Jaroslav Bican

Hrozba úpadku ČSSD

Jisté mezidobí mezi volbami a hlasováním o důvěře nové vládě je dobrou příležitostí se trochu více zamyslet nad tím, v jaké stavu se ČSSD nachází, jaké jsou její vyhlídky, čemu jde vstříc a co by sociální demokraté měli mít na mysli, pokud chtějí, aby jejich strany byla i v budoucnu jednou z hlavních politických sil u nás.

Ještě v letních měsících, po rozpuštění Poslanecké sněmovny, sociální demokraté předpokládali, že v předčasných volbách získají výrazně přes třicet procent hlasů. Očekávání byla někde mezi 35 a 40 %. Reálný výsledek s ohledem na to, že sociální demokracie strávila sedm let v opozici a nespokojenost s pravicovými vládami byla nejenom enormní, ale dokonce i široce sdílená voliči různých zaměření, můžeme vnímat jako zásadní varování, že se cosi děje.

Nelze se vymlouvat, že za neúspěch sociální demokracie může vznik hnutí ANO 2011 či Úsvitu přímé demokracie. Popřípadě že sociální demokracie selhala především v tom, že se jí nepodařilo dostatečně mobilizovat či se výrazně vymezit proti vládě pravice a jejím neoliberálním reformám. Stejně tak nikam nepovede, pokud ČSSD vinu za svůj nízký volební výsledek svede na nepovedenou předvolební kampaň, malou soudržnost a vnitřní rozpory.

Všechny uvedené příčiny nakonec ústí v to, že se pokrčí rameny: nic naplat, byla to chyba, ale jediné, co se dá dělat, je napodruhé ji nezopakovat. V kombinaci s tím, že sociální demokracie bude v následujícím období plně zaměstnána vládnutím, je pravděpodobné, že se na neuspokojivý volební výsledek velmi rychle zapomene. Ostatně vždy je možné říct, že budoucnost sociální demokracie záleží na tom, jak dopadne její vláda, proto je třeba se soustředit na ni a nerozptylovat se ničím dalším.

Takový přístup je podle mne mylný a sociální demokracii může přijít velmi draho. Respektive doplácí na něj už nyní, protože 20 % v letošních volbách nepřišlo jen tak z čistého nebe. To, že se v přístupu občanů k sociální demokracii něco mění, bylo zjevné už poté, co mezi lety 2006 a 2010 strana ztratila deset procent voličů, přestože byla v opozici.

Výsledek sociální demokracie v letošních volbách je tak v první řadě součástí dlouhodobého trendu, kdy v roce 2006 měla ČSSD přes 32 %, v roce 2010 už jen kolem 22 % a letos jen něco málo přes 20 %. Vše ostatní jsou pouze dílčí důvody, které pravděpodobně ke špatnému výsledku přispěly, ale i kdyby sociální demokracie výše zmíněné chyby neudělala, propad by se pouze zpomalil, ČSSD by však stejně nezískala více než třicet procent hlasů.

Hlavním důvodem současného úpadku sociální demokracie je to, že tato strana ve své stávající podobě vyčerpala svůj hlavní potenciál. ČSSD mohla dlouhou dobu spoléhat na levicovo-pravicové štěpení, které jí umožnilo takřka bez námahy a bez nutných vnitřních reforem a personálních změn sbírat body. Toto štěpení je ale od předminulých voleb výrazně překrýváno jinými – ať už v podobě vymezování se protikorupčních bojovníků vůči stranickým dinosaurům či štěpení nová hnutí versus tradiční strany.

Sociální demokracii ale škodí i současná situace. Přestože není jasné, jak dopadne její vládní angažmá, už nyní se dá předpokládat, že povede k dalšímu poklesu preferencí. Vládní strana to má vždycky těžší. A sociální demokracie to bude mít obtížné dvojnásob. Pokud bude skutečně vládnout s hnutím ANO a KDU-ČSL, rozhodně se nevyhne řadě nepopulárních kroků, které se jejím voličům nebudou líbit. Navíc je pravděpodobné, že pod tlakem Andreje Babiše prosadí jen velmi málo ze svého programu. Určitě se nebude jednat o ty jeho části, které mají za cíl zvýšit míru přerozdělování a snížit ekonomické rozdíly ve společnosti. Levicový volič přijde zkrátka.

Babišova pozice v nové vládě bude mnohem lepší než pozice sociální demokracie, protože na rozdíl od ní možnými předčasnými volbami rozhodně nebude tak tratit, takže to nakonec vždy bude sociální demokracie, kdo v případě sporu bude muset ustoupit. Problém je, že ČSSD v koalici s Andrejem Babišem bude vnímána jako velká strana, a tedy jako někdo, kdo nese hlavní zodpovědnost. Celá vláda bude braná jako vláda sociální demokracie. ANO 2011, přestože je v současné době stejně silné jako sociální demokracie, to bude mít z pohledu veřejného mínění mnohem jednodušší a určitě na něj nebudou kladeny tak vysoké nároky a očekávání.

Důležité je také to, že Andrej Babiš rozhodně nebude k sociální demokracii přistupovat jako k partnerovi. Je naivní si myslet, že předseda ANO bude usilovat o to, aby vláda, vnímaná jako vláda sociální demokracie, byla úspěšná. Na něčem takovém nemá zájem. Ke společné vládě nebude cítit žádnou loajalitu. Jediné, o co mu půjde, bude neztratit tvář před svými voliči, to je ostatně to, proč do společné vlády s ČSSD jde. Jak v ní bude působit, bude v první řadě ovlivněno tím, co pro něho bude výhodné z pohledu jeho úspěchu v příštích volbách, ať už budou kdykoli.

Pozice sociální demokracie v nové vládě bude zkrátka taková, že se jí v koalici s Andrejem Babišem a KDU-ČSL nepodaří prosadit politiku vedoucí k sociální spravedlnosti. To vše by sociální demokracie měla mít na paměti. Nemá smysl si cokoli namlouvat. ČSSD by už nyní měla promýšlet, jak se vnitřně reformovat, jak se personálně obměnit, na co zaměřit energii svých členů a jak proměnit samotný obsah stranické činnosti, tak aby fáze úpadku, která sociální demokracii podle mne velmi pravděpodobně čeká, nebyla příliš dlouhá a aby po ní následovalo období vzestupu a opětovné vítězství ve volbách.

Co přesně sociální demokracie může dělat? Pokud nebude dělat nic, v příštích volbách, ať už budou kdykoli, nezíská víc než osm procent hlasů a tento stav může mít podobu agónie, která se povleče mnoho volebních období. ČSSD by si to měla uvědomit. Dá se říci, že v tuto chvíli už nemá moc co ztratit. Jediným řešení je, že se odváží k výraznějším změnám. Proces svého úpadku může zpomalit tím, že se obrodí a na viditelných místech bude mít důvěryhodné lídry, ale aby se něco takového podařilo trvale, musí se jednat o proměnu celého těla strany – tedy všech stupňů stranické hierarchie. To je ale běh na dlouho trať, jehož úspěch záleží na tom, zda se s ním ztotožní většina členů strany.

Velmi důležitá je také proměna samotné náplně stranické práce. To znamená více se soustředit navenek než dovnitř strany. Sociální demokracii by pomohlo, kdyby se vedle vnitřní organizace a příprav na vládnutí – ať už na místní, krajské nebo celostátní úrovni více zapojovala do života společnosti a stranickou strukturu a energii straníků napřela do činností, které jsou společensky prospěšné. Může se jednat o jednorázové kampaně i dlouhodobé projekty.

Sociální demokracie představuje jistou organizační sílu, kterou je třeba využít – především její místní organizace. Prostor by měla dostat především taková činnost, která má potenciál na sebe nabalovat další občany. Hlavně se musí jednat o práci soustavnou a nikoli pouze předvolební. Tím, že straníci začnou něco dělat, vyvolají zájem ostatních, řada lidí se k nim přidá, zlepší se vnímání strany jako takové, časem možná i stoupne zájem o členství.

Zkrátka – aby česká sociální demokracie nedopadla stejně jako ODS, musí vyvolat celospolečenský pohyb. Pouze to může sociální demokracii zachránit. ČSSD musí vykonávat činnost, která bude mít široký společenský dopad a která bude reagovat na poptávku zdola. Pokud člověk začne něco dělat, vše ostatní už většinou přijde samo. Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale většinou se mu nestane nic mimořádného.

ČSSD jistou dobu jela na vlně, která ji zaručovala úspěch, pro který nebylo třeba mnoho dělat, tato vlna ale opadla, a pokud sociální demokracie nechce klesnout do bezvýznamnosti, nesmí pro svou nově získanou vládní pozici zapomenout na rozšiřování stranické demokracie, personální politiku a proměnu náplně stranické práce. Pokud to neudělá, její úpadek dříve či později bude nevyhnutelný.

Jaroslav Bican (1987) je politolog. Působí jako redaktor rubriky Názory Deníku Referendum.

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Bican

Hrozba úpadku ČSSD

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu