Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR získala vysoký podíl hlasů nová hnutí ANO 2011 a Úsvit přímé demokracie. Pokusme se zamyslet nejen nad tím, zda je lze oprávněně označit přívlastkem „populistické“, ale zejména nad okolnostmi, proč hnutí byla v posledních volbách se svojí programovou nabídkou tak úspěšná.
Politolog Cas Mudde definuje současný populismus jako „ideologii, která jednak považuje společnost za rozdělenou mezi dvě homogenní, proti sobě stojící skupiny – ,poctivý lid' na jedné straně a ,zkorumpovaná elita' na straně druhé. Dále populismus tvrdí, že politika by měla vyjadřovat obecnou vůli občanů“. Dle Mudda populistické požadavky představují jakýsi demokratický extremismus, v rámci kterého je nutné zohlednit názory každého jednotlivce. Proto populisté směřují k odmítání zastupitelské demokracie, jež dle nich názory občanů dostatečně nereflektuje. Populismus tím nutně směřuje ke znejistění ochrany menšin a přezíravě se dívá na dosavadní politické strany i další ústavou předpokládané instituce zastupitelské demokracie.
Příčiny současné oblíbenosti i nárůstu významu populistických hnutí Mudde vidí v několika faktorech. Prvním je komercionalizace médií a jejich snaha vyhledávat negativní zprávy. Dále je zde umírněná politika „tradičních“ stran, které ve snaze „ulovit“ co nejvíce voličů musejí prosazovat ideologicky nevyhraněný program. Konečně i růst vzdělanosti obyvatelstva demokratických států zvyšuje míru kritičnosti občanů a zintenzivňuje jejich přání řešit témata dříve tabuizovaná. V neposlední řadě pak demokracie v důsledku pádu komunismu i jiných autoritativních režimů ztratila ideologického nepřítele, a je tak vystavena konkurenci nových intelektuálních projektů, které tvrdí, že systém zastupitelské demokracie je nutné revidovat a nahradit jej „lepší“ demokracií. Klasickým typem současného populistického lídra je pak podle Mudda úspěšný podnikatel, který se ostentativně distancuje od dosavadního politického establishmentu a lidem tvrdí, že díky svému podnikatelskému úspěchu má sílu i dostatečné osobní kvality dosavadní zkorumpovaný politický systém změnit. Říká: „Jsem příslušníkem elity, ale nejsem jako oni.“
Podíváme-li se na programovou nabídku dvou nových politických hnutí – ANO 2011 a Úsvitu přímé demokracie –, u prvního čteme, že politici jsou „v očích veřejnosti nedůvěryhodná převodní páka pro prosazování různých účelových zájmů, nikoli zájmů občanů... Mnohým politikům jsou občané zcela ukradení, uzavřeli se do svého vlastního světa intrik, hašteření, hádek, kauz, trestních oznámení. Význam slova politika byl zúžen na technologii moci uvnitř parlamentu, uvnitř politických stran, bez vazby na vnější svět“. V části o ekonomické prosperitě je uváděno, že „prosperita se rodí z aktivity, iniciativy, pracovitosti a důvěry lidí, že to, co dělají, je správná věc“. Úsvit přímé demokracie pak deklaroval, že „žádá zásadní ústavní, politické a legislativní změny. Bez těchto změn nemá naše země ani její občané úspěšnou budoucnost. Musíme ukončit demo-demokracii, ve které vládnou kmotrovské stranické mafie. Falešné hry politických stran na levici a pravici přivedly naši republiku do bludného kruhu ekonomické krize, hlubokých dluhů a vysokých daní... Chceme radikální změnu politického systému, chceme přímou demokracii s odvolatelností politiků. Budeme prosazovat uzákonění referenda jako nejvyššího projevu vůle občanů. Prosadíme přímé volby poslanců, starostů a hejtmanů... Chceme důsledné oddělení moci zákonodárné a výkonné. Vládu bude jmenovat a řídit občany přímo volený a odvolatelný prezident“. Obě hnutí tedy splňují Muddeho kritéria téměř učebnicově. V jejich programu se objevují ostentativní distancování od politické elity stejně jako požadavky na radikální změnu politického systému. Dosavadní strany dle nových hnutí dostatečně nepřihlížejí k zájmům občanů, sledují pouze vlastní cíle a topí se v korupčních skandálech. Andrej Babiš i Tomio Okamura rovněž splňují Muddeho charakteristiku populistického vůdce.
Zatímco však v nedávných volbách v SRN nebo Rakousku získaly populistické strany, vymezující se proti dosavadním politickým subjektům, 4,7 % hlasů (Alternativa pro Německo), resp. 5,7 % nebo 3,5 % (Tým Franka Stronacha, resp. Aliance pro budoucnost Rakouska), nové subjekty v ČR jsou mnohem úspěšnější. Zisk 18,65 % pro ANO 2011 a 6,88 % hlasů pro Úsvit přímé demokracie je o to zajímavější, že strana Věci veřejné, které na základě v mnohém podobného programu dalo hlas téměř 11 % voličů ve volbách 2010, během následujících tří let prokázala zásadní programovou nekonzistentnost, postupně se stala nedůvěryhodnou a nakonec se rozpadla. Nabízí se tedy, že novým stranám voliči neměli dát hlas. Výsledek voleb 2013 však předpoklad nepotvrdil.
Mají tedy Češi sklon podléhat populismu, slyší na antikorupční a antipolitický apel, který je s populismem spojen, více než jiné národy? Obecně totiž lze přijmout konstatování politologa Miroslava Nováka, dle něhož jsou sice korupční aféry jevem velmi negativním, na kvalitu demokracie však příliš zásadní vliv nemají. Stejné, případně závažnější kauzy jsou řešeny i v jiných, „tradičnějších“, demokraciích. Pro korupci byl v roce 2004 odsouzen někdejší francouzský premiér Alain Juppé, v roce 2011 bylo obvinění ze zpronevěry vzneseno dokonce proti bývalému francouzskému prezidentu J. Chiracovi. S korupčními skandály byl spojován i spolkový kancléř Helmuth Kohl. Kvůli nepříliš jasným ani čistým kontaktům s podnikateli Dolního Saska, jehož byl dříve premiérem, v roce 2012 rezignoval prezident SRN Christian Wulff. Přesto nelze tvrdit, že by populistická hnutí v SRN či Francii měla takovou oblibu, jakou zaznamenávají jejich české protějšky.
*
V případě Francie, ale např. i Rakouska, lze samozřejmě diskutovat nad tím, že gaullistické formace nebo Svobodní rovněž představují populistický proud. Uvedené subjekty však působí ve stranickém systému dlouhodobě (od šedesátých, resp. osmdesátých let), a nejsou tak úplně novými nebo přechodnými prvky.
*
Pozornost bychom měli věnovat i tomu, že nová politická hnutí v ČR vždy podporuje řada populárních osobností. Zatímco v roce 2010 v čele Věcí veřejných stál oblíbený televizní moderátor, volební hlas straně přislíbil například Karel Šíp, Hnutí ANO 2011 před nynějšími volbami podpořili sportovci Věra Čáslavská, Ondřej Synek, Roman Šebrle a Josef Váňa či herec David Prachař. Další známá osoba z televize a divadla – Martin Stropnický – byl ostatně jednou z hlavních tváří ANO 2011. K antipolitickému diskursu se během období 2010 až 2013 přidali i další umělci. Lze zmínit třeba skladbu zpěváka Tomáše Kluse Pánubohu do oken nebo virální spot hudebníka Davida Kollera a herečky Barbory Polákové s názvem Sami. V obou vyjádřeních se objevovala antikorupční rétorika a kritika většiny dosavadních stran, v důsledku jejichž činnosti prostí občané trpí. Obdobný charakter měly i spoty na serveru youtube.com, které zde umístili tvůrci projektu Rekonstrukce státu.
Proč tedy ona nedůvěra k politikům a výrazný antipolitický, resp. antikorupční apel, který byl v roce 2013 přítomen i v kampani „standardních“ stran – viz ústřední heslo KDU-ČSL Dáme zemi do pořádku či slogan SPOZ Řekněte ne zlodějům? (Obdobné programové části bylo možno nalézt také u sociální demokracie nebo KSČM.) Mohou za příznivý výsledek populistů skutečně dosavadní politické strany, jak se i v současných komentářích uvádí?
Při odpovědi se podívejme hlouběji do historie. Dle politologa Jana Holzera je pro moderní dějiny Čechů typické velmi dlouhé období státní, resp. národní nesamostatnosti, z něhož pramení občasné (a nesprávné) vnímání politiky jako boje dobra se zlem, mnohdy provázeného snahou o úplné vyřazení politického protivníka z boje. V důsledku politického vývoje, v němž dominovalo téma odporu proti nepřátelským elementům, ať již jimi byli Habsburkové, katolíci, sudetští Němci, Maďaři, komunisté či po roce 1945 pravicové názory obecně, tedy veřejnost od politiky neočekává férový souboj o prosazení myšlenek na standardním pravolevém spektru, ale slibuje si od politiků buď dosažení kolektivního štěstí, nebo porážku nepřítele, usilujícího o samotný osud národa či demokracie. Obdobně českou politickou kulturu, pro niž je typické velmi dlouhé období boje za uznání národní svébytnosti a s tím související neustálé hledání vnějšího nepřítele, charakterizuje i další politolog Ladislav Cabada.
Se stejným námětem přichází filozof Zdeněk Vašíček v jednom ze svých článků (2000), kde konstatuje, že pro devatenácté století byla pro český politický diskurs primární myšlenka národa, v první republice dominoval diskurs liberální a po druhé světové válce socialistický. Každé z těchto ústředních témat přitom bylo vždy provázeno teatrálností, symboly, veřejnými či masovými akcemi a zdůrazňováním rolí vůdců. (Účast Tomia Okamury na symbolické popravě politika v dubnu 2013 na Václavském náměstí opět tuto teatrálnost připomíná.) I po roce 1989 jsme mohli sledovat absolutní rozchod s předchozí idejí socialismu a masový návrat k liberálním přístupům. Heslo „Kdo neskáče, není Čech“, které Zdeněk Vašíček v podobné souvislosti zmiňuje, by se sice dalo vysvětlit i prozaickým výrokem jednoho ze sportovních fanoušků („Co jiného chcete skandovat s tak nepoužitelným názvem státu?“), avšak poměrně překvapivě v něm nalezneme i odraz širších sociálních a historických souvislostí.
Vnímání politiky jako morální otázky, v rámci níž je opačný názor fatálně ohrožující a ten, kdo není s námi, je proti nám, se proto může projevovat i v obecném dělení reality ve stylu „slušní lidé v. politici“. Podobný schematický náhled byl jednoduše proveditelný (případně ospravedlnitelný) v období autoritativních režimů, v reziduální podobě však v českém prostředí zůstává zachován i po roce 1989, byť se v demokratickém prostředí již obhajuje nepochybně hůře. Dle Václava Bělohradského se posuzování politiky jako boje dobra a zla, respektive konfliktu politická elita versus občané projevuje znovu již na konci devadesátých let dvacátého století vznikem občanských iniciativ jako Děkujeme, odejděte nebo Impuls 99. Z aktuálněji založených hnutí obdobného charakteru lze jmenovat občanské sdružení Vyměňte politiky, vzniklé v roce 2010, nebo zmíněnou Rekonstrukci státu.
*
Václav Bělohradský morální prvek a odkaz na údajné fatální ohrožení české demokracie v důsledku tradičního politického stranictví nachází i v projevech Václava Havla a jako příklad uvádí jeho projev v Rudolfinu v roce 1997, případně navazující mediální odsuzování opoziční smlouvy.
*
S ohledem na přetrvávající antipolitický náboj – uvedené jevy představují jen příkladný výčet jeho projevů – je již srozumitelnější, proč se Martin Stropnický ošívá, když jej Václav Moravec ve svém diskusním pořadu vysílaném týden po volbách osloví „pane poslanče“. Náhle chápeme, proč Marek Eben další sérii taneční soutěže Stardance zahájí uštěpačnou poznámkou o proběhlých volbách. A také je možná zřejmější příčina volebního neúspěchu SPOZ – v roce 2010 ani 2012, tj. v době voleb, v nichž Zemanovci dostali poměrně hodně hlasů, nebyl Miloš Zeman politikem. V roce 2013 však k oněm odcizeným lotrům opět patří. Právě propad SPOZ, která je poměrně nová, ukazuje trhliny argumentace, dle níž za úspěchem nových hnutí údajně stojí selhání dosavadních stran.
Sociolog Ivo Možný, který se již v roce 1991 v publikaci Proč tak snadno? zabýval překvapivě rychlým kolapsem režimu KSČ, dokonce v českém antipolitickém stejně jako rovnostářském pohledu vidí možnou příčinu dřívější české akceptace komunismu. Popisuje specifický pohled i na disidentské hnutí v Československu a dospívá k závěru, že také disidenti představovali pro řadové občany určitou elitu, která měla poměrně slušný majetek a žila životy neodpovídající běžné realitě. Disidenti tak byli pro obyčejného člověka stejnou skupinou jako komunistická elita, odcizená od jeho všedních starostí a problémů. Exkluzivita disidentů byla dle Možného jedním z důvodů váhání většinového obyvatelstva připojit se k boji proti autoritativnímu režimu. Staronové české „Nechoď, Honzo, s pány na led...“ tedy dle Možného fungovalo nejen vůči komunistům, ale také disidentům, kteří pro běžné občany představovali též určitou podobu elity.
Po roce 1989 mohl být jedním z důsledků podobné schematické politické kultury (byť nyní s opačným znaménkem) i přetrvávající antikomunistický apel, který za fatální element ohrožující demokracii považuje stále poměrně ortodoxní komunistickou stranu. Apel byl přítomen výrazně až do roku 2010 ve všech kampaních před sněmovními volbami. Zpravidla operoval tezí, že demokracie je osudově ohrožena možnou vládou levice; v podstatě i sociální demokracie byla vnímána jako odnož komunismu (srov. kampaně ODS – v roce 1998 plakát Mobilisace, plakátová kampaň Masky, ve volebních spotech užívanou zkratku KSČSSD nebo symbol sociálních demokratů doplňovaný pěticípou hvězdou).
*
Názory, dle nichž je sociální demokracie v podstatě jen mírnější formou komunistické myšlenky, vyslovoval třeba Václav Klaus, byť byly opřeny primárně o ekonomické aspekty komunistické, resp. socialistické ideologie (srov. knihu Václava Klause z roku 1996 s názvem Mezi minulostí a budoucností).
*
Výraznou konfliktní linií komunismus v. antikomunismus se české prostředí liší od dalších zemí, které opustily dřívější autoritativní komunistický systém a kde byl střet mezi odcházející mocí a novými poměry přítomen pouze v prvních svobodných volbách po přechodu k demokracii (tzv. founding elections). V českém prostředí však téma hrozby návratu komunismu přetrvalo i v dalších volbách až do roku 2010.
*
Obdobné jevy nalézáme i v první přímé volbě prezidenta – ve druhém kole byla nastolena opět osudová témata hrozby sudetských Němců či návratu antidemokratické levice. Herci Martinu Dejdarovi bylo dokonce pro jeho podporu M. Zemanovi ze strany tvůrců seriálu Zdivočelá země řečeno, že „svou volbou pana Zemana (M. Dejdar) jen potvrzuje, že všechno, co o Zdivočelé zemi říkal, byly jen kecy“ a seriál Zdivočelá země už nebude točit. Posléze svá slova sice korigovali, ale pokud by v ČR politika byla chápána „normálně“, těžko by k podobným výrokům došlo.
*
V kampani před předčasnými volbami 2013 ale antikomunistická rétorika až na výjimky tak intenzivně jako v předcházejících volbách použita nebyla. Důvodem potlačení antikomunistického apelu byly zcela zřejmě specifické časové a jiné okolnosti voleb, a to zejména příčiny pádu vlády Petra Nečase, předcházející korupční aféry politiků vládních i opozičních stran a v neposlední řadě krátká doba přípravy na kampaň. Antikomunistický apel proto nedosahoval dřívější intenzity, byť tak trochu paradoxně pro jeho uplatnění byly faktory poměrně příznivé – vysoké zisky předvídané pro KSČM v předvolebních průzkumech či úspěch komunistů v bezprostředně předcházejících krajských volbách. Právě události před sněmovními volbami 2013 však byly příčinou, že se ústředním motivem kampaně stala antikorupční rétorika a požadavek na zavedení prvků přímé demokracie. Dosavadní „běžná“ témata nebo forma negativní kampaně v podobě antikomunistického apelu ustoupily.
