to může být dvousečná zbraň. Tím spíše, že nářky na technokracii a pragmatizaci společnosti (přičemž její vlastní pozitivní argumentace dosud rozlet neprojevila) znějí jako typické výmluvy francouzských (i středoevropských) vzdělanců v situaci pokračujícího uzavírání jejich kruhů v příslovečných věžích ze slonoviny.

Pokud Střední Evropa neexistuje, je třeba ji vymyslet

Zde však stojí za pochvalu jeden postup řekněme metodologický, který skutečně velice chybí naší vlastní historiografii. „Duchové Evropy představují nejprve – mimořádně zdařilý – pokus o skutečně nadnárodní dějiny idejí. A tedy dějiny vlivu, pronikání a oběhu idejí jak přes hranice, tak uvnitř společností. V následující řadě je to kritika elit a společností Západní Evropy. K uskutečnění obou záměrů však musela badatelka Střední Evropu pro své vlastní účely nejprve vytvořit. Když si vybírala své intelektuální trio, zopakovala (možná vědomě) „regionotvorné gesto“ Timothyho Gartona Ashe z jeho eseje Existuje Střední Evropa?, zveřejněného roku 1986. Právě v něm se poprvé objevili vedle sebe Michnik, Havel a Konrád – Polák, Čech a Maďar. Proč si Laignel-Lavastineová vybírá představitele týchž národů a proč opomíjí jiné? Možná je snazší jít stezkou, již proklestil Garton Ash, abychom západnímu publiku přiblížili – oprášili nebo představili téměř poprvé – nové postavy a ideje.

Není však pochyb, že kdesi cestou dochází u myslitelky k naprostému ztotožnění s předmětem výzkumu – goes native, jak říkají antropologové. Místy balancují její emfatické věty o výjimečnosti Střední Evropy na hranici banality a přehánění. Ačkoliv je to totiž region výjimečný už jen svou dvojí zkušeností s totalitarismy, jak upozornil Konrád, „nakonec právě obyvatelé Střední Evropy propuknutí dvou světových válek způsobili“. Laignel-Lavastineová má ráda úderná zobecnění. Píše například, že „celá středoevropská kultura [...] nám ukazuje tragédii – monstróznost a zároveň absurditu – doby“. Převzala také nesmiřitelně bojovný vztah k Rusku, tak typický pro naše posttransformační diskuse – stejně tak v Česku jako v Polsku. Tvrdí také, že v protikladu k Západu se Střední Evropa do zoufalství a cynismu nepohroužila. Chtěl bych umět sdílet tento názor, zvláště pokud jde o cynismus. Ovšem zkušenosti všedního dne to zřetelně popírají.

A zde přicházíme k podstatě problému, tedy k političtější a praktičtější dimenzi eseje. Autorka volně projektuje svůj vlastní obraz regionu, opírající se o velmi selektivní, třebaže hlubokou četbu významných myslitelů. Opomíjí však to, co by Bibó označil za „bídu bázlivých většin, ochotných nořit se do kalných vod nízkosti a lhostejnosti“. Nenaslouchal Západ Střední Evropě, nebo ji podvedl? Nebo snad Střední Evropa sama zmlkla, protože se za nových okolností poddala tomu, co Patočka označoval za „fenomén sebeabdikace“ – a považoval to za nejnebezpečnější ze tří existenciálních voleb? Vezmeme-li v úvahu, že Střední Evropa za představitele svých poleis (s malými výjimkami) důsledně vyzvedá elity, které se ani nesnažily solidně svůj úkol z historie vypracovat, pročpak bychom se měli divit, že ideje v politické a veřejné dimenzi neobíhají?

Knihy nečtené

Problém, o němž je tu řeč, má základ v řemesle. Laignel-Lavastineová se dala svést největším pokušením dějin idejí, považuje-li text za reálně důležitý, ovlivňující realitu jen proto, že existuje. To, že Miłosz, Patočka a Bibó tvořili – ve Střední Evropě i v exilu –, vůbec neznamená, že je jejich krajané anebo sousedé četli. A když už, neznamená to, že jejich texty měly jakýkoliv vliv na vědomí společnosti a že toto působení vedlo tím směrem, jaký Laignel-Lavastineová předpokládá. Miłosz byl v Polsku zakázaný, po desetiletí byl dostupný jen prostřednictvím samizdatu. Patočka – v několika opisech na psacím stroji putoval po domácnostech pražské inteligence. Podobně Bibó, který byl ve své zemi zakázán a navíc psal maďarsky, což samo o sobě představovalo dost značnou překážku. Když čteme odstavce týkající se Bibóa, můžeme uvažovat, kde se bere odraz těchto idejí a politického myšlení u takových autorů jako Jaroslav Šabata. Představoval Bibó v těchto kruzích nějaký zásadní předmět zájmu? Ještě prostěji – četl Šabata Bibóa? Ptal jsem se brněnského přítele, ale uslyšel jsem „nevím, musel bych prolistovat celou knihovnu a všelijaké memoáry, abych zjistil, jestli se tam Bibó aspoň zmiňuje“.

Kdyby nebylo onoho „regionotvorného“ gesta Gartona Ashe a působení exilových propagátorů disidentství jako Kundera, Schöpflin, Kavan, Giedroyć nebo bratří Smolarovi, uvěřili bychom sami ve středoevropskou jednotu? Těžko soudit, ale stojí za připomenutí, že do konce 80. let se středoevropští opozičníci kromě symbolických výjimek setkávali pouze na stránkách západních a exilových časopisů. A zde je třeba nezbytně vyslovit Laignel-Lavastineové uznání. Její kniha i její polské vydání (dočkáme se také českého?) představují velice důležitý přínos pro pochopení totožnosti tohoto regionu – třebas by byl stvořen pouze v obraznosti. Po Havlových spisech publikovaných v posledních letech v Polsku a téměř zároveň vydaných Bibóových politických spisech jsou Duchové Evropy dalším mílovým krokem ke skutečnému vzájemnému poznání Středoevropanů. Sám se musím přiznat, že jsem se s Bibóovým myšlením v tak hluboké analýze setkal poprvé. Alespoň v tomto ohledu jsem se mohl cítit jako mnoho čtenářů francouzských.

Kam se podělo naše kacířství?

Neexistence zřejmého oběhu myšlenek nepředstavuje však jen problém regionální, nadnárodní. Slušelo by se v této chvíli zpytovat národní svědomí. Známe ve skutečnosti tak dobře odkaz opozice? Na stránkách Lidových novin o tom uvažoval historik Michal Kopeček a konstatoval, že je to pokladnice stále spíše neobjevená, anebo působící na základě mýtů a hesel. Ačkoliv „myšlení bývalého československého a středoevropského disentu nám není schopno dát odpovědi na řadu otázek dnešního politického, hospodářského i kulturního života, je ale jedinečnou inspirací protestu, občanské neposlušnosti a sociální angažovanosti, které jsou základní živinou každého funkčního demokratického procesu. Chartistický i mimo-chartistický disent v Československu je naším Thoreauem, Ghándím i Martinem Lutherem Kingem.“ (Dědictví disentu, 16. 11. 2013) Tento domácí úkol však za nás nikdo zvenčí neudělá.

Esej Laignel-Lavastineové zcela jistě nepředstavuje učebnici dějin disidentství. Její mimořádně erudovaný přístup historičky idejí se ani nesnaží vystihnout celou historickou pravdu – místy badatelka předkládá inspirace, kontakty a vlivy, které nutně ve skutečnosti nepůsobily. Poslední kapitola – Revoluce lidské důstojnosti – se soustřeďuje právě na tuto kategorii, přičemž intelektuální původcovství připisuje Bibóovi, zcela ovšem ignoruje význam koncepcí důstojnosti v myšlení křesťanských personalistů. Ti přitom měli naprosto jistě velký vliv na polskou opozici, a vezmeme-li v úvahu křesťanskou zakořeněnost Patočky i Bibóa – zřejmě také na myšlení jejich. V části o Czesławu Miłoszu se například autorka letmo zmiňuje, že Miłosz překládal za války předního personalistu Jacquese Maritaina, pro poválečný vývoj koncepce lidských práv myslitele zásadního významu, tento fakt ovšem nespojuje se svou historií idejí. Připomenutí západních inspirací středoevropských disidentů by přitom paradoxně jen posílilo argument o existenci společné evropské ideové sféry. Snad by se to ovšem těžko uvádělo do souladu s kritikou vyprázdněného Západu. Efektem je historická polopravda.

Recepce knihy v Polsku připomínala podobné situace, kdy nám někdo ze „Západu“ říká, co sami o sobě říkáme nebo co sami chceme slyšet. Na autorském setkání uspořádaném deníkem Gazeta Wyborcza Adama Michnika se autorka a publikum navzájem hladili po hlavách, přičemž se vysmívali západoevropskému intelektuálnímu životu, kde prý již „skuteční intelektuálové nejsou“ (kromě A. Laignel-Lavastineové samozřejmě). Byl bych však s takovými prohlášeními velmi opatrný (jsou tací v Česku nebo v Polsku?). Snad máme v historické zkušenosti (vždyť přece nikoliv v krvi či v genech) „mezní“ prvky – černobílý svět konfrontace s totalitarismem –, přece však bychom se mohli od západní inteligence učit dilematům a obtížím života v šedivé a málo vzrušivé demokracii. Mají v tomto ohledu několik desetiletí zkušenosti, kterou jsme my získat nemohli. V postmoderní realitě se to nehodí o nic méně než dědictví naše.

Vyskytuje se také mnoho myšlenek, kterých se Laignel-Lavastineová dotýká, ale rychle je odhazuje. Škoda, zvláště když disidentské myšlení (dohromady pojednané dosti výběrově) nebývá využito k analýze jiných současných jevů kromě krize evropské integrace a hrozeb islámského fundamentalismu (komentovaným na pomezí opravdové obavy o univerzální liberální hodnoty a plíživou islamofóbií).

Zajímavé by mohlo být například čtení Patočkova myšlení a jeho koncepcí starosti o duši v kontextu ekologie. Střet tezí Patočky s myšlením Rachel Carsonové a Arna Nasse by byl skutečně mimořádný. Citáty z Bibóa (tak odlišné od vysněného obrazu Maďarska, jaký najdeme třeba u Gartona Ashe) se až dožadují srovnání s politickým kursem maďarského premiéra Orbána, třebaže k jeho konzervativní revoluci samozřejmě došlo již po vydání Duchů Evropy ve Francii. Lze se ptát, proč jsou všichni komentovaní autoři muži – otázka tím opodstatněnější, že se autorka ve své analýze neomezuje na opozičníky a politiky, ale velice často ilustruje své závěry příklady z literatury. Nelze ovšem mít všechno.

Tato kritika by neměla zastřít váhu knihy Laignel-Lavastineové. Měli bychom jí být nesmírně vděčni za snahu zpravit západní veřejné mínění o existenci mimořádně cenné humanistické reflexe vycházející z těchto končin a spolu s ní připomenout historický kontext a situaci postkomunistických států. Měli bychom jí být snad ještě více vděčni za nadnárodní intelektuální syntézu, která by patrně nemohla vzejít z pera nikoho, kdo je v popisovaném regionu zakořeněn. První středoevropské vydání i každé další by však mělo být opatřeno autorčinou předmluvou, která by poněkud zmírňovala vyznění chvály a nadšení na dalších stranách a která by ve stylu Emila Zoly nás všechny obvinila a zeptala se: „Jak, kde a proč jste ztratili své disidentské kacířství?“

Alexandra Laignel-Lavastine: Duchy Europy. Wokół dzieła i myśli Czesława Miłosza, Jana Patočki i Istvána Bibó, do polštiny přeložil Jan Maria Kłoczowski, Pogranicze, Sejny 2012.

Text vyšel nejprve v poněkud zkrácené podobě v čísle 239 internetového týdeníku

Kultura Liberalna 6. srpna 2013.

Kacper Szulecki (1984) je politolog a sociolog, studoval ve Varšavě, Oslu a Amsterodamu, na univerzitě v Kostnici napsal doktorát o pojmu „disident“ a diskursech české, slovenské a polské opozice. Zabývá se také ochranou životního prostředí, energetickou politikou a kritickou geopolitikou. Je členem redakce týdeníku Kultura Liberalna.

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Kacper Szulecki

Hledání Evropy Ducha

Odkaz zakopaný v popelu

Kolik je Evropy v Evropě?

Pokud Střední Evropa neexistuje, je třeba ji vymyslet

Knihy nečtené

Kam se podělo naše kacířství?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu