(K Listům 4/2013)
Dopis Jiřího Hochmana, který poskytl Listům M. Chrobok (Ještě z korespondence; bohuel, není uvedeno datum, kdy byl napsán) vysvětluje sloitou cestu jednoho z těch, kteří po II. světové válce viděli v sovětském systému vítanou náhradu za kapitalismus, třebae jejich otcové je před ním varovali, protoe v něm byla popřena demokracie. Je to vzácně otevřený list, v něm Hochman vyznává svůj vztah nejen k socialismu, ale především k demokracii. Právě tím je pozoruhodný a svým způsobem zástupný pro klikatou cestu velké části jeho generace.
Kdy jsem v roce 2010 napsal do 2. čísla Listů článek O odpovědnosti intelektuálů, reagovalo na něj několik lidí. Nejobsáhlejší stanovisko k problému přerodu mladých komunistických intelektuálů z dogmatických fanatiků v humanisticky myslící obhájce svobody a svéprávnosti člověka, kteří dospěli k reformnímu pojetí socialismu ne sice ještě demokratického, ale demokratizujícího, zaujala Eva Kantůrková, s ní jsme si vyměňovali názory ještě v dalších číslech. Jiná byla reakce Jiřího Hochmana. Ozval se e-mailem, v něm naznačil leccos, co je obsaeno i v dopisu otištěném nyní v Listech. Myslím, e stojí za částečné ocitování:
Váený pane doktore, poádal jsem Václava Buriana, aby mi dal vaši elektronickou adresu. Přečetl jsem si váš významný článek v posledním čísle Listů a chci vám za váš příspěvek poděkovat. (...)
Já pocházím ze staré sociálně demokratické rodiny z východních Čech, můj otec byl vojenským delegátem na sjezdu ČSDSD v roce 1920 a hlasoval s většinou pro KSČ a pro vstup do Kominterny. V roce 1929 z KSČ vystoupil, ale do socdem se u nevrátil. V roce 1946 jsme celá rodina vstoupili ještě před volbami do KSČ na tuto otcovu radu: Oni stejně přijdou k moci a pak bude pro nás všechny lepší, kdy tam budeme, ne kdy tam nebudeme.
Já jsem byl zahraničně-politickým redaktorem Rudého práva z let 1956–1968. Přivedl mě tam Vladimír Koucký, kdy tam po návratu z osmiletého léčení ve Švýcarsku hledal pár lidí schopných mluvit zahraničními jazyky. Jako zpravodaj ve Washingtonu v letech 1964–1967 jsem se tam poznal s Václavem Majerem (předsedou exilové sociální demokracie; pozn. K. H.) v Domě tisku, kam on pravidelně docházel. Mluvil jsem s ním velmi otevřeně, ale on byl hrozně zahořklý člověk, take naše rozhovory byly většinou neplodné. Přitom já jsem se vytrvale seznamoval s historickou dobou 1875–1914 tak, jak mi to můj otec radil, a myslím, e jsem o tom přečetl všechno, co jsem měl.
Ještě jednou vám děkuju a přeju vám pevné zdraví.
Upřímně
Jiří Hochman
V Hochmanově textu, který redakci poskytl M. Chrobok, je zajímavé vylíčení jeho vztahu k původnímu, předbolševickému pojetí socialismu. Poučen otcem a literaturou sociálně demokratických teoretiků Karla Kautského a Eduarda Bernsteina měl u po II. válce tušení o významu demokracie pro socialistický systém. Naši otcové původně povaovali socialismus nejen za plně slučitelný s demokracií, ba dokonce za výsledek demokratického procesu. Teprve v roce 1948 jsme spadli do cizorodé diktatury, kterou jsme se pak úmorně a pomalu připravovali demontovat, jsou jeho slova (s. 71). A po odchodu do exilu pochopil i teoreticky naplno, jakou deformaci způsobil myšlence socialismu Lenin, jen do převratu v Rusku zanesl marxistickou terminologii, která tam nepatřila... Kdy mu to Kautsky vytknul, tak z něho udělal renegáta. A podle mne ádný marxismus-leninismus nikdy neexistoval. Existoval marxismus. Lenin k tomu připojil své recepty o diktatuře, které pak Stalin dovedl k čistkám. A dodává: Já jsem jenom rád, e jsem tomu na sklonku ivota porozuměl. (s. 75).
Podle mne tomu v podstatě porozuměl u v dubnu 1970, kdy se definitivně rozešel s komunistickou stranou, jejímu ÚV napsal kritický dopis, zakončený větou: Smyslem socialismu je nikoli méně svobody pro lid, či snad dokonce ádná svoboda pro lid. Smyslem socialismu je více svobody pro lid. – S projevem naprostého opovrení Jiří Hochman.
Karel Hrubý, Basilej
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.