*
Výjimky ovšem byly. Volební lídr TOP 09 ve Zlínském kraji Petr Gazdík antikomunistický apel použil, a to prostřednictvím plakátu s nápisem odkazujícím na populární tragikomedii Pelíšky. Na plakátu bylo uvedeno „Proletáři všech zemí... Souhlasím s Jiřím Kodetem“. Po protestech hercovy manželky však Gazdík plakát stáhl. Na Zlínsku občanská iniciativa Repelent 21, založená na podzim 2012 jako protest proti účasti KSČM v krajské radě, použila plakát vizuálně připomínající prvomájovou dekoraci s nápisy „Totalita není řešení. Jdeme k volbám“ s portréty Husáka, Stalina a Gottwalda. Poněkud se antikomunistický apel objevil i v kampani proti SPOZ v podobě billboardu s textem „SPOZa Kremlu opět něco přichází“. Slogan však, jak vyplynulo z médií, nebyl primárně antikomunistický, šlo o napojení některých politiků SPOZ na ruské obchodní společnosti. Naopak antikomunistický apel téměř chyběl v kampani ODS (na rozdíl od většiny minulých voleb) a pravicové strany rovněž výrazně neoperovaly hrozbou povolební spolupráce sociálních demokratů a komunistů. Výjimkou byl snad pouze novinový inzerát TOP 09 použitý až den před volbami, v němž TOP 09 před silnou vládou levice, která může znamenat i méně demokratický režim, varovala. V posledním týdnu před volbami antikomunistický apel uplatnila část občanské společnosti. Figuríny oběšenců s nápisem „Šel proti KSČ(M)“ v Praze, Táboře, Hradci Králově či Jihlavě rozmístilo sdružení Dekomunizace. Jak uvedl jeden z členů, mělo gesto připomínající represe v 50. letech upozornit na možnost sílícího vlivu komunistů. Sochař David Černý pak naproti Pražskému hradu postavil fialový objekt, vztyčený prostředník. Jak sám řekl, měl i tento symbol vyjádřit odpor proti hrozícímu vstupu komunistů do české vlády.
*
Lze tedy dospět k závěru, že v České republice se deziluze a zklamání z demokracie a stejně tak varování, že demokracie je fatálně ohrožena, průběžně objevují po celou dobu po Listopadu. Podobně lze možná vysvětlit i český euroskepticismus, který nepřítele hledá pro změnu v Evropské unii. Václav Klaus v roce 2012, a to v úvodu tradičního projevu prezidentů 28. října, dokonce uvedl, že v okamžiku stého výročí vzniku Československa by zde již Česká republika nemusela být: hrozí, že ji integrace pohltí. Ve velké míře se „osudové“ apely projevily i ve volbách 2013, tj. dvacet čtyři let po relativně úspěšném přechodu k demokracii.
Jak uvádí Samuel P. Huntington, je ve většině zemí, které byly obdobně jako ČR (Československo) součástí tzv. třetí vlny demokratizace, zklamání z nově či opětovně nastolené zastupitelské demokracie zpravidla přítomné. Důvodem deziluze z nových poměrů je především neschopnost demokracie vyřešit chronické problémy, které každá společnost má (Huntington ale jedním dechem zdůrazňuje, že od řešení problémů zde demokracie není, jejím úkolem není vše vyřešit, ale pouze odstranit diktaturu, nic víc, nic méně).
Z Huntingtonových závěrů lze však zároveň dovodit, že pocit, dle něhož zastupitelská demokracie jako politický systém selhává, se zpravidla dostavuje bezprostředně, tj. jeden dva roky po uskutečnění demokratického přechodu, načež „blbá nálada“ zpravidla ustupuje. V České republice naopak rétorika, podle které je demokracie ohrožena, popřípadě zklamala, přetrvává v některých politických subjektech, občanských iniciativách a i médiích dlouhodobě.
Úspěch ANO 2011 a Úsvitu přímé demokracie tedy může mít hlubší příčiny spočívající v českém vnímání politiky jako boje za dosažení obecného dobra, a nikoliv jako férového měření názorů. .
*
Českou zvláštností může být i poměrně výrazná či mediálně vyjadřovaná podpora mladých voličů pravicovým stranám – viz zkoumání volebních preferencí mezi středoškoláky nebo v kampani 2010 hojně diskutovaný klip mladých herců Marthy Issové a Jiřího Mádla Přemluv bábu. (Ten přitom paradoxně kopíroval část kampaně amerických demokratů, tj. klip, který v USA sloužil spíše pro podporu levice.)
*
Pro svůj morální a antipolitický přístup k politice by česká společnost mohla být vystavena rizikům populismu víc než jiné země. Nepřiměřená polarizace stranického systému komplikuje sestavování i fungování koaličních vlád prakticky po celou dobu polistopadovou. Politici ve vyjednávání o vládě často kladou nepřiměřené požadavky, prohlašují, že s tím či oním za žádnou cenu do koalice nepůjdou. Bylo výmluvné, že ve volební kampani 2013 zájem vládnout projevovala pouze sociální demokracie; vůdci ANO 2011 či Úsvitu přímé demokracie se nechali slyšet, že do vlády nechtějí a jsou připraveni pouze kritizovat.
Polarizace stranického systému a politiky vůbec je spojena i s dalšími nesrozumitelnostmi, zejména co do programové konzistence stran i politiků. Karel Schwarzenberg byl ve vládě M. Topolánka za Stranu zelených, vzápětí se stal hlavní tváří TOP 09, tj. strany s konzervativním programem, který je zpravidla přímým antipodem „zelené“ ideologie. Zcela jasné není ani schválení přímé volby prezidenta a následné deklarace většiny politického spektra, že je nutné pravomoci hlavy státu omezit. To vše je dáno snahou vlastně politikem nebýt, neprosazovat konzistentní program, ale namísto toho se snažit vyhovět všem.
*
Proto K. Schwarzenberg s image přívětivého pána, který o sobě připouští, že je levicový, je předsedou pravicové TOP 09. Naopak Miroslava Kalouska, muže s jasnými politickými i ekonomickými názory, které se nerozpakuje je na veřejnosti říkat, byť jsou nepopulární, musela TOP 09 v kampani před volbami 2013 schovávat. Koaliční vládní vzorce jsou tak od počátku její existence nestabilní a volič vlastně nikdy nemůže předvídat, s jakými subjekty strana, které dá hlas, nakonec půjde do vlády. Pozornost by tak měla být věnována i další zvláštnosti: před předčasnými volbami 2013 končí mandát vlády, jejíž koalice na počátku nebyla nijak křehká – naopak disponovala 118 křesly!
Polarizace systému způsobená pojímáním politických soupeřů jako zloduchů nakonec má ještě jedno, vážnější riziko – možnost, že se k moci dostane subjekt, který nakonec po všech těch zmatcích slíbí, že odstraní demokracii jako takovou. Již nyní podivná a dlouhodobá zablokovanost stranického systému dává vzniknout křiklounským uskupením, která slibují zásadní změny a tvrdí, že problém je v dosavadních stranách a zastupitelské demokracii.
Uvěřit antipolitickým heslům, že za vše špatné mohou politici a politický systém, je pak lidsky pohodlné; taková víra navazuje i na české tradice. Podobně Češi antipolitické a antistranické rétorice uvěřili po druhé světové válce, kdy jim (nejenom) KSČ tvrdila, že za hospodářskou krizi třicátých let, Mnichov a protektorát mohl proradný systém, tehdy prvorepublikový. Komunistickým receptem na zlepšení, s nímž v podstatě souhlasil i zbytek nezrušeného stranického spektra, nebyla demokracie přímá, ale „lidová“. V částečně, avšak stále ještě svobodných volbách v roce 1946 nutnost nahradit nedávný špatný systém zlákala přes 40 % voličů...
Nesklouzávám sám k černému a schematickému vidění světa, v němž je opačný názor pojímán jako fatální? Prostým historickým srovnáním však lze dojít k závěru, že požadavky na změnu politického systému ve jménu nastolení lepšího světa stejně jako hledání viníka všech problémů v zastupitelské demokracii dobře nekončily; podobné postupy nakonec vedly k likvidaci demokracie.
Logika argumentace nových populistických hnutí, nyní považujících za univerzálního nepřítele zkorumpované politiky dosavadních stran, je přitom velmi podobná té, která působila za první republiky, po druhé světové válce i bezprostředně po roce 1989. Úsvit přímé demokracie se dokonce na svých internetových stránkách výslovně odvolával na antistranické (antipolitické) teze Edvarda Beneše z let 1945–1948. Netvrdím, že právě ANO nebo Úsvit mohou samy ohrozit českou demokracii. Pokud se však volič opět zklame i jejich politikou, je otázka, zda po těchto hnutích nepřijde na řadu další křikloun, který, řečeno s Cimrmanem, bude jinej sekáč, ten se nezakecá...
Dle již citovaného filozofa Zdeňka Vašíčka by se lidé měli víc zabývat sami sebou. Vnímat, jací uvnitř jsou, co doopravdy cítí. Nehledat berličky v kolektivech. Jen málo lidí unese odpovědnost za své činy, spíš ji různě obcházejí.
Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví; v rámci zdravotnického práva rovněž publikuje. V roce 2013 absolvoval obor politologie na Fakultě sociálních studií MU v Brně, kdy se zajímal o problematiku demokracie a lidských práv, respektive nedemokratických režimů.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